III.ÚS 530/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 530/25 ze dne 24. 4. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Doláka, zastoupeného Mgr. Petrem Pařilem, advokátem, sídlem Škárova 809/16, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2024 č. j. 29 Cdo 662/2023-918, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. října 2022 č. j. 18 Co 239/2021-900 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 18. března 2021 č. j. 6 C 331/96-869, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a města Znojmo, sídlem Obroková 1/12, Znojmo, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. 2. Z vyžádaného spisu Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") sp. zn. 6 C 331/96 se podává, že napadeným rozsudkem uvedený soud podle § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl, že kupní smlouva ze dne 28. 6. 1995, kterou obchodní společnost KDK Profit, spol. s r. o., (dále jen "společnost") převedla na stěžovatele (jako žalovaného) blíže specifikované nemovité věci v katastrálním území Znojmo-město (dále jen "předmětná nemovitost") za cenu 219 104 Kč, je vůči vedlejšímu účastníkovi (jako žalobci) právně neúčinná (výrok I), stěžovateli uložil nahradit jednak vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení částku 66 516 Kč (výrok II), jednak České republice náklady znalečného ve výši 84 305,43 Kč (výrok III), a také vrátil vedlejšímu účastníkovi zálohu na znalečné v částce 5 000 Kč (výrok IV). 3. Okresní soud vyšel z toho, že vedlejší účastník měl za společností pohledávku ve výši 4 200 000 Kč, splatnou do 12. 11. 1994, která vznikla z kupní smlouvy ze dne 12. 5. 1993 a jejímž předmětem byla koupě budovy hotelu Černý medvěd s pozemkem (dále jen "hotel") za kupní cenu 10 200 000 Kč. Společnost nabyla předmětnou nemovitost (a další nemovité věci) smlouvou o prodeji privatizovaného majetku uzavřenou s Fondem národního majetku (dále jen "FNM") dne 1. 5. 1995 za celkovou cenu 1 616 702 Kč. Dne 28. 6. 1995 uzavřela společnost se stěžovatelem, který byl současně jejím jednatelem a společníkem, odporovanou kupní smlouvu. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 1. 2000 č. j. 44 K 35/99-36 byl na majetek společnosti prohlášen konkurs, v němž byly pohledávky konkursních věřitelů uspokojeny pouze do výše 2,5739 %, přičemž vedlejší účastník obdržel 212 228,80 Kč (usnesení krajského soudu ze dne 2. 9. 2009 č. j. 44 K 35/99-402). Podle znaleckého posudku ze dne 3. 9. 2018, který okresní soud nechal vypracovat, byla obvyklá cena předmětné nemovitosti ke dni 28. 6. 1995 odhadnuta na 1 060 000 Kč. Okresní soud vyvodil, že kupní cena předmětné nemovitosti nebyla cenou obvyklou, a dále konstatoval, že stěžovatel neprokázal své tvrzení o tom, že nevěděl, a ani vědět nemohl, že by daný právní úkon společnosti (jako dlužnice) byl učiněn v úmyslu zkrátit vedlejšího účastníka (jako věřitele), a že vynaložil veškerou pečlivost, aby se přesvědčil, že takový úmysl neexistuje a že daný úkon věřitele nezkracuje. Současně dospěl k závěru, že společnost neměla v době, kdy byl odporovaný právní úkon učiněn, dostatek majetku na krytí svých závazků. 4. K odvolání stěžovatele krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu v napadených výrocích I a III potvrdil, v napadeném výroku II ho změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 63 649,30 Kč, a stěžovateli uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení 2 178 Kč. 5. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud shledal zčásti objektivně nepřípustným podle § 238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zčásti je neshledal přípustným ve smyslu § 237 o. s. ř., a proto je napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl, přičemž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. II. Stěžovatelova argumentace 6. Stěžovatel tvrdí, že společnost měla jiný majetek dostatečný k uspokojení věřitelů, že doložil výši závazků a že hodnotu aktiv (majetku) bylo nutné zjistit přeceněním aktiv, protože majetek byl zachycen v účetních cenách. K prokázání hodnoty majetku navrhl důkaz znaleckými posudky, jejichž předmětem by bylo ocenění aktiv a specificky ocenění hodnoty hotelu, dále pak kupní smlouvou, jejímž předmětem byla koupě hotelu, jakož i nabídkou k odkupu z roku 1995 s cenou převyšující 13 mil. Kč a výpovědí společníků. V případě, že by prokázal cenu hotelu v uvedené výši, podané žalobě by se ubránil. 7. Obecným soudům vytýká, že navržené důkazy znaleckými posudky opomenuly. Pokud tyto důkazy odmítly provést z důvodu neexistence kompletního účetnictví, nejde o překážku pro ocenění známých aktiv. Přitom předložil podstatnou část účetnictví, na základě které by bylo možné znalecký posudek vyhotovit. Konstatování krajského soudu o "nemožnosti prokázat pasiva společnosti" podle něho nedává smysl, neboť pasiva známa byla. Cena hotelu by byla znaleckým posudkem objektivně stanovena, a zamítl-li okresní soud tento důkaz pro nadbytečnost, protože si úsudek vytvořil z jiných podkladů, není jasné, o jaké podklady šlo a jaká tedy cena hotelu byla. Stěžovatel má za to, že mu obecné soudy upřely možnost procesní obrany a prokázání jeho tvrzení a že jejich závěry ohledně ceny hotelu jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy (konkrétně kupní smlouvou, nabídkou k odkupu, výslechy společníků). 8. Stěžovatel dále uvádí, že v soudním řízení argumentoval tím, že nákup předmětné nemovitosti a dalších nemovitých věcí od FNM v roce 1995 a vzápětí jejich prodej společníkům za stejnou cenu byla dohodnutá transakce, kterou je třeba hodnotit jako jeden celek. Společnost tyto nemovitosti v soutěži nakoupila pro své společníky, nikoliv pro sebe, ti také uhradili kupní cenu, protože v okamžiku, kdy mělo ke koupi dojít, neměla dostatek likvidních prostředků. Vytýká okresnímu soudu, že se touto argumentací nezabýval, a krajskému soudu, že ji vypořádal formálně, neboť ignoroval podstatu výkladu právního jednání, přičemž tvrdí, že řešení této otázky má zásadní dopad na posouzení existence zkracujícího úmyslu společnosti. Podle stěžovatele proto nejsou napadená rozhodnutí přesvědčivě odůvodněna. 9. V návaznosti na to stěžovatel odmítá, že by prodejem předmětné nemovitosti mohlo dojít ke zkrácení věřitelů, a argumentuje tím, že kupní cena předmětné nemovitosti (a dalších nemovitostí) byla uhrazena z peněz společníků, a pokud by se tak nestalo, předmětná nemovitost (a další) by se vrátila FNM, což by pro společnost mělo negativní důsledky v podobě propadnutí zálohy a smluvní pokuty. Stěžovatel je názoru, že má-li být jednání zkracující, je třeba zvažovat dopad na majetkovou sféru společnosti, kdyby jednala jinak. Okresní soud se touto argumentací nezabýval, krajský soud tuto obranu jen označil za účelovou a spekulativní, Nejvyšší soud v dovolání předestřenou otázku, zda je pro posouzení odporovatelnosti podstatné, jestli by při běžném chodu věcí mohla věc sloužit k uspokojení věřitele, opomenul. Napadená rozhodnutí stěžovatel z tohoto důvodu označuje za nepřezkoumatelná, přičemž odmítá již zmíněnou úvahu krajského soudu s tím, že odstoupení od kupní smlouvy a s tím spojené následky jsou předvídatelné pro případ, že kupující neuhradí kupní cenu. 10. Stěžovatel dále uvádí, že jednal na obou stranách smlouvy a je ve vztahu ke společnosti osobou blízkou, ale že v řízení odmítal, že by existoval úmysl společnosti zkrátit věřitele, takže ho ani při vynaložení náležité pečlivosti nemohl poznat. Okresní soud uvedl, že takový úmysl zde není podmínkou odporovatelnosti, krajský soud pouze uvedl, že se tento úmysl presumuje a jedinou účinnou obranou by bylo prokázat, že ho nemohl rozpoznat ani při vyvinutí náležité pečlivosti. Nejvyššímu soudu položil otázku, zda se osoba blízká ubrání odporovatelnému právnímu úkonu, prokáže-li neexistenci úmyslu zkrátit věřitele, ten ji však zcela opomenul. Namítá, že obecné soudy existenci zkracujícího úmyslu vůbec nezkoumaly (a podle okresního soudu takový úmysl zde být ani nemusí), že nepřipustily obranu spočívající v