III.ÚS 3574/18

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, tj. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") a rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud").

Z ústavní stížnosti a předložených rozsudků obecných soudů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.

Obvodní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem jmenoval vedlejšího účastníka poručníkem nezletilého vedlejšího účastníka (výrok I). Dále uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost předložit soudu soupis jmění nezletilého vedlejšího účastníka a v určených termínech podávat zprávy o jeho osobě a o jeho vývoji a předložit účty ze správy jeho jmění (výrok II). Výrokem III obvodní soud zprostil stěžovatele funkce poručníka. Nakonec rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). V odůvodnění rozsudku obvodní soud uvedl, že na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že z důvodů přetrvávajících konfliktů mezi pěstounem (vedlejší účastník) a poručníkem (stěžovatel), vyloučení potenciálních vlivů na nezletilého vedlejšího účastníka v budoucnosti, dosavadní řádné péči pěstouna a vhodného sjednocení funkce poručníka a pěstouna, které je v souladu se zájmy nezletilého vedlejšího účastníka, zprostil stěžovatele funkce pěstouna a jmenoval do ní vedlejšího účastníka.

Městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že stěžovatele odvolal z funkce poručníka, jmenoval vedlejšího účastníka poručníkem nezletilého vedlejšího účastníka, jmenoval stěžovatele opatrovníkem pro správu jmění nezletilého vedlejšího účastníka a pověřil jej správou veškerého jmění nezletilého vedlejšího účastníka vyjma sirotčího důchodu, uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost předložit soudu soupis jmění nezletilého vedlejšího účastníka a v určených termínech podávat zprávy o jeho osobě a o jeho vývoji a předložit účty ze správy jeho jmění, uložil stěžovateli, aby ve stanovených termínech podal soudu zprávy a předložil účty ze správy jmění, které spravuje (výrok I). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).

V odůvodnění svého rozsudku městský soud po provedeném dokazování uvedl, že se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že vzhledem ke zjištěným okolnostem je na místě a v zájmu nezletilého vedlejšího účastníka, aby osoba pěstouna a poručníka byla sjednocena. Městský soud konstatoval, že je nutné předcházet možným zásahům do psychiky nezletilého vedlejšího účastníka a zajistit mu stabilní prostředí. Městský soud dále uvedl, že stěžovatel vykonával funkci poručníka bez zjištěných závad, proto jej podle § 937 odst. 2 zákona č. 89/2002 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), nelze této funkce zprostit, jak učinil obvodní soud, ale je nutné jej odvolat. Proto rozsudek soudu prvního stupně v této části změnil. Městský soud se dále vyjádřil ke stěžovatelem napadenému důkazu výslechem znalce provedenému obvodním soudem a konstatoval, že všechna procesní práva stěžovatele byla dodržena.

Stěžovatel je přesvědčen, že v záhlaví specifikované rozsudky porušují jeho základní práva a svobody garantované ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně uvádí, že došlo k porušení záruky rovnosti účastníků řízení a práva na soudní ochranu, které jsou zaručeny čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva"). Dále uvádí, že obecné soudy porušily jeho právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života garantovaného čl. 10 odst. 2 Listiny.

Stěžovatel dále uvádí, že ústavní stížností napadenými rozsudky obecných soudů bylo zasaženo do základních práv a svobod nezletilého vedlejšího účastníka. Konkrétně namítá porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny) a práva vlastnit majetek (čl. 11 Listiny).

Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy vynesly nedostatečně odůvodněné a svévolné rozsudky. Podle jeho názoru obecné soudy stranily vedlejšímu účastníkovi a nezohlednily potřeby nezletilého vedlejšího účastníka. Dále stěžovatel namítá, že obecné soudy ignorovaly jím navržené důkazy. Domnívá se, že obvodní soud neprovedl téměř žádné dokazování a městský soud dokazování prováděl nahodile. Podle stěžovatele v tomto případě jde o typický případ tzv. souhrnného důkazního zjištění. Namítá navíc, že nedostal příležitost vyjádřit se ke znaleckému posudku. Stran provedeného dokazování je stěžovatel toho názoru, že rozhodnutí městského soudu je v extrémním rozporu se skutečným obsahem spisu a obecné soudy hodnotily provedené důkazy expresivně. Podle stěžovatele také z ústavních stížností napadených rozsudků obecných soudů vyplývá, jak budou rozhodovat ve věci péče a styku s nezletilým vedlejším účastníkem.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, v části dotýkající se základních práv a svobod stěžovatele oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Vzhledem k tomu, že stěžovatel je advokát nemusí být podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zastoupen jiným advokátem, jak plyne ze stanoviska pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 42/15 ze dne 8. 10. 2015 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v internetové databázi Nalus - viz http://nalus.usoud.cz) a ústavní stížnost je v této části přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Stěžovatel také namítá zásah do základních práv a svobod nezletilého účastníka. V tomto případě však postrádá dostatek aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti, neboť zákon o Ústavním soudu nedává stěžovatelům možnost podat ústavní stížnost za někoho jiného. V této části je proto nezbytné podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozsudky z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části dotýkající se tvrzeného zásahu do jeho základních práv a svobod zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [viz čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů, a proto jej nelze považovat za další přezkumnou instanci v systému obecného soudnictví. Není ani soudem odvolacím či dovolacím a nemá pravomoc svým rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem, svěřeným mu Ústavou, je přezkoumávat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, která jejich vydání předcházela. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na individuální případ je v pravomoci obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.

Ústavní soud v ústavní stížností napadených rozsudcích obvodního soudu a městského soudu neshledal vady vytýkané stěžovatelem, které by mohly dosáhnout takové intenzity, že by poškodily jeho základní práva a svobody zaručené ústavním pořádkem České republiky.

Oba rozsudky jsou dostatečně odůvodněné a jejich právní závěry korespondují se skutkovými zjištěními. Pokud stěžovatel uvádí, že rozsudek obvodního soudu je nedostatečně odůvodněný a založený na nedostatečném dokazování, pak tato jím vytýkaná vada je zhojena v rozsudku městského soudu, který provedl další dokazování, a také své závěry dostatečně odůvodnil. Tvrzení stěžovatele o nahodilosti dokazování z rozhodnutí není patrné a svědčí spíše o jeho nesouhlasu se závěry obecných soudů, než o jejich objektivních vadách. V rozsudcích nebylo zjištěno ani tzv. souhrnné zjištění [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 94/98 ze dne 27. 4. 1999 (N 62/14 SbNU 57)], neboť soudy se vyjádřily ke každému jednotlivému důkazu. Totéž platí ohledně tvrzení o neprovedených důkazech či ignorování stěžovatelem tvrzených skutečností. Stěžovatel v ústavní stížnosti žádný konkrétní důkaz ani tvrzení neuvádí a tak je tomu i v případě zaslaného doplnění odvolání poručníka ze dne 29. 5. 208 proti rozsudku č. j. 0 P 282/2014-767 ze dne 14. 3. 2018. Obecné námitky směřující k nedostatečnému odůvodnění, svévolnosti rozhodnutí či opominutým důkazům nemohou být dostatečnou oporou pro kasační zásah Ústavního soudu.

Stěžovatel dále namítá, že napadené rozsudky předjímají další rozhodnutí ve věci péče a styku o nezletilého vedlejšího účastníka. Takový závěr však z napadených rozhodnutí Ústavní soud neučinil. Rozsudky nijak nenaznačují další rozhodování v souvisejících řízeních a tato vytýkaná vada v nich nijak patrná není.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl - zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.