III.ÚS 4228/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 4228/18 ze dne 18. 12. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Jelínka, zastoupeného Mgr. Jarmilou Túryovou, advokátkou sídlem Mořinka 70, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. října 2018 č. j. 69 Co 236/2018-249 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. ledna 2018 č. j. 11 C 444/2014-302, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Mgr. Moniky Halířové, MBA, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatel se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"). Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") výrokem I. napadeného rozsudku uložil stěžovateli jako žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 14 500,- Kč s příslušenstvím. Uvedená částka představuje peněžní prostředky, které na základě smlouvy o nájmu bytu ze dne 6. 8. 2010 (dále jen "nájemní smlouva") vedlejší účastnice jako nájemkyně (dále jen "žalobkyně") svěřila stěžovateli (jako pronajímateli) k zajištění úhrady závazků souvisejících s nájmem (dále také jen jako "kauce"). Stěžovatel uvedenou kauci použil k úhradě pohledávek, o kterých tvrdil, že mu vůči žalované vznikly. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatel použil složenou kauci v rozporu s § 686a odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 24. 5. 2011 (dále jen "zákon č. 40/1964 Sb."), neboť podle obvodního soudu byl stěžovatel jako pronajímatel oprávněn tyto prostředky použít jen k úhradě zákonem vymezených pohledávek, mezi které tvrzené pohledávky stěžovatele nelze zařadit. Výrokem III. napadeného rozsudku byla stěžovateli uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 24 171,50 Kč. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatele v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil výrok I. (o věci samé) rozhodnutí obvodního soudu a změnil jeho výrok III. (o nákladech řízení) tak, že výše nákladů řízení činí částku 21 751,50 Kč. Ve věci samé dospěl městský soud shodně jako obvodní soud k závěru, že s ohledem na § 686a odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb. čerpal stěžovatel finanční prostředky složené žalobkyní v rozporu se zákonem, neboť mu v daném případě nevzniklo právo na zápočet předmětných pohledávek proti pohledávce žalobkyně. Nájemní smlouva se přitom podle městského soudu nemohla v tomto směru odchýlit v neprospěch žalobkyně. Stěžovatel proto byl povinen po skončení nájmu vrátit žalobkyni jí složené finanční prostředky. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že jeho postup, kdy započetl své pohledávky vůči žalobkyni, byl v souladu s ustanovením v nájemní smlouvě pro zápočet škod a zákonným ustanovením o smluvní volnosti, neboť není zcela jednoznačné, která ze stran sporu byla slabší smluvní stranou. V této souvislosti stěžovatel dále namítá, že je flagrantním porušením jeho práva na spravedlivý proces a principu právní jistoty, když z napadených rozsudků obecných soudů není zřejmé, jak se vyúčtuje jistina složená nájemcem před 1. 1. 2014 pro případné hrazení škod vzniklých v souvislosti s nájemním vztahem. Právo na spravedlivý proces bylo podle stěžovatele porušeno také tím, že obvodní soud po více jak třech letech od zahájení řízení zcela překvapivě a nepředvídatelně oznámil, že považuje všechna stěžovatelem tvrzená čerpání kauce za protiprávní a po právní stránce bude žalobní nárok posuzován jako nárok na náhradu škody s tím, že nebude již pro nadbytečnost provádět žádné další dokazování. V řízení před obvodním soudem bylo z těchto důvodů prováděno zcela nadbytečné dokazování, které ve výsledku nadmíru prodloužilo řízení. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces i ve vztahu k nákladovým výrokům napadených rozhodnutí. Pokud podle stěžovatele nebyl soud prvního stupně schopen rozhodnout ve věci při jednom jednání, nelze to klást k tíži stěžovatele a přisuzovat mu nadbytečné právní služby žalobkyně. V tomto ohledu je podle stěžovatele nutné, aby obecné soudy zkoumaly účelnost jednotlivých úkonů, a odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3859/17 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel dále namítá, že jeho námitkami proti nákladovému výroku se městský soud v odvolacím řízení vůbec nezabýval. Stěžovatel považuje za porušení práva na spravedlivý proces rovněž to, že obvodní soud nepořizoval věrohodný a úplný záznam jednání, ale pouze na příruční diktafon namlouval vybrané a parafrázované výroky jak své, tak dalších účastníků. V případě vyslýchaných osob pak uvedené činil bez souvislosti s položenými dotazy, což znemožňuje porozumění výrokům v jejich kontextu. Takto pořizovaný zvukový záznam jednání byl teprve dodatečně přepisován a protokol z jednání nebylo tedy možné bezprostředně po skončení jednání obdržet a ani jej kontrolovat. Námitky vznesené po zaslání protokolu soudem pak byly soudem odmítnuty pro opožděnost. Stěžovatel konečně ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že v době probíhajícího řízení vstoupila v účinnost novela zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, která vedla k tomu, že nemohl svá práva hájit v rámci mimořádného opravného prostředku, a tím došlo k porušení jeho práva na přístup k soudu. II. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Nejde-li o námitku navýšení nákladů soudního řízení způsobeném průtahy v soudním řízení (jak je vysvětleno níže), je ústavní stížnost přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel v tomto rozsahu ústavní stížnosti vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. III. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek mají nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. Ve věci je dále nezbytné zohlednit, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o částce, kterou lze chápat jako bagatelní, tzn. s ohledem na svou výši není - sama o sobě - schopna představovat porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 2872/19). Námitka stěžovatele, že měl právo použít složené peněžní prostředky žalobkyně k úhradě předmětných pohledávek, představuje toliko polemiku s právním názorem obecných soudů, a to v rovině běžného zákona. Stěžovatel nesouhlasí s výkladem dotčených ustanovení zákona č. 40/1964 Sb. provedeným obvodním a městským soudem a předkládá vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas se závěry soudu či nastínění vlastního právního názoru na výklad a použití zákonných ustanovení však není důvodem pro meritorní projednání návrhu v ústavním soudnictví, neboť použití a výklad norem podústavního práva jsou doménou obecných soudů, přičemž vstoupit do této oblasti je Ústavní soud oprávněn a současně povinen pouze tehdy, dochází-li při této činnosti k porušení součástí ústavního pořádku a z nich vyvěrajících základních práv a svobod, jak bylo nastíněno výše. Městský soud dospěl k závěru, že zákon č. 40/1964 Sb. sice umožňoval odchýlení se od § 686a odst. 3 téhož zákona (upravujícího případy, kdy lze složenou kauci použít), nicméně k tomu mohlo dojít podle městského soudu pouze tehdy, bylo-li by takové odchýlení ve prospěch nájemce. Jestliže se podle městského soudu strany nájemní smlouvy dohodly tak, že z předmětné kauce budou hrazeny veškeré dluhy plynoucí z nájmu