Ústavní soud III.ÚS 549/24

Advokátem zastoupený stěžovatel podal blanketní dovolání. Uvedl v něm, že dovolání odůvodní "v přiměřené lhůtě 30 dní". Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl. Stěžovatel ho totiž včas nedoplnil, a jeho dovolání tak obsahovalo vady, kvůli kterým v dovolacím řízení nebylo možné pokračovat (§ 243c odst. 1 občanského soudního řádu). Stěžovatel považuje toto rozhodnutí za protiústavní, a proto proti němu podává ústavní stížnost.

Nejvyšší soud podle stěžovatele porušil jeho právo na spravedlivý proces a s ním související právo uplatnit svá zjištění a důkazy (čl. 36 Listiny základních práv a svobod) a právo na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti (čl. 38 odst. 2 Listiny).

Před odmítnutím dovolání obecné soudy se stěžovatelem nijak nekomunikovaly - nevyzvaly ho k doplnění dovolání či k zaplacení soudního poplatku a ani mu nedoručily akceptační dopis. Stěžovatel byl přitom připraven soudní poplatek uhradit. Postoupení dovolání Nejvyššímu soudu a jeho odmítnutí bylo proto předčasné, protizákonné a v rozporu s judikaturou vyšších soudů.

V řízení o této ústavní stížnosti není sporné, že stěžovatelovo dovolání nesplňovalo zákonné náležitosti a že jeho vady nebyly včas odstraněny. Tyto skutečnosti stěžovatel nezpochybňuje. Spornou otázkou je pouze to, zda odmítnutí dovolání nebylo předčasné a zda tomuto rozhodnutí neměla z ústavního hlediska předcházet komunikace ze strany obecných soudů.

Posouzení náležitostí podání a volba následného procesního postupu, je především otázkou výkladu podústavních předpisů. Tento úkol přitom náleží zejména obecným soudům - nikoli Ústavnímu soudu. Ten je jakožto orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda v řízení nebo v něm vydaným rozhodnutím nedošlo k excesu, který je natolik závažný, že porušil ústavně zaručené základní právo či svobodu [čl. 83 Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Po přezkoumání napadeného rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že nic takového v této věci nenastalo. Nejvyšší soud totiž za stěžovatelem popsané situace mohl jeho dovolání odmítnout i bez toho, aby došlo k doručení akceptačního dopisu (viz bod 7 níže) nebo k zaslání výzvy k zaplacení soudního poplatku (viz body 8 až 11 níže) či k zaslání výzvy k doplnění dovolání nebo jiné podobné komunikaci (viz body 12 až 15 níže).

Stěžovatelova ústavně zaručená základní práva a svobody nebyla porušena tím, že mu po podání dovolání nebyl zaslán akceptační dopis. Nezaslání akceptačního dopisu po podání dovolání není žádoucí. Zároveň však tento postup není podle Ústavního soudu sám o sobě protiústavní [viz např. sbírkové usnesení sp. zn. II. ÚS 1576/15, body 19 až 20 (U 9/78 SbNU 647)]. Ústavní soud přitom v projednávané věci neshledal důvod, proč se od tohoto závazného právního názoru odchýlit (viz čl. 89 odst. 2 Ústavy a § 23 zákona o Ústavním soudu).

Procesní postup a rozhodnutí Nejvyššího soudu není protiústavní ani kvůli tomu, že stěžovatel nebyl před rozhodnutím o dovolání vyzván k zaplacení soudního poplatku za dovolání.

Ústavní soud si je vědom toho, že pokud nebyl poplatek za řízení splatný podáním dovolání zaplacen, má soud vyzvat poplatníka k jeho zaplacení (§ 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích). Zároveň je však třeba dodat, že pokud poplatník soudní poplatek nezaplatí nebo pokud k tomu ani není vyzván, nezpůsobuje to protizákonnost či dokonce protiústavnost daného řízení nebo v něm vydaných rozhodnutí (k této otázce viz např. Renáta Šínová a Marek Števček. In: Renáta Šínová a Klára Hamuľáková a kol. Civilní proces. Obecná část a sporné řízení. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 163).

Zákon o soudních poplatcích ostatně výslovně předpokládá možnost pokračovat v řízení i navzdory nezaplacení poplatku [viz § 9 odst. 4 písm. a) zákona o soudních poplatcích a např. nález sp. zn. II. ÚS 4026/17, bod 21] a zároveň umožňuje rozhodnout o vyměření soudního poplatku i po právní moci rozhodnutí, jímž bylo řízení skončeno (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2867/2016-II, bod 42 až 43 a na něj navazující usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1683/18, bod 12).

Ani skutečnost, že stěžovatel nebyl před odmítnutím dovolání vyzván k zaplacení soudního poplatku za toto podání, proto nezpůsobuje protiústavnost dovolacího řízení nebo v něm vydaného rozhodnutí.

Nejvyšší soud nepostupoval protiústavně ani tím, že stěžovatele nevyzval k doplnění dovolání.

Práva na soudní ochranu se lze domáhat pouze "stanoveným postupem", přičemž podmínky a podrobnosti tohoto postupu upravuje zákon (viz čl. 36 odst. 1 a odst. 4 Listiny). Mezi zákonné podmínky uplatnění tohoto práva se řadí i povinnost dovolatele uvést v dovolání všechny zákonné náležitosti (stanovené v § 42 odst. 4 a § 241a odst. 2 občanského soudního řádu) a možnost je doplnit "jen v průběhu trvání lhůty k dovolání" (§ 241 odst. 3 občanského soudního řádu). Ani jednu z těchto zákonných podmínek stěžovatel nesplnil.

Nejvyšší soud je přitom oprávněn dovolání odmítnout z důvodů vad i tehdy, aniž by předtím dovolatele vyzval k jejich odstranění nebo aniž by s ním jakkoli jinak komunikoval. Povinnost vyzvat účastníka k opravě či doplnění vadného podání (zakotvená v § 43 občanského soudního řádu) se totiž v civilním dovolacím řízení neuplatní, neboť to zákon výslovně vylučuje (viz § 243b občanského soudního řádu).

Skutečnost, že tato výjimka není protiústavní, Ústavní soud opakovaně potvrdil - a to jak v jednom z plenárních usnesení (viz sp. zn. Pl. ÚS 14/18, body 33 až 43), tak i v usneseních senátních (viz např. I. ÚS 359/20, bod 14; II. ÚS 2162/19, body 8 až 11). Ústavní soud neshledal v právě projednávaném případě žádný důvod se od uvedených rozhodnutí odchýlit a postup obecných soudů nebo ústavnost jimi použitých ustanovení považovat za protiústavní.

Ústavní soud dospěl z výše popsaných důvodů k závěru, že Nejvyšší soud neporušil stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu. Jeho ústavní stížnost proto posoudil jako zjevně neopodstatněnou a odmítl ji podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.