III.ÚS 450/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 450/20 ze dne 28. 4. 2020 N 80/99 SbNU 461 K uplatnění námitky promlčení, jež je v rozporu s dobrými mravy   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného Mgr. Petrou Gerlichovou, advokátkou, se sídlem Španělská 742/6, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019 č. j. 30 Cdo 2374/2019-373, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2018 č. j. 17 Co 444/2017-229 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 7. 2017 č. j. 14 C 396/2007-191, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva vnitra jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019 č. j. 30 Cdo 2374/2019-373, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2018 č. j. 17 Co 444/2017-229 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 7. 2017 č. j. 14 C 396/2007-191 bylo porušeno právo stěžovatele na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a právo stěžovatele na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. Průběh řízení před Ústavním soudem, podstatný obsah spisu a rekapitulace ústavní stížnosti 1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 90 a 95 Ústavy. Dále jimi byl údajně porušen princip výhrady zákona pro uplatňování státní moci a princip restriktivního výkladu při omezení základních práv jednotlivce podle čl. 2 odst. 2 a 3 a podle čl. 4 Listiny a také právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Napadenými rozhodnutími bylo též porušeno právo stěžovatele na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. 2. Z vyžádaného soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 14 C 396/2007 se ve stručnosti podává, že se stěžovatel žalobou podanou dne 20. 11. 2007 domáhal blíže specifikované náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nátlaku příslušníků StB (jako orgánu právního předchůdce žalované České republiky - Ministerstva vnitra) na stěžovatele jako žalobce a jeho rodinu, jenž vyústil v to, že stěžovatel s rodinou museli nedobrovolně opustit vlast a vycestovat do Rakouska. Za těchto okolností stěžovatel žalobou požadoval dorovnání rozdílu mezi českým starobním důchodem vypláceným stěžovateli a výší českého průměrného starobního důchodu, neboť žalovaná stěžovateli znemožnila dosahovat dostatečného výdělku k tomu, aby právě na průměrný český starobní důchod také dosáhl. Stěžovatel se domáhal rovněž dorovnání rozdílu cen, za které musel své nemovitosti i s vybavením prodat před nuceným odchodem do Rakouska, k jejich ceně skutečné. 3. Obvodní soud ústavní stížností nyní napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Dospěl totiž k závěru, že stěžovatelem uplatněné nároky jsou promlčeny, jelikož desetiletá objektivní promlčecí lhůta podle § 22 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, začala běžet ode dne 12. 5. 1982, kdy v důsledku nesprávného úředního postupu státu došlo k vystěhování stěžovatele do Rakouska, a vznikla mu tak újma. Proto tato promlčecí doba uplynula nejpozději v květnu roku 1992. Dále soud prvního stupně dovodil, že před 30. 11. 1989 stěžovateli žádná právní překážka v uplatnění práva na náhradu škody nebránila. I kdyby však s ohledem na dobu nesvobody nebylo stěžovateli umožněno nárok uplatnit, nic mu nebránilo, aby jej uplatnil po listopadu roku 1989. Potom by podle soudu prvního stupně zákonná desetiletá promlčecí doba běžela od 1. prosince roku 1989 a k promlčení nároku stěžovatele by došlo v roce 1999, tedy dávno před datem, kdy byla žaloba k soudu podána. Okolnost, že konkrétní osoby byly za nezákonně provedenou akci Asanace, v jejímž rámci byl stěžovatel donucen opustit vlast, odsouzeny teprve v roce 2004, respektive v roce 2006 či v roce 2007, nemá na plynutí promlčecí doby a jejího počátku žádný vliv. 4. Městský soud k odvolání stěžovatele ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žalované s odkazem na § 150 o. s. ř. a poměry stěžovatele náhradu nákladů řízení nepřiznal, dále nepřiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení. Městský soud vyšel z toho, že je nutno v souladu s nálezem sp. zn. I. ÚS 245/98 ze dne 22. 9. 1999 (N 128/15 SbNU 221), podle něhož i nevyhlášení řádně schváleného ustanovení zákona je nesprávným úředním postupem, uznat vystěhování stěžovatele a jeho rodiny do Rakouska také za nesprávný úřední postup, za nějž stát odpovídá. Nalézací soud však postupoval správně, když žalobu stěžovatele zamítl z důvodu promlčení, přičemž ani neshledal, že by žalovanou vznesená námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy. Dále městský soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dovodil, že u nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem se uplatní pouze subjektivní promlčecí doba, která počne běžet okamžikem, kdy se poškozený o vzniku škody dozvěděl. Proto podle městského soudu došlo k promlčení stěžovatelem uplatňovaného nároku na náhradu škody představovaného rozdílem mezi současnou cenou nemovitostí původně patřících rodině stěžovatele a cenou, za kterou nemovitosti v roce 1982 prodal. Stěžovatel totiž věděl, za jakou - podle něho nepřiměřenou - cenu nemovitosti prodal a nejpozději v roce 2002, když svůj nárok uplatnil u žalované, měl za to, že mu vznikla škoda a v jaké výši, neboť v podání doručeném žalované v říjnu roku 2002 tuto škodu vyčíslil. Jestliže žalobu podal až v listopadu roku 2007, došlo k tomu až po uplynutí tříleté subjektivní doby (počítáno nejpozději od roku 2002). Pokud se jedná o stěžovatelův nárok na doplatek důchodu (jako rozdílu mezi průměrným starobním českým důchodem a stěžovatelovým důchodem), pak u tohoto nároku nelze promlčení spolehlivě dovozovat, neboť tento nárok nelze vůbec podřadit pod zákon č. 58/1969 Sb., a to z toho důvodu, že důchod byl žalobci přiznán v roce 2007. Pokud měl stěžovatel za to, že mu byl důchod přiznán v nesprávné výši, bylo na něm, aby cestou správního řízení výměru důchodu zpochybnil; ze stěžovatelových žalobních tvrzení ostatně ani nelze dovodit, že by základem pro nízkou výměru důchodu stěžovatele byl jakýkoliv nesprávný úřední postup. Stěžovatelův předpoklad, že pokud by nemusel v roce 1982 opustit svoji vlast, pak by dosáhl starobního důchodu v minimálně průměrné výši, je podle městského soudu spekulativní. Městský soud navíc dodal, že i u tohoto nároku by bylo lze promlčení zohlednit, neboť promlčecí lhůta začala běžet ode dne, kdy došlo k události, z níž stěžovateli škoda vznikla (sám stěžovatel za takovou událost označil vystěhování z republiky v roce 1982). Potom by však promlčecí doba marně uplynula v roce 1992, respektive v roce 1999, pokud by se její počátek s ohledem na období nesvobody začal počítat až od roku 1989. 5. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Nejvyšší soud zejména zdůraznil, že u nároků z odpovědnosti za nesprávný úřední postup se uplatní pouze jediná, a to subjektivní tříletá, promlčecí doba, která počala běžet okamžikem, kdy se poškozený o vzniku škody dozvěděl, tedy když zjistil skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně její rozsah v penězích. Nejde přitom o vědomost o škodné události (o nesprávném úředním postupu), která škodu vyvolala, nýbrž o vědomost o vzniku majetkové újmy na straně poškozeného. U otázky rozporu námitky promlčení s dobrými mravy platí, že uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charaktere