Ústavní soud III.ÚS 355/17 – Osvědčení

Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho blíže nespecifikovaná práva.

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovateli byl napadeným rozhodnutím přiznán starobní důchod ve výši 7 019 Kč. Součástí rozhodnutí bylo také poučení o možnosti podat proti němu námitky. Stěžovatel dále k ústavní stížnosti přiložil oznámení České správy sociálního zabezpečení ze dne 3. 1. 2017 o zvýšení vypláceného důchodu podle nařízení vlády č. 325/2016 Sb. na 7 547 Kč.

Součástí příloh k ústavní stížnosti je také rozhodnutí Ministerstva obrany ze dne 24. 2. 2017 č. j. 262003942/13/2017-1322, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žádost o vydání osvědčení o účasti v odboji a odporu proti komunismu podle § 6 odst. 3 zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu.

Stěžovatel se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, neboť účastník řízení nezohlednil podstatné skutečnosti, které se výrazným způsobem projevily v přiznané výši důchodu, pročež má mnohem nižší důchod, než mu podle jeho názoru náleží. V této souvislosti vysvětluje okolnosti své systematické perzekuce před rokem 1989, principiální postoje, jež zastával, a opakované věznění, které mělo dopad na dobu započítávanou jako dobu pojištění.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení [§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná.

Ač byl stěžovatel řádně poučen účastníkem řízení o možnosti podat námitky vůči napadenému rozhodnutí, z ústavní stížnosti nevyplývá, že by tak byl učinil. Žádost o vydání osvědčení o účasti v odboji a odporu proti komunismu za takový opravný prostředek považovat nelze, jsou jím námitky dle § 88 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů.

Ústavní soud zároveň neshledal, že by posuzovaná ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatele, což by jinak mohlo odůvodňovat aplikaci výjimky dle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel ostatně žádnou argumentaci podporující uplatnění uvedeného ustanovení zákona o Ústavním soudu nenabídl.

Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako nepřípustnou dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.