Ústavní soud III.ÚS 367/18 – Předávací vazba

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 1. 2018, se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1 Ústavy a čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") shora uvedeným usnesením rozhodl tak, že: 1) podle § 205 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 104/2013 Sb."), se stěžovatel předává k výkonu trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a 8 měsíců do Lotyšské republiky na základě evropského zatýkacího rozkazu Generální prokuratury Lotyšské republiky ze dne 12. 10. 2016 sp. zn. 1/1-5-262-16, pro blíže vymezený skutek (výrok I.) a 2) podle § 206 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb. se předběžná vazba stěžovatele přeměňuje na vazbu předávací (výrok II.).

Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelovu instanční stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, zamítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud a vrchní soud se nezabývaly otázkou oboustranné trestnosti činu. Stěžovatel má za to, že v důsledku rozhodnutí českých soudů čelí trestní sankci za jednání, které není podle právního řádu České republiky trestné, navíc v rozsahu, který by zdejší právo nikdy nepřipustilo. K dosažení závěru o oboustranné trestnosti činu se soudy spokojily s velmi kreativním a podle stěžovatele neudržitelným výkladem, kterým pouze fragmenty původního skutku neorganicky a nedůsledně podřadily pod jiné skutkové podstaty. Další okruh stěžovatelových výtek směřuje vůči porušení principů spravedlivého procesu v zemi původu. Závěrem stěžovatel soustřeďuje pozornost k rizikům, která spojuje s předáním a následným výkonem trestu v Lotyšské republice.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zároveň navrhl, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vykonatelnost napadených rozhodnutí odložil.

Zásadně platí, že podaná ústavní stížnost nemá odkladný účinek (srov. § 79 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V souladu s § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu však může Ústavní soud na návrh účastníka řízení odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.

Podmínky citovaného ustanovení jsou podle názoru Ústavního soudu splněny, neboť výkon napadených rozhodnutí v daném případě a v daných souvislostech může být závažným zásahem do základních práv stěžovatele, přičemž s ohledem na prozatím nahlížený ústavněprávní kontext předmětné věci a z toho vyplývající procesní postupy (nutnost vyžádat si spis a vyjádření) není možno o ústavní stížnosti rozhodnout bezodkladně (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu o odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 1015/14 a ze dne 17. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2726/15; pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému přistoupil k odkladu vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí, aniž by jakkoli předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).