III.ÚS 372/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 372/06 ze dne 15. 11. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., zastoupeného JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem se sídlem v Drnovicích, Kuzina 169, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, č.j. 29 Odo 1099/2006-173, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 2006, č.j. 4 Cmo 396/2004-146, takto : Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaných v jeho občanskoprávní věci. Směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 7. 2001, č.j. 42 Sm 296/2001-35, bylo stěžovateli (v řízení žalovanému) uloženo zaplatit žalobci (tehdy Agrobanka Praha, a.s., v likvidaci, se sídlem v Praze 2, Neklanova 38) směnečný peníz 1 000 000,- Kč spolu s 6% úrokem od 22. 3. 2001 do zaplacení, směnečnou odměnu 3 333,30 Kč a náklady řízení v částce 40 140,- Kč. Směnečný platební rozkaz byl vydán k návrhu žalobce o zaplacení směnečné pohledávky s postižními právy z nezaplacené směnky, vystavené (jako blankosměnky na jeho řad) stěžovatelem dne 16. 10. 1997, a to k zajištění úvěru poskytnutého společnosti DŘEVOSPOL PLUS, s.r.o.. jejímž společníkem byl též stěžovatel. K námitkám stěžovatele Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 10. 2002, č.j. 42 Cm 96/2002-60, napadený směnečný platební rozkaz vůči němu ponechal v celém rozsahu v platnosti. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že "rozsah vyplňovacího práva" žalobce k blankosměnce sice z "dohody o způsobu vyplnění blankosměnky" (ze dne 16. 10. 1997, dále jen "dohody") přesně nevyplývá, nepochybně jej však lze dovodit z její vazby na úvěrovou smlouvu, přičemž bylo zřejmé, že blankosměnka bude zajišťovat peněžitou pohledávku úvěrového věřitele (dluh na splátkách úvěru), a úmyslem žalovaného (stěžovatele) bylo toto "vyplňovací" právo žalobci udělit v okamžiku prodlení úvěrového dlužníka. Námitka rozporu dohody s dobrými mravy pak byla podle soudu prvního stupně vznesena až po uplynutí zákonné lhůty dle § 175 odst. 4 o.s.ř.; soud současně poznamenal, že ani při řádném uplatnění by nemohla být úspěšná, a to s ohledem na vyslovený závěr o obsahu a smyslu dohody (resp. oprávnění žalobce k vyplnění blankosměnky), jelikož "libovůli" v jednání žalobce spatřovat nelze. Důvodnou pak soud prvního stupně neshledal ani námitku nesvobody projevu vůle při poskytnutí zajištění blankosměnkou, neboť postup žalobce, který poskytnutí úvěru obchodní společnosti podmínil osobními zajištovacími závazky jejích společníků (kteří též nejsou bez "vlivu na její chod"), nelze podle jeho názoru chápat jako postup omezující volní projevy společníků tak, že by jednali "nesvobodně"; omezujícím pro tento případ není ani ustanovení § 106 obch. zák., neboť "nic nebrání společníkům převzít odpovědnost za závazky společnosti nad rámec tohoto zákonného ručení". Tvrzení o "absolutní neplatnosti vyplnění blankosměnky žalobcem pro rozpor s dobrými mravy" (znásobením pohledávky), soud odmítl s tím, že žalovaný i ostatní tři společníci odpovídají (každý sám) za celý dluh, neboť "zajištění poskytli zcela samostatně a na sobě nezávisle". Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 8. 2004, č.j. 42 Cm 96/2002-114, bylo vyhověno návrhu žalobce Agrobanka Praha, a.s., v likvidaci, aby na jeho místo vstoupila do řízení coby jeho právní nástupce společnost Frenn Trading B.V., se sídlem v Nizozemí, 5707 GL Helmond, Aarle Rixtelseweg 14. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. 1. 2006, č.j. 4 Cmo 396/2004-146, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Z odůvodnění se podává, že zejména odmítl tvrzení o tom, že směnečný platební rozkaz nebyl řádně doručen a dosud tak neuběhla zákonná lhůta k uplatnění námitek proti němu; v této souvislosti pak uvedl, že k námitkám uplatněným po zákonné lhůtě, stejně jako k nově uváděným skutečnostem v podaném odvolání (provedení "padělaného" důkazu, poskytnutí finančních prostředků bez žádosti klienta a z toho plynoucí následné neoprávněné vyplnění blankosměnky...) přihlížet nelze. K námitce neoprávněného vyplnění blankosměnky s odkazem na čl. I § 10 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, se odvolací soud vyslovil tak, že z okolnosti, že "nebyla výslovná dohoda o tom, jak bude který údaj na směnce konkrétně doplněn", nelze dovodit, že by "nemohl žalobce chybějící údaje doplnit vůbec"; vyplnil-li žalobce poté, co byl úvěrový dlužník v prodlení s plněním svých povinností ze smlouvy, směnečnou sumu tak, že odpovídala směnkou zajištěnému dluhu, nevybočil z rámce vyplňovacího oprávnění. Pokud stěžovatel, konstatoval odvolací soud, "v údaji data splatnosti oprávnění žalobce doplnit blankosměnku nijak neomezil, musel být srozuměn s tím, že tento údaj ... vyplní podle své vůle". Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 1. 2007, č.j. 29 Odo 1099/2006-173, dovolání stěžovatele [podané z důvodu § 241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř.] jako nepřípustné odmítl, neboť neshledal, že by napadený rozsudek odvolacího soudu měl po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c), § 237 odst. 3 o.s.ř.]. V ústavní stížnosti stěžovatel setrval na tom, že směnečný platební rozkaz mu nebyl řádně doručen, neboť na "doručence" nejsou vyznačeny údaje požadované v § 28d vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, a tudíž lhůta pro podání námitek proti němu dosud neskončila. Tvrdí též, že soud prvního stupně neprovedl důkaz výslechem svědkyně Ing. H. K., jímž měla být zpochybněna "věrohodnost soudem provedených důkazů", a ačkoli pravost dohody zpochybnil až v odvolacím řízení, odvolací soud se otázkou "věrohodnosti provedených důkazů" zabývat podle jeho názoru měl, navzdory tvrzené zásadě koncentrace řízení; jinak "ignoroval důkazní návrh" učiněný podle § 205a odst. 1 písm. c) o.s.ř., což je "nepřípustným rozšiřováním této ...zásady" a ve svých důsledcích "evidentním procesním pochybením". Tím spíše, že podle jeho názoru bylo se zmíněnou dohodou "manipulováno" tím, že "došlo k výměně (jejich) prvních listů". Nejvyšší soud pak podle stěžovatele "neposoudil správně", co lze považovat za otázku zásadního právního významu, když za takovou nepovažoval otázku "zda řízení bylo či nebylo koncentrováno v důsledku tvrzené vady v doručení" s odůvodněním, že "konkrétní vada nemá judikatorní přesah". Otázkou zásadního právního významu bylo podle něj též posouzení, zda bylo možné v odvolacím řízení provést důkazy, jež byly způsobilé zpochybnit věrohodnost důkazů již dříve provedených, jakož i hodnocení postupu majitele blankosměnky při jejím vyplnění. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou především záležitostí obecných soudů. Jelikož - jak se podává z obsahu ústavní stížnosti - je jejím předmětem především kritika nesprávného právního posouzení věci, a není-li, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak vedle zmíněného zjištění, že se aplikace právní normy dotýká (porušuje) některé ze základních práv a svobod, se jeho kontext nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné o