III.ÚS 380/17

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva ústavně zaručená v čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Děčíně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 23. 4. 2013 č. j. 12 C 12/2005-211 zamítl žalobu stěžovatele, kterou se po vedlejším účastníkovi domáhal zaplacení částky 2 019 000 Kč. Tato částka měla představovat náhradu škody na zdraví vzniklé v důsledku dopravní nehody způsobené vedlejším účastníkem dne 10. 12. 2002. Ztížení společenského uplatnění a bolestné bylo ohodnoceno částkou 998 520 Kč. Okresní soud však vyšel ze zjištění, že stěžovateli již byla pojišťovnou vyplacena částka 1 086 000 Kč za ztížení společenského uplatnění a 116 520 Kč na bolestném. Důvody pro zvýšení odškodnění okresní soud neshledal.

Rozsudek okresního soudu byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 10. 2014 č. j. 10 Co 793/2013-231. Krajský soud v odvolacím řízení doplnil dokazování aktuálními zprávami o zdravotním stavu stěžovatele a dospěl k závěru, že zvýšení odškodnění není namístě.

Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. V něm zejména vyjádřil nesouhlas se závěry, že v posuzované věci nebyly dány důvody hodné zvláštního zřetele. Současně uvedl, že hodnocení jeho poměrů považuje za nesprávné a neobjektivní, a to především pro zlehčování faktických dopadů úrazu do jednotlivých oblastí jeho života a rovněž pro zveličování několika tzv. světlých okamžiků jako např. tance na plese nebo řízení automobilu.

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016 č. j. 25 Cdo 3304/2016-283 bylo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že v dovolání nebyla blíže rozvedena otázka hmotného nebo procesního práva, která dosud nebyla řešena, nicméně z obsahu dovodil, že stěžovatel nesouhlasil se závěry krajského soudu o nenaplnění předpokladů pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "vyhláška"). Tato otázka však již podle Nejvyššího soudu byla vyřešena. Z dalšího obsahu usnesení vyplývá podrobná analýza jednotlivých ustanovení vyhlášky, zejména ve vztahu ke srovnání způsobu života a aktivit, kterým se poškozený věnoval nebo mohl věnovat před a po škodné události. Nejvyšší soud zdůraznil individuální posouzení každého rozhodovaného případu. K nyní posuzované věci uvedl, že krajský soud správně vyšel ze srovnání poměrů stěžovatele před a po úraze. Soustředil se na charakter omezení v důsledku úrazu, schopnost uspokojovat základní životní, ale i společenské potřeby, soběstačnost, případné vyloučení z rodinného života apod. Závěr o neexistenci důvodů hodných mimořádného zřetele pro další zvýšení odškodnění v těchto souvislostech nepovažoval za zjevně nepřiměřený.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší soud neprovedl dostatečnou objektivizaci způsobených obtíží. Částku zjištěnou na základě bodového systému podle vyhlášky rovněž neindividualizoval odpovídajícím způsobem na konkrétní poměry. Srovnání původních a poúrazových poměrů je podle stěžovatele povrchní, což vede k nesprávným závěrům. Nejvyššímu soudu dále vytýká, že se nesoustředil na budoucí předpokládaný vývoj ztížení společenského uplatnění. V této souvislosti popisuje omezení ve svém osobním životě i prognózu dalšího života a údajnou absenci důvodů pro zvýšení odškodnění označuje za nepřijatelnou. Stěžovatel rovněž nastoluje otázku, zda by ke zvýšení odškodnění nemohlo dojít podle § 388 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění do 30. 9. 2015 (dále jen "zákoník práce").

Další výtka je zaměřena na znalecký posudek. Stěžovatel upozorňuje, že ve znaleckém posudku bylo obsaženo vyjádření k právním otázkám, kdy znalec nepovažoval za odůvodněné aplikovat § 7 odst. 3 vyhlášky.

Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo je-li porušení některé z norem tzv. podústavního práva důsledkem svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo důsledkem interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva) zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z těchto závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.

K argumentaci stěžovatele, že Nejvyšší soud hodnotil skutkový stav povrchně a nevěnoval pozornost některým předpokladům možného navýšení odškodnění, Ústavní soud uvádí, že Nejvyšší soud není povolán k přezkumu v oblasti skutkové, nýbrž právní. Z tohoto hlediska nelze Nejvyššímu soud nic vytknout. V podrobném odůvodnění se soustředil na správnost postupu odvolacího soudu, zejména v oblasti případné aplikace § 7 odst. 3 vyhlášky. Na tomto místě Ústavní soud uvádí, že Nejvyšší soud vyložil podstatu uvedeného ustanovení i cíle, k nimž má aplikace směřovat, a to i z ústavního pohledu. Z odůvodnění lze, byť nikoliv explicitně, dovodit i zohlednění budoucího vývoje. Rozhodnutí je srozumitelné a přezkoumatelné, z jeho obsahu nelze dovodit svévoli nebo libovůli.

Ústavní soud rovněž nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že znalecký posudek provedený v nyní posuzované věci nemůže obstát. Obsahuje-li znalecký posudek právní hodnocení, není tato skutečnost sama o sobě protiústavní, neboť je úlohou soudce, jako osoby znalé práva, soustředit se ve znaleckém posudku pouze na odborné otázky z mimoprávní oblasti. Ani v těchto případech však soud není závěry znalce vázán a rovněž tyto závěry jsou předmětem hodnocení. Z napadeného usnesení ani obsahu ústavní stížnosti nelze dovodit, že by soudy takto formulované stanovisko znalce převzaly.

V nyní posuzované věci nejsou naplněny ani předpoklady aplikace § 388 zákoníku práce, neboť toto ustanovení dopadá pouze na úrazy pracovní.

Ostatní obsah ústavní stížnosti a tedy i další výtky namířené proti rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou již pouhou polemikou s dokazováním, konkrétně hodnocením důkazů. Ústavní soud však není povolán k přezkumu hodnocení důkazů, neboť hodnotit důkaz může pouze ten orgán, který jej provedl.

Ze stejných důvodů je nutno odmítnout rovněž tvrzení stěžovatele o zásazích do dalších základních práv zaručených v čl. 31 Listiny.

Vzhledem k tomu, že postupem Nejvyššího soudu v posuzované věci nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.