III.ÚS 404/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 404/08 ze dne 26. 2. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 26. února 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Správce v. o. s. se sídlem Petrohradská 13/216, Praha 10, správkyně konkursní podstaty Družstevní stavební záložny Praha, se sídlem Strážní 13, Praha 3, zastoupené Mgr. Karlem Touschkem, advokátem se sídlem Karasovská 5, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. října 2007 č. j. 25 Cdo 838/2005-152, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2004 č. j. 20 Co 393/2004-136, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. června 2004 č. j. 30 C 55/2002-113, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky-Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 12. 2. 2008, napadá stěžovatelka všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která podle jejího názoru porušila její základní práva a svobody ve smyslu článku 11 odst. 1, článku 36 odst. 1, odst. 3, článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), stejně jako měla porušit článek 1 a článek 95 odst. 1 Ústavy ČR. Ke skutkové stránce věci stěžovatelka uvádí, že se žalobou proti České republice - Ministerstvu financí, nyní zastoupenou Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, domáhala náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami, ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb. (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Dovolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že se meritorně dovoláním stěžovatelky nezabýval a odmítl ho jako nepřípustné, přičemž jeho tvrzení, že "odvolací soud v projednávané věci neřešil právní otázku, kterou dovolací soud dosud neřešil", je prý nepravdivé. Obecné soudy svými rozhodnutími údajně stěžovatelce upřely její právo na náhradu škody způsobené nezákonným jednáním státního orgánu, orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem a jejich rozhodování bylo navíc zatíženo zbytečnými průtahy, neboť pravomocně skončené řízení trvalo sedm let. Oba obecné soudy se údajně "neseznámily se skutkovým stavem věci", neboť prý nevzaly v úvahu "ověřené a nezpochybněné listinné důkazy", které byly autorizovány nuceným správcem úpadce, jinak zaměstnancem Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami. Soud prvního stupně se podle názoru stěžovatelky vůbec nezabýval "zasahováním státu do procesů vedoucích k úpadku, nevyhodnotil vztah dohledového orgánu, který měl být odborníkem ze zákona k procesům, které k úpadku vedly". Stěžovatelka tvrdí, že orgány úpadce byly "dohledovým orgánem" natolik ve své činnosti omezeny, že stěžovatelka je povinna náhradu škody ve prospěch konkursní podstaty úpadce požadovat právě s ohledem na nečinnost "dohledového orgánu". Stěžovatelka v další části odůvodnění ústavní stížnosti polemizuje s názorem odvolacího soudu o účelovosti jí podané žaloby, a tvrdí, že jím vyvozený závěr není správný již s ohledem na skutečnost, že její podání k příslušnému soudu časově předcházelo dokonce prohlášení konkursu na majetek úpadce, natož potom existenci rozhodnutí zamítajících nároky členů družstevních záložen. Stěžovatelka zdůrazňuje, že Úřad pro kontrolu nad družstevními záložnami neplnil řádně své povinnosti, neboť prý ponechal úpadce v činnosti i když mu bylo známo, že s ohledem na jeho hospodaření na něj měl být prohlášen konkurs nejméně dva roky předtím, než se tak skutečně stalo. V tomto nesprávném (liknavém) přístupu Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami shledává stěžovatelka nesprávný úřední postup, který vedl ke vzniku škody, neboť u úpadce nepochybně vznikla škoda tím, že se zmenšil jeho majetek. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na závěry znaleckého posudku, jehož výsledky prý soudy nedostatečně vyhodnotily. II. Z připojených listin se zjišťuje, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 7. 6. 2004 č. j. 30 C 55/2002-113 zamítl žalobu stěžovatelky (v občanském řízení "žalobkyně") na zaplacení částky 343 387 668,14 Kč s příslušenstvím, které se domáhala jako náhrady škody, jež jí měla být způsobena nečinností Úřadu pro dohled na družstevními záložnami (dále jen "Úřad"). Škodu měl dle tvrzení žalobkyně způsobit Úřad tím, že včas nezasáhl proti úpadci na základě svých oprávnění ve smyslu zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1995 Sb."), ačkoli po kontrole provedené jím v roce 1998 byl informován o nedostatcích ve vedení účetnictví a dalších nedostatcích v činnosti úpadce a tím "umožnil představenstvu společnosti úpadce machinaci s peněžními prostředky, které vyústily v úpadek". Soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyně nekonkretizovala, jakými konkrétními (dalšími) zásahy měl žalovaný Úřad odvrátit vznik škody, pokud na Družstevní stavební záložnu Praha uvalil nucenou správu, která je nejpřísnější možnou sankcí postihující družstevní záložnu. Žalobkyně podle názoru soudu prvního stupně neoddělila jednotlivé příčiny vedoucí k úpadku, resp. k nucené správě, přičemž je třeba vzít v úvahu, že stát nezasahoval do vnitřního chodu záložny a nehospodařil s jejím majetkem. Za podnikání v předmětné činnosti a za výsledky svých podnikatelských aktivit totiž zásadně odpovídá jen podnikající subjekt, nikoli stát. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 11. 2004 č. j. 20 Co 393/2004-136 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.). Nárok uplatněný žalobkyní by podle názoru odvolacího soudu mohl přicházet v úvahu v případě, kdyby nucená správa a později úpadek byl důsledkem nezákonného zásahu státu (ve smyslu ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 87/1995 Sb.), takový zásah však žalobkyně netvrdí a ani tvrdit nemůže. Závěrem odvolací soud zdůraznil, že v projednávané věci nejsou dány předpoklady odpovědnosti státu za škodu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 10. 2007 č. j. 25 Cdo 838/2005-152 dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné [§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř."]. Dovolací soud uvedl, že přípustnost dovolání lze posuzovat jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž je nutné vycházet ze skutkového zjištění nezpochybněného stěžovatelkou, že "finanční problémy záložny byly bezprostředně vyvolány nezákonnou činností tehdejších dvou členů představenstva", kteří protiprávně převedli určité finanční prostředky záložny do svých vlastních společností. S odkazem na konkrétní hmotněprávní úpravu možností sankčních opatření při realizaci dohledu Úřadem dovolací soud konstatoval, že jde o prostředky sloužící k zajišťování dodržování zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, aby záložny fungovaly v mezích pravidel daných uvedeným zákonem. Sankční prostředky mají přispět k udržení zdravého finančního prostředí, nelze však očekávat, že tyto prostředky svěřené Úřadu mohou předejít defraudačnímu či jinému trestnému jednání. Podle názoru dovolacího soudu Úřad využil své pravomoci, nemohl však jejich prostřednictvím úmyslnému nezákonnému počínání členů představenstva záložny zabránit. Otázka případné nečinnosti Úřadu při dohledové činnosti nepředstavuje otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. III. Ústavní soud není součástí obecné soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této jinak nezávislé rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí se zřetelem k obsahu stěžovatelkou uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Stěžovatelka zdůrazňuje nesprávná (neúplná) skutková zjištění a z nich vyvozené nesprávné právní závěry, které v projednávané věci měly porušit její základní práva a svobody. Ve vztahu k takto uplatněným námitkám Ústavní soud poznamenává, že o nepřípustné ústavněprávní konsekvence by mohlo jít až v případě, že soudy zjevně a neodůvodněně vybočily ze zákonných principů dokazování (§ 120 a násl. o. s. ř.), nebo pokud jejich hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu). Porušení zásad spravedlivého procesu je pak d