Ústavní soud III.ÚS 3564/22

Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou účastníkům řízení známy.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 28. 7. 2021, č. j. 14 C 139/2021-36, zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala uložení povinnosti Společenství vlastníků jednotek domu čp. X, P. (dále jen "žalovaný") provést práce spočívající v napojení kotle v provedení C, Remeha Quinta Pro 45 o výkonu 35,7 kWh, umístěného v kotelně domu čp. 1X, k. ú. S. na plynoměr vedený na žalovaného.

K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil jako věcně správné podle § 219 o. s. ř.

Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu.

Stěžovatelka s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž - stručně řečeno - namítá nesprávné posouzení přípustnosti dovolání. Má za to, že obecné soudy pochybily, pokud dospěly k závěru, že žalovaný nemá povinnost zajistit, aby všichni vlastníci bytových či nebytových jednotek, a tedy i stěžovatelka, platili za spotřebu plynu dle podílu na společných částech předmětné nemovitosti. Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že připustily, aby se placení spotřeby plynu odvíjelo od hodnoty naměřené samostatným plynoměrem v rámci dané jednotky. Obdobně jako v předchozím řízení uvádí, že obecné soudy vycházely z nesprávných skutkových zjištění, když vyložily bod F. Prohlášení vlastníka tak, že stanoví povinnost spoluvlastníků přispívat na náklady na správu domu a pozemku podle velikosti podílů spoluvlastníka na společných částech domu, nicméně úhradu ostatních nákladů odvíjí od naměřených hodnot médií jednotlivých spoluvlastníků, tedy podle faktické spotřeby.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

Již ze samotné argumentace stěžovatelky je zřejmé, že nesouhlasí s provedeným výkladem podústavního práva a učiněnými skutkovými zjištěními ze strany obecných soudů, a to navzdory tomu, že formálně svou argumentaci zaštiťuje obecným odkazem na základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces. Ústavní soud v tomto ohledu připomíná, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů, je záležitostí obecných soudů, do níž Ústavní soud zasahuje jen v extrémních případech dosahujících ústavní relevance, o kterýžto případ zde ovšem zjevně nejde.

Z napadených rozhodnutí je navíc zřejmé, že se obecné soudy výhradami stěžovatelky zabývaly opakovaně, neboť je předkládala v průběhu celého předchozího řízení, přičemž své závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud tak neshledal žádné porušení základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění ústavní stížnosti. Ani koncepce dovolacího řízení, jehož součástí zpravidla nemohou být námitky ke skutkovým závěrům rozhodnutí nižších soudů, se z tohoto důvodu nedostává do rozporu s ústavním pořádkem, neboť jsou zde dvě soudní instance (prvostupňový a odvolací soud), v jejichž rámci jsou řešeny argumenty účastníků ke skutkovým otázkám a závěrům (v tomto případě tedy k výkladu prohlášení vlastníků, z nějž dle obecných soudů vyplývá, že náklady na spotřebu médií - plynu - mají být rozúčtovány dle velikosti podílů jen v případě vytápění společných částí nemovitosti, a tedy nikoliv v případě vytápění nebytových či bytových jednotek ve vlastnictví jednotlivého spoluvlastníka).

Lze zopakovat, že Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelkou podaném dovolání či odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil obvodní soud v řízení o žalobě na splnění povinnosti provedení prací. S ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že dotčené soudní řízení jako celek nevykazuje ústavněprávní deficit a Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat.

Pro Ústavní soud je současně podstatné, že obecné soudy řádně a srozumitelně vysvětlily, jakými úvahami se řídily při posuzování stěžovatelčina návrhu, přičemž z napadených rozhodnutí je dostatečně patrné, proč stěžovatelce nebylo v nyní posuzované věci vyhověno. Opakovat přitom, co bylo správně a přesvědčivě uvedeno již obecnými soudy, považuje zdejší soud za nadbytečné, a proto pro stručnost toliko odkazuje na odůvodnění stěžovaných rozhodnutí.

Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.