III.ÚS 3940/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3940/18 ze dne 5. 3. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. D., zastoupeného JUDr. Lucií Hrdou, advokátkou, sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2018 sp. zn. 6 Tdo 1114/2018, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2017 sp. zn. 10 To 65/2017 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2016 sp. zn. 2 T 5/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Nadepsaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") byl z podnětu odvolání stěžovatele podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") zrušen rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") napadený ústavní stížností ve výroku o trestech, jímž byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 alinea první písm. a), v bodech I/1, 2, III, V/2, 4, 5, 7, 9, 10, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 20, 21, 22, 23 též alinea druhá, odst. 3 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), spáchaný dílem samostatně, dílem pod body I, III, IV ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a odsouzen za výše uvedený zvlášť závažný zločin obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 alinea první písm. a), alinea druhá, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, jakož i za zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal rozsudek městského soudu ze dne 18. 5. 2016 sp. zn. 2 T 9/2014 nedotčen, podle § 168 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému společnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl podle § 75 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu pobytu na území hl. města Prahy na dobu deseti roků a podle § 70 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (specifikovaných ve výroku rozsudku). Nově byl stěžovatel podle § 259 odst. 3 tr. řádu při nezměněném výroku podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku o zrušení výroku o vině zvlášť závažným zločinem obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 alinea první písm. a), alinea druhá, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, z rozsudku městského soudu ze dne 18. 5. 2016 sp. zn. 2 T 9/2014 ve spojení s rozsudkem vrchního soudu ze dne 31. 10. 2016 sp. zn. 10 To 84/2016, dále ve výroku o trestu, jakož i dalších výroků, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a při nezměněném výroku o vině ad I, III, IV a V zvlášť závažným zločinem obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 alinea první písm. a), v bodech I/1,2, III, V/2, 4, 5, 7, 9, 10, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 20, 21, 22, 23 též alinea druhá, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku odsouzen za výše uvedený pokračující zvlášť závažný zločin obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 alinea první písm. a), alinea druhá, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku a za zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku městského soudu ze dne 18. 5. 2016 sp. zn. 2 T 9/2014 ve spojení s rozsudkem vrchního soudu ze dne 31. 10. 2016 sp. zn. 10 To 84/2016 podle § 168 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 45 odst. 1 a 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku ke společnému a souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon byl stěžovatel podle § 56 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, dále mu byl podle § 75 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy v trvání deseti roků a podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku a § 70 odst. 1 písm. a) a b) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 5. 2015) trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (specifikovaných ve výroku rozsudku vrchního soudu). Vrchní soud rozhodl též o odvolání spoluobviněného. 3. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. Týmž usnesením shodně rozhodl o dovolání spoluobviněného. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy, na jejichž základě dospěly k vadným skutkovým zjištěním, a že neprovedly obhajobou navržené důkazy. V této souvislosti poukazuje stěžovatel na své odvolání, ve kterém namítá nevěrohodnost svědka H. Dále vytýká, že nebyl vypracován znalecký posudek k věrohodnosti svědků F., B., J., P. a H., že nebyly provedeny všechny reálné odposlechy ze dne 12. 10. 2013 (dopolední hodiny) a že nebyla ztotožněna osoba jménem Š. Jde-li o skutky spáchané s obviněným M., tyto mu nebyly prokázány, nebylo ani vyvráceno, že na schůzkách s poškozenými nedošlo k nabídce sexuálních služeb za úplatu - uvedené skutečnosti podle stěžovatele nevyplývají ani ze záznamů sledování zájmových osob a tvrzení soudů o naplnění subjektivní stránky trestného činu považuje za pouhou spekulaci. Že od obviněného M. nepadly žádné sexuální nabídky a jmenovanému šlo o to být "patronem" vysokoškoláků, prokazuje i výpověď svědka K. Svědka H. označuje za "naprosto nedůvěryhodnou osobu", která se sama podílela na organizování trestné činnosti. Obviněný H. se podle mínění stěžovatele snaží zakrýt svou vlastní trestnou činnost (opětovně poukazuje na to, že se orgány činné v trestním řízení nezabývaly trestnou činností svědků F., H., B., S., J. a dalších). Stěžovatel zdůrazňuje, že mu nebyla prokázána subjektivní stránka inkriminovaného trestného činu; jde-li o poškozené, kteří vypovídali před soudy, žádný z nich se poškozeným necítil, všichni byli rádi, že si tímto způsobem mohou vydělat peníze, a jejich chování bylo dobrovolné. 5. Stěžovatel má za to, že soudy jemu přičítané jednání bylo nesprávně kvalifikováno podle § 168 odst. 1 a 3 písm. d) tr. zákoníku a poukazuje na znění § 189 odst. 1 tr. zákoníku (použitelného - podle jeho názoru - při daných skutkových závěrech obecných soudů na předmětnou věc). 6. V souvislosti s jím tvrzeným porušením zákazu reformace in peius uvádí, že k tomu došlo "zejména právě neztotožněním osoby zvané Š., ale také úpravami skutkových vět jednotlivých výroků, když některé z nich byly jednoznačně v neprospěch stěžovatele". 7. K uloženému trestu odnětí svobody uvádí, že je nepřiměřeně přísný, a to i ve srovnání s původním rozsudkem městského soudu i rozsudkem městského soudu ze dne 18. 5. 2016 sp. zn. 2 T 9/2014 a argumentuje tím, že oproti původnímu rozsudku byla ve věci vypuštěna řada skutků, přičemž tato skutečnost se nijak neprojevila ve snížení trestní sazby. Rovněž v případě trestu zákazu pobytu poukazuje na skutečnost, že bydliště má v P., kde má také zajištěnou práci. Celý trest považuje vůči své osobě za likvidační. 8. Stěžovatel k ústavní stížnosti připojil též vlastnoručně (tj. mimo rámec zastoupení advokátkou) sepsané podání, kterým svoji argumentaci dále rozšířil. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním