III.ÚS 4039/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 4039/16 ze dne 10. 1. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti Casting - Barrandov, s. r. o., sídlem Šaldova 504/24, Praha 8 - Karlín, zastoupené Mgr. Zbyňkem Havlíkem, advokátem, sídlem Národní 28, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2016 č. j. 23 Cdo 2252/2016-400, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2015 č. j. 12 Cmo 24/2015-353, ve znění opravného usnesení ze dne 4. listopadu 2015 č. j. 12 Cmo 24/2015-364 a ve znění doplňujícího usnesení ze dne 4. listopadu 2015 č. j. 12 Cmo 24/2015-363, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a společnosti Auto Palace Spořilov s. r. o., sídlem Na Chodovci 2457/1, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 14. 10. 2014 č. j. 37 Cm 47/2010-294, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 28. 7. 2015 č. j. 37 Cm 47/2010-339, soud - vázán přitom právním názorem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") v této věci - zamítl žalobu stěžovatelky na uložení povinnosti žalované (společnosti Auto Palace s. r. o., následně společnosti Auto Palace Spořilov s. r. o.) - v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice - předat stěžovatelce nový osobní automobil Ford S-Max (v dalších bodech výroku řízení zčásti zastavil a vzájemný žalobní návrh stěžovatelky a vedlejšího účastníka na zaplacení částky 432 004 Kč, představující náhradu škody za opotřebení automobilu způsobené jeho užíváním, zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení). 3. Podle žalobních tvrzení stěžovatelka s vedlejší účastnicí (obě jako podnikatelky) uzavřely kupní smlouvu na dodávku automobilu Ford S-Max. Dne 15. 11. 2007 dodala vedlejší účastnice stěžovatelce předmětný automobil a stěžovatelka jí zaplatila kupní cenu. Od poloviny roku 2008 se na automobilu začaly objevovat různé vady, které stěžovatelka u vedlejší účastnice reklamovala. Dne 1. 10. 2008 stěžovatelka u vedlejší účastnice uplatnila požadavek na výměnu vozidla bez vad z důvodu opakování závad (šlo zejména o výskyt rušivých zvuků u levých předních bezpečnostních pásů a v mechanismu stahování oken zadních dveří). Po posouzení věci dospěl městský soud k závěru, že v projednávaném případě nedošlo k podstatnému porušení smlouvy. Stěžovatelka neuplatnila právo od smlouvy odstoupit, čímž jí vznikl nárok jako při nepodstatném porušení smlouvy a mohla tak požadovat odstranění vad nebo slevu z kupní ceny. Stěžovatelka u vedlejšího účastníka uplatnila požadavek na odstranění vad, nemohla proto nárok z vad měnit a žalobou požadovat dodání náhradního zboží, tj. nového automobilu. Existence tvrzených vad (zejména co se týče samovolného otevírání zadních oken dveří vozidla) přitom navíc nebyla znaleckými posudky ani ostatními provedenými důkazy zjištěná. Pokud by i tvrzená vada samovolného otevírání zadních oken dveří existovala, jak se v jednom simulovaném případě při vystavení vozidla teplotě 55 °C projevila, byla odstraněna výměnou některých dílů. 4. Aniž by Ústavní soud musel rekapitulovat celou strukturu výroků rozsudku vrchního soudu, lze shrnout, že vrchní soud rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. I podle vrchního soudu v případě stěžovatelkou tvrzených vad nejde o podstatné porušení smlouvy, neboť v řízení nebylo prokázáno, že vady jsou neopravitelné, proto mohla stěžovatelka požadovat dodání náhradního zboží, respektive výměnu zboží za nové až poté, kdy by jí vedlejší účastnice sdělila, že vady neopraví. Nebylo dále prokázáno, že by v případě závad poskytovaných stěžovatelkou šlo o vady ohrožující bezpečnost osob nebo majetku při provozu motorového vozidla. Tato skutečnost vyplývá z provedených znaleckých posudků, když nadto z důkazního materiálu rovněž vyplynulo, že stěžovatelkou vytýkané vady nebrání ani použití věci k účelu, ke kterému by měla sloužit. 5. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Stěžovatelka totiž podle Nejvyššího soudu nedostála své povinnosti vymezit přípustnost dovolání. Stěžovatelka sice Nejvyššímu soudu předložila několik otázek procesního i hmotného práva, které jsou podle jejího mínění v praxi Nejvyššího soudu rozhodovány rozdílně, nicméně u každé z těchto otázek zcela absentuje vymezení rozhodnutí Nejvyššího soudu, která jsou podle názoru stěžovatelky rozporná. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve upozorňuje, že městský soud v dané věci poprvé rozhodl tak, že žalobě stěžovatelky vyhověl a uložil vedlejší účastnici předat ji nový osobní automobil v dané specifikaci nebo zaplatit částku 886 004 Kč. Až k odvolání vedlejší účastnice vrchní soud tento rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil se závazným právním názorem, že v případě stěžovatelkou vytýkaných vad nejde o podstatné porušení smlouvy s tím, že pro výměnu automobilu, respektive pro odstoupení od smlouvy nejsou dány podmínky ve smyslu § 437 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "obchodní zákoník"). Vrchní soud však ve věci takto rozhodl bez nařízení jednání, aniž by ovšem stěžovatelku na změnu právního hodnocení věci ve smyslu § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, upozornil. Tímto postupem vrchního soudu však podle mínění stěžovatelky došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, podle něhož mj. má každý právo na to, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. 7. Stěžovatelka rovněž v ústavní stížnosti namítá, že se Nejvyšší soud s jejím dovoláním vypořádal ryze formalisticky, jen aby jej mohl odmítnout. V ústavní stížností napadeném usnesení totiž Nejvyšší soud žádným konkrétním způsobem nereagoval na dovoláním vymezené otázky zakládající podle názoru stěžovatelky jeho přípustnost. Nejvyšší soud přitom mohl odmítnutí dovolání odůvodnit jedině tak, že by se vypořádal s každou z těchto otázek zvlášť. III. Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. 11. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. ná