III.ÚS 52/23

Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím mělo dojít k porušení jeho práv zaručených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 7 T 65/2021 ze dne 5. 11. 2021 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle ustanovení § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) a c) trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. c) tr. z. a přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 tr. z. alinea druhá. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání 6 let a propadnutí věcí specifikovaných ve výroku odsuzujícího rozsudku. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 10 To 291/2021 ze dne 14. 2. 2022 zamítnuto. Stěžovatel podal ve věci dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.

Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti závěrům, které obecné soudy učinily z provedeného dokazování, neboť neuplatnily řádně zásadu in dubio pro reo. Podle stěžovatele existuje zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, proto měl Nejvyšší soud v rámci dovolání výjimečně přezkoumat skutková zjištění obecných soudů.

Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29-31 zákona o Ústavním soudu.

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení § 2 odst. 5 a 6 a § 125 tr. ř. povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)].

V prvé řadě Ústavní soud uvádí, že výhrady stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti se prakticky shodují s výhradami, které byly uplatněny již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly, mimo jiné viz napadené usnesení Nejvyššího soudu v odstavcích 21 až 26. Tím však stěžovatel staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Ústavní soud připomíná s odkazem na předchozí bohatou rozhodovací činnost v tomto ohledu (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 48/23 ze dne 24. 1. 2023), že jeho úkolem v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.

Ve vztahu ke konkrétním výhradám stěžovatele Ústavní soud uvádí, že skutečnost, že obecné soudy hodnotily určité důkazy odlišným způsobem, než jak je vnímá stěžovatel, není sama o sobě porušením práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny, ani principu in dubio pro reo, zvláště pokud soudy přesvědčivě zdůvodní, ze kterých důkazů své závěry vyvozovaly. To, že některé důkazy byly hodnoceny jako procesně nepoužitelné (protokol o zadržení, úřední záznam), neznamená, že by soudy na základě dalších shromážděných důkazů (v posuzované věci např. záznamy o provedených úkonech, prohlídkách jiných prostor, fotodokumentace, kamerových záznamů apod.) nemohly s potřebnou mírou jistoty zjistit tentýž skutkový stav. Podobně i ve vztahu k tomu, zda stěžovatel věděl, že ve vozidle, ve kterém se nacházel, jsou návykové látky, případně co s nimi stěžovatel zamýšlel dělat, nelze činit závěry výhradně na základě vyjádření stěžovatele, nýbrž i na základě dalších skutečností a důkazů. I zde Nejvyšší soud neshledal v hodnocení důkazů obecnými soudy žádná pochybení, která by opodstatňovala jeho zásah v rámci dovolacího řízení, a s námitkami stěžovatele se podrobně a vyčerpávajícím způsobem vypořádal.

Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (srov. např. usnesení ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 811/20).

Ústavní soud tedy posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.