III.ÚS 404/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 404/21 ze dne 23. 3. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavních stížnostech stěžovatelů 1) STUDENT AGENCY k. s., sídlem náměstí Svobody 86/17, Brno, zastoupené JUDr. Ondřejem Doležalem, advokátem, sídlem Koliště 1912/13, Brno, a 2) INTERGRAM, nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z. s., sídlem Klimentská 1207/10, Praha 1, zastoupeného JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem, sídlem Spálená 84/5, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2020 č. j. 27 Cdo 2309/2020-239, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. května 2020 č. j. 7 Co 27/2019-191 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. května 2019 č. j. 23 C 99/2018-88, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: I. Ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 404/21 a III. ÚS 415/21 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. III. ÚS 404/21. II. Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jež byly nejprve vedeny pod samostatnými spisovými značkami III. ÚS 404/21 a III. ÚS 415/21, které Ústavní soud v souladu s § 63 zákona o Ústavním soudu a § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") spojil ke společnému řízení, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Konkrétně první stěžovatelka se domáhá zrušení III. výroku rozsudku Nejvyššího soudu, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a I. výroku rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Druhý stěžovatel se domáhá zrušení II. výroku rozsudku Nejvyššího soudu, I. výroku rozsudku vrchního soudu a II. výroku rozsudku krajského soudu pro jejich zásah do práv zaručených v čl. 11, čl. 34 a čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Z obsahu ústavních stížností a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Žalobou ze dne 20. 11. 2018 se druhý stěžovatel domáhal po první stěžovatelce zaplacení 24 515 883 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení za neoprávněné užití předmětů ochrany (zpřístupňování rozhlasového a televizního vysílání v autobusech bez licenčního oprávnění) za období od 1. 1. 2015 do 31. 8. 2018. Krajský soud uložil první stěžovatelce povinnost zaplatit druhému stěžovateli částku 4 828 508 Kč s příslušenstvím (I. výrok), zamítl žalobu co do částky 19 687 375 Kč s příslušenstvím (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. výrok). Krajský soud měl na základě provedených důkazů za prokázané, že stěžovatelé spolu před podáním žaloby a dále v průběhu řízení jednali ohledně povinnosti uzavřít licenční smlouvu. Dne 21. 12. 2017 druhý stěžovatel na svých internetových stránkách zveřejnil "Zásadní sdělení pro provozovatele veřejných produkcí", ve kterém informuje uživatele předmětů ochrany, že kolektivní správci OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, z. s. (dále jen "OSA"), INTERGRAM, DILIA, OOA-S a OAZA vytvořili jedno kontaktní místo, na kterém bude možné od 1. 1. 2018 uzavřít se všemi kolektivními správci dohromady jedinou licenční smlouvu. Druhý stěžovatel dále v prohlášení uvedl, že "jako vstřícný krok k podpoře nového projektu" v případě, že měl uživatel předmětů ochrany do 31. 12. 2017 uzavřenou licenční smlouvu s kolektivním správcem OSA nebo INTERGRAM, nebudou se kolektivní správci domáhat zpětně svých nároků. Vzhledem ke skutečnosti, že první stěžovatelka měla po celé žalované období na provoz autobusů uzavřenou licenční smlouvu s OSA a řádně mu platila stanovené odměny, krajský soud uzavřel, že prohlášení naplňuje znaky veřejného příslibu ve smyslu § 2884 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "občanský zákoník"), který první stěžovatelka platně splnila, a nyní má legitimní očekávání v plnění závazku druhého stěžovatele nedomáhat se zpětně svých nároků. Soud tak dospěl k závěru, že za období od 19. 11. 2015 do 31. 12. 2017 nelze žalobě z důvodu veřejného příslibu druhého stěžovatele vyhovět, a v tomto rozsahu žalobu zamítl. Za období od 1. 1. 2015 do 18. 11. 2015 soud posoudil jako důvodnou námitku promlčení. Soud naopak vyhověl žalobě za období od 1. 1. 2018 do 31. 8. 2018, za které náleží druhému stěžovateli bezdůvodné obohacení ve výši dvojnásobku licenční odměny podle § 40 odst. 4 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, která by byla obvyklá za získání licence a kterou soud vypočítal jako součin počtu měsíců, počtu autobusů, licenční odměny a obsazenosti. 3. Vrchní soud rozsudek krajského soudu potvrdil, když měl za nesporné, že mezi účastníky řízení nebyla uzavřena licenční smlouva, první stěžovatelka však chráněný repertoár audiovizuálních děl užívala, tudíž bylo důvodné vydat bezdůvodné obohacení ve výši odpovídající dvojnásobku odměny, která by byla za získání licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem. 4. Nejvyšší soud rozsudek vrchního soudu (v I. výroku) jakož i rozsudek krajského soudu (ve II. výroku) co do částky 14 859 022 Kč s příslušenstvím zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Dovolání první stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl, a k její námitce směřující proti tomu, že vrchní soud určil výši obvyklé autorské odměny v projednávané věci pomocí sazebníku kolektivního správce OSA, uvedl, že za situace, kdy sazebník druhého stěžovatele nelze aplikovat na provoz autobusů, a kdy autorské odměny v licenčních smlouvách uzavřených mezi druhým stěžovatelem a obdobnými uživateli, jako je první stěžovatelka, se odvozují ze stejného mechanismu výpočtu (vycházejícího z počtu obyvatel obce, ve kterém sídlí "kamenná" provozovna uživatele) podle sazebníku druhého stěžovatele, má Nejvyšší soud postup vrchního soudu, který určil výši obvyklé autorské odměny pomocí sazebníku kolektivního správce OSA, za přiměřený a naplňující podmínky obvyklosti ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu. 5. Dovolání druhého stěžovatele v části týkající se námitek směřujících proti způsobu posouzení běhu promlčecí lhůty podle § 619 odst. 2 občanského zákoníku Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné z důvodu souladu závěru vrchního soudu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Dovolání druhého stěžovatele měl však Nejvyšší soud za přípustné pro otázku týkající se splnění náležitostí veřejného příslibu, při jejímž řešení se vrchní soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud uvedl, že druhý stěžovatel stanovil dvě podmínky, na jejichž splnění bylo poskytnutí odměny (nevymáhání nároků zpětně) závislé: skutečnost, že uživatel měl do 31. 12. 2017 uzavřenou licenční smlouvu s OSA či druhou stěžovatelkou, a dále uzavření jediné licenční smlouvy prostřednictvím kontaktního místa OSA po 1. 1. 2018. Za situace, kdy první stěžovatelka po 1. 1. 2018 žádnou licenční smlouvu prostřednictvím kontaktního místa s druhým stěžovatelem neuzavřela, nesplnila podmínky veřejného příslibu, a závazkový právní vztah mezi druhým stěžovatelem (slibovatelem) a první stěžovatelkou (oprávněnou) jakož i nárok první stěžovatelky na odměnu nebo jiné plnění tak nevznikl. II. Argumentace stěžovatelů 5. První stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadená rozhodnutí nebyla řádně odůvodněna, neboť z nich není patrné, na základě jaké úvahy obecné soudy dovodily závěr, že se pro účely určení obvyklé autorské odměny druhého stěžovatele aplikuje sazebník zcela jiného kolektivního správce (OSA). Dovolací soud nejenže použil závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2716 /2015 (stěžovatelka měla zřejmě na mysli rozsudek ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. 30 Cdo 2715/2015) vztahující se ke skutkově diametrálně odlišné situaci (k jinému kolektivnímu správci), ale rovněž v rozporu s těmito závěry aplikoval přiměřenost dané autorské odměny namísto obvyklosti. Stejně tak pochybil krajský soud, který zvolil použití sazebníku OSA pro účely kalkulace obvyklé autorské odměny druhého stěžovatele z důvodu, že sazebník druhého stěžovatele neobsahoval žádnou položku pro dopravní prostředky. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2715/2015 deklaruje, že argumentace o nepoužitelnosti sazebníku OSA pro obvyklou autorskou odměnu OSA z důvodu, že daný sazební