III.ÚS 3849/17

Usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") na schůzi věřitelů v rámci insolvenčního řízení, ve kterém vystupuje vedlejší účastnice jako úpadce, nebyla stěžovatelce (jejíž přihlášená pohledávka má představovat více než polovinu výše všech přihlášených pohledávek) přiznána hlasovací práva, a následně byl na této schůzi věřitelů schválen reorganizační plán, jejž krajský soud schválil ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 11. 10. 2017. Stěžovatelka svoji ústavní stížnost spojila s návrhem na zrušení ustanovení § 350 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).

Stěžovatelka ústavní stížností žádá o zrušení uvedených usnesení krajského soudu, neboť má za to, že jimi byl porušen čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 4 Ústavy České republiky a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelka považuje rozhodnutí, jímž jí bylo krajským soudem odejmuto hlasovací právo, za svévolné a neodůvodněné; krajský soud totiž dle stěžovatelky neprovedl předběžné posouzení otázky, zda popření stěžovatelčiny pohledávky bylo učiněno po právu, a to i přes to, že pravost i výše její pohledávky byla v insolvenčním řízení s velkou mírou pravděpodobnosti prokázána. V důsledku toho bylo stěžovatelce znemožněno hlasovat o reorganizačním plánu, tedy jí bylo znemožněno podílet se na rozhodnutí, jež má pro její majetková práva zásadní význam. Postupem krajského soudu proto byla stěžovatelce způsobena závažná újma.

Z uvedených důvodů spojila stěžovatelka ústavní stížnost s návrhem na zrušení ustanovení § 350 odst. 1 insolvenčního zákona, jež jí - v rozporu s § 52 odst. 4 téhož zákona - znemožňuje podat proti usnesení, kterým byl schválen reorganizační plán, odvolání.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Ústavní stížnost však z dále uvedených důvodů není přípustná, neboť stěžovatelka efektivně nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Stěžovatelka s odkazem na závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 41/15 (ST 41/77 SbNU 963) vyjadřuje přesvědčení, že usnesení, jímž jí nebyla přiznána hlasovací práva, je možno napadnout ústavní stížností spolu s na něj navazujícím usnesením, kterým krajský soud schválil reorganizační plán, a to i proto, že podle § 350 odst. 1 insolvenčního zákona může proti usnesení insolvenčního soudu podat odvolání pouze věřitel, jenž na schůzi věřitelů hlasoval proti přijetí reorganizačního plánu.

Jak nicméně vyplývá z ústavní stížnosti (i z insolvenčního rejstříku), stěžovatelka (a vedle ní ještě jeden další z přihlášených věřitelů) podala proti usnesení krajského soudu ze dne 11. 10. 2017 odvolání, je tedy zřejmé, že toto usnesení dosud (absolutní) právní moci nenabylo. Stejně tak je zřejmé, že o odvolání stěžovatelky (a dalšího z věřitelů) bude rozhodovat Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), v této fázi řízení proto není prostor pro to, aby o stěžovatelčině ústavní stížnosti mohl Ústavní soud věcně rozhodovat.

Stěžovatelčinu ústavní stížnost je tedy namístě považovat za předčasnou, neboť z povahy věci není možné, aby se k věci meritorně vyjadřoval Ústavní soud za situace, kdy k odvolání stěžovatelky jí tvrzenou protiústavnost může zhojit obecný soud.

Nelze přitom přehlížet, že stěžovatelčino odvolání nelze - a priori - označit za neefektivní prostředek ochrany jejích práv, neboť stěžovatelkou napadené ustanovení § 350 odst. 1 insolvenčního zákona zjevně nelze aplikovat zcela izolovaně, nýbrž toliko ve spojení s dispozicí stěžovatelkou zmiňovaného ustanovení § 52 odst. 4 téhož zákona.

V této souvislosti je pak vhodné zdůraznit, že odmítnutí posuzované ústavní stížnosti stěžovatelku nikterak nepoškozuje, neboť v případě, že vrchní soud jejímu odvolání nevyhoví, bude jí případně k dispozici nová ústavní stížnost, jíž bude moci rovněž napadat rozhodnutí napadená nyní posuzovanou ústavní stížností.

Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení stěžovatelčinu ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou. Odmítnout tak musel podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu současně i stěžovatelčin návrh na zrušení § 350 odst. 1 insolvenčního zákona, jenž sdílí osud věcně neprojednatelného podání, a to bez ohledu na skutečnost, že dané zákonné ustanovení - striktně vzato - nebylo napadenými rozhodnutími aplikováno, pročež by i z tohoto pohledu stěžovatelka nebyla oprávněna navrhnout jeho zrušení. Obdobně musel odmítnout i návrh na odklad vykonatelnosti napadených usnesení, opět bez ohledu na fakt, že usnesení, jímž byl schválen reorganizační plán, dosud nenabylo (absolutní) právní moci, a není tudíž ani vykonatelné.