III.ÚS 3965/18

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z předložených podkladů se podává, že Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služba kriminální policie a vyšetřování, odbor hospodářské kriminality, 3. oddělení, Brno (dále jen "policejní orgán") usnesením ze dne 15. 11. 2017 č. j. KRPB-47411-169/TČ-2015-060083-KF podle § 160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zahájila trestní stíhání stěžovatele, obviněného I. K. a obviněné obchodní korporace XX, pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

Ústavní stížností napadeným usnesením Krajského státního zastupitelství v Brně (dále jen "krajské státní zastupitelství") byla stěžovatelova instanční stížnost proti usnesení policejního orgánu podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta.

Krajské státní zastupitelství usnesením ze dne 17. 4. 2018 č. j. 2 KZV 38/2017-41 rozhodlo tak, že výše specifikované usnesení policejního orgánu se vůči obchodní korporaci XX, jako neodůvodněné ruší a odkládá se věc podezření z předmětného zločinu ve vztahu k této právnické osobě, protože trestní stíhání je neúčelné, neboť o skutku již bylo rozhodnuto jiným orgánem a toto rozhodnutí považuje krajské státní zastupitelství za postačující.

Stěžovatel následně podal stížnost proti postupu státní zástupkyně krajského státního zastupitelství, ve které se domáhal uplatnění zásady "dobrodiní souvislosti". Vrchní státní zastupitelství v Olomouci (dále jen "vrchní státní zastupitelství") posoudilo toto podání jako podnět k výkonu dohledu nad postupem krajského státního zastupitelství a vyrozuměním ze dne 4. 10. 2018 č. j. 1 VZT 158/2018-24 konstatovalo, že postup krajského státního zastupitelství je správný a není nutné přijímat opatření k nápravě.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává zásady beneficium cohaesionis a namítá, že byl krajským státním zastupitelstvím bezdůvodně znevýhodněn oproti konkretizované právnické osobě, neboť jediný rozdíl představovala okolnost, že usnesení ze dne 17. 4. 2018 č. j. 2 KZV 38/2017-41 vydala státní zástupkyně z vlastního podnětu, nikoli k jeho instanční stížnosti. Stěžovatel zdůrazňuje, že jde o společnost, jejímž jediným vlastníkem a jediným jednatelem v minulosti byl on sám. Přesto jsou totožné úkony hodnoceny jednou jako odůvodněně trestné, podruhé coby úkony, jejichž trestní stíhání je neúčelné. Podle stěžovatele v těchto úvahách nelze nalézt logický a spravedlnosti odpovídající právní základ, který by odůvodňoval zásah do jeho právní sféry.

Dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, posoudil splnění podmínek řízení.

Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Otázkou, zda je podnět k výkonu dohledu vyššímu státnímu zastupitelství (v dané věci vrchní státní zastupitelství) opravným prostředkem podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, se Ústavní soud v minulosti již zabýval. Ve svém usnesení ze dne 23. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 476/04 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) vyslovil, že tzv. podnět k dohledu adresovaný nadřízenému státnímu zastupitelství, který má oporu v zákoně o státním zastupitelství (§ 12c a § 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství) není v tomto případě opravným prostředkem podle zákona o Ústavním soudu. Podobně pak Ústavní soud zhodnotil zvláštní charakter podnětu k dohledu např. v rozhodnutích ze dne 23. 5. 2003 sp. zn. I. ÚS 203/03, ze dne 27. 7. 2011 sp. zn. II. ÚS 1631/11, ze dne 24. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 423/12, ze dne 25. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 2592/15 a ze dne 10. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 3012/16.

Ústavní soud toliko zdánlivě rozdílný názor vyslovil v nálezu ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691), kdy však posuzoval ústavní stížnost podanou poškozeným. Tuto situaci je nutno od nyní posuzované věci odlišit, neboť v citovaném nálezu šlo o přezkum již ukončeného (resp. nikdy nezahájeného) trestního řízení. V nynějším případě jde naopak o přezkum rozhodnutí krajského státního zastupitelství procesně navazujícího na usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání. Dlužno doplnit, že ani autoremedura nemůže být chápána jako opravný prostředek, který musí stěžovatel před podáním ústavní stížnosti vyčerpat, a to už jen proto, že jde o nenárokový institut a závisí pouze na vůli orgánu, který usnesení vydal, zda na základě případného podnětu opravu provede.

Z uvedeného vyplývá, že počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti proti rubrikovanému usnesení krajského státního zastupitelství se odvíjí od jeho doručení stěžovateli, nikoli až z doručení vyrozumění vrchního státního zastupitelství.

Ze stěžovatelova procesního postupu, jmenovitě podání ze dne 16. 8. 2018 označeného jako "žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu", je patrné, že s obsahem usnesení krajského státního zastupitelství byl již tehdy obeznámen (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2008 sp. zn. III. ÚS 2962/07 a ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1506/08). Byla-li ústavní stížnost podána až dne 5. 12. 2018, stalo se tak zjevně po uplynutí lhůty podle citovaného § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a tudíž opožděně.

Vzhledem ke zjištěným skutečnostem Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, jakožto návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě.