III.ÚS 3696/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3696/15 ze dne 30. 3. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného Mgr. Romanem Hanzelkou, advokátem, sídlem Na Hradbách 2632/18, Ostrava, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. srpna 2015 č. j. 13 Co 274/2015-1387, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 19. srpna 2015 č. j. 13 Co 274/2015-1397, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, a E. H., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Okresní soud v Opavě (dále jen "okresní soud") rozhodl rozsudkem ze dne 17. 10. 2014 č. j. 14 P 117/2013-794 ve věci péče o nezl. Š. D., syna vedlejší účastnice (matky) a stěžovatele (otce) tak, že výrokem I. zamítl návrh stěžovatele na svěření nezletilého do jeho péče i návrh na vyslovení dohledu nad péčí o nezletilého vedlejší účastnicí (pozn. návrh pro případ, že by nezletilý byl ponechán nadále v její péči), výrokem II. zamítl návrh vedlejší účastnice na stanovení stěžovateli výživného pro nezletilého, výrokem III. změnil úpravu styku nezletilého se stěžovatelem, výroky IV. a V. stanovil povinnosti obou rodičů ve vztahu k realizaci styku s nezletilým, a výroky VI. a VII. rozhodl o nákladech řízení. 2. Stěžovatel podal odvolání, jímž se domáhal zrušení prvostupňového rozsudku v plném rozsahu. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozhodl rozsudkem ze dne 19. 8. 2015 č. j. 13 Co 274/2015-1387 (ve spojení s opravným usnesením z téhož dne) tak, že svým výrokem I. potvrdil výrok I. prvostupňového rozsudku, svým výrokem II. změnil výrok II. prvostupňového rozsudku tak, že uložil stěžovateli povinnost platit ode dne 13. 3. 2013 na nezletilého výživné 700 Kč měsíčně a stanovil stěžovateli současně i povinnost zaplatit dlužné výživné 20 729 Kč za dobu od 13. 3. 2013 do 31. 8. 2015, a svým výrokem III. zrušil výroky III. až VII. prvostupňového rozsudku a vrátil věc v tomto rozsahu okresnímu soudu k dalšímu řízení. 3. Pro úplnost nutno úvodem dodat, že soudy takto rozhodovaly ve věci výchovy a výživy nezletilého již potřetí. První úprava byla rozsudkem okresního soudu dne 13. 7. 2012, kterým soud schválil dohodu rodičů. Druhý rozsudek ve věci nezletilého vydal okresní soud dne 5. 2. 2013 (č. j. 14 Nc 470/2012-258); v něm zamítl návrh stěžovatele na svěření nezletilého do jeho výchovy a zamítl i návrh vedlejší účastnice na stanovení stěžovateli povinnosti platit výživné na nezletilého; rozsudek nabyl právní moci dne 12. 3. 2013. II. Argumentace stěžovatele 4. Ústavní stížností ze dne 17. 12. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení výroku II. rozsudku krajského soudu ze dne 19. 8. 2015 (ve znění opravného usnesení), a to z důvodu porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 5. Namítl svévoli krajského soudu při posouzení jeho zdravotního stavu. Poukázal (bez bližší konkretizace) na lékařské zprávy o jeho zdravotním stavu obsažené v soudním spise, z nichž má vyplývat omezení hybnosti stěžovatelovy horní končetiny v důsledku pracovního úrazu. Dle stěžovatele tedy není schopen vykonávat běžné práce, které vyžadují manipulaci s předměty či vedou k zatěžování horních končetin; s ohledem na situaci na trhu práce tak bez své viny nemůže najít pracovní uplatnění. Krajský soud dle stěžovatele dospěl k nesprávnému závěru, že "stěžovatel není prakticky výrazně omezen" a může si (při náležité snaze) najít zaměstnání; tento závěr učinil krajský soud v rozporu s těmito lékařskými zprávami a pouze na základě sdělení stěžovatele při jednání, že je "schopen se o sebe postarat, co se týče běžných záležitostí". Námitku stěžovatel doplnil tvrzením a listinným důkazem, dle kterých Okresní správa sociálního zabezpečení Opava dne 7. 12. 2015 rozhodla, že stěžovatel je od právní moci jejího rozhodnutí (pozn.: 16. 12. 2015) do 6. 12. 2020 osobou zdravotně znevýhodněnou dle § 67 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. 6. Stěžovatel dále namítl, že závěr krajského soudu, dle kterého stěžovatel nevyvíjel dostatečné úsilí pro nalezení práce, neodpovídá obsahu soudního spisu. Uvedl, že nebyl krajským soudem k tomuto vůbec dotázán a krajský soud ani neprovedl k této otázce žádné šetření a neučinil ani dotaz na Úřad práce České republiky (dále jen "úřad práce"). Stěžovatel by přitom byl schopen doložit seznamy potenciálních zaměstnavatelů, které za účelem nalezení práce bez přičinění úřadu práce sám navštívil; takové listiny dokládá i úřadu práce. Otázka snahy o nalezení práce tedy nebyla vůbec předmětem řízení a dokazování. Stěžovatel doplnil, že mu byla povinnost platit výživné stanovena v částce 700 Kč měsíčně dle jeho fiktivního příjmu; v řízení však byly zjištěny jeho faktické nedostatečné příjmy (je odkázán na dávky ze strany státu). 7. Stěžovatel brojil rovněž proti tomu, že krajský soud "přiznal matce nezl. výživné, a to nejen nově do budoucna, ale i zpětně, a to navíc ke dni následujícímu po vydání předchozího pravomocného rozhodnutí, kterým byla vyživovací povinnost matce přiznána". Krajský soud tak dle stěžovatele "nahradil matčinu nečinnost v dřívějším řízení, kdy měla tato možnost podat si odvolání, pokud měla za to, že by jí měla být přiznána vyživovací povinnost". 8. Dle stěžovatele došlo ke změně rozhodnutí o výživném, ačkoliv nedošlo ke změně poměrů, jak vyžaduje zákon; na straně stěžovatele ke změně nedošlo a vedlejší účastnice tvrdila změnu k blíže nespecifikovanému datu roku 2014 (nikoliv tedy k datu 13. 3. 2013) a nijak ji nedoložila. 9. Stěžovatel současně s ústavní stížností požádal o odklad vykonatelnosti rozsudku krajského soudu z důvodu možné majetkové újmy, neboť zaplacené spotřebované výživné je nevratné. Stěžovatelova finanční situace mu neumožňuje dobrovolně výživné platit a případný výkon rozhodnutí by citelně zasáhl do jeho majetku. Aktuální neplacení výživného otcem je také údajně "matkou nezletilého i soudem využíváno v neprospěch stěžovatele ve věci i nadále probíhajícího řízení o péči nezletilého". III. Formální předpoklady projednání ústavní stížnosti 10. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byl vydán rozsudek krajského soudu, jehož výrok II. stěžovatel napadá ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy České republiky); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo pravomocným rozhodnutím v něm vydaným nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 12. Ve věci stěžovatele má Ústavní soud za to, že napadený rozsudek krajského soudu ve svém výroku II. z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. 13. Stěžovatelem napadený výrok II. rozsudku krajského soudu, jímž mu bylo uloženo platit na jeho nezletilého syna měsíčně výživné v částce 700 Kč, vychází z relevantních ustanovení zákona (krajský soud poukázal na § 99 odst. 1 věta první, § 96 odst. 1, § 85 odst. 2 věta první a 3 věta první, § 98 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, dále jen "zákon o rodině", a na § 923 odst. 1, § 913 odst. 1 a 2 věta druhá, § 922 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen "občanský zákoník"), přičemž úvahy a závěry krajského soudu jej podporující jsou dostatečně rozvedeny v odůvodnění napadeného rozsudku a nelze je označit za svévolné či excesivní, ať již z hlediska interpretace a aplikace citovaných ustanovení zákona, nebo z hlediska obsahu soudního spisu (provedeného dokazování). 14. Nelze se ztotožnit s námitkou stěžovatele, dle které krajský soud nepřihlédl k "lékařským zprávám" v soudním spise a opomenul tak stěžovatelovo zdravotní omezení. Naopak lze uvést, že krajský soud při posouzení schopností a možností stěžovatele k výkonu (různých) prací evidentně zohlednil podklady obsažené ve spise k této otázce, tedy konkrétně tvrzení stěžovatele o utrpění úrazu v roce 2007, a znalecký posudek MUD