III.ÚS 578/24 – Ústavní soud

III.ÚS 578/24 ze dne 17. 4. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti a) R. Š., b) M. Š., c) V. Š., d) R. D., e) S. Š., f) nezletilého E. T., zastoupeného zákonnými zástupci V. Š. a Š. T., g) B. Š., h) D. T., i) D. T., j) K. T., k) S. T., l) Š. T., m) nezletilého R. T., zastoupeného zákonnými zástupci B. Š. a D. T., n) M. Š., o) J. Š., p) M. Š., q) R. Š., zastoupených JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou, se sídlem Opletalova 608/2, Havířov - Šumbark, proti výrokům I, II a III rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2023, č. j. 25 Cdo 268/2022-696, ve znění opravného usnesení ze dne 9. ledna 2024, v částech, kterými bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto či zamítnuto, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a města X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají, aby byly zrušeny části výroků shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu v těch částech, kterými dovolání stěžovatelů odmítl či zamítl. Každý ze stěžovatelů ústavní stížností napadá tu část rozsudku, která se jej týká. 2. Stěžovatelé se jako žalobci domáhali žalobou na ochranu osobnosti zadostiučinění, a to omluv a peněžité náhrady 100 000 Kč pro každého ze stěžovatelů za neoprávněný zásah do jejich osobnostních práv. Tvrdili, že vedlejší účastník (žalovaný) se měl dopustit zásahu do jejich práva na sebeurčení a rodinný život násilným vystěhováním stěžovatelů do místa, které si nezvolili a do nedůstojných životních podmínek. K zásahu do jejich cti mělo dojít výroky tehdejšího starosty X J. Č. na adresu obyvatel pavlačového domu, z něhož byli stěžovatelé vystěhování, resp. na adresu romské komunity obecně. 3. Věc byla opakovaně projednávána Krajským soudem v Ostravě (dále jen "krajský soud") a Vrchním soudem v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), rozhodnutí krajského soudu bylo vrchním soudem třikrát zrušeno. 4. Krajský soud v pořadí čtvrtým rozsudkem ze dne 11. 8. 2020, č. j. 23 C 312/2007-550, zamítl žalobu v části, v níž se žalobci domáhali, aby žalovanému byla uložena povinnost zaslat každému z nich písemnou omluvu ve znění v tomto výroku uvedeném a tuto omluvu opakovaně uveřejnit v žalobou označených sdělovacích prostředcích (v denících Lidové noviny, MF Dnes, Právo, v týdenících Respekt, Reflex a Týden a ve třech romských médiích Romano hangos, Romano vodi a na Slovensku Romano nevo lil), jakož i na oficiálních internetových stránkách města X (výrok I). Dále uložil žalovanému zaplatit žalobkyni a) 30 000 Kč, žalobci b) 15 000 Kč, žalobkyni c) 10 000 Kč, každé z žalobkyň d) a e) 5 000 Kč, žalobkyni g) 30 000 Kč, žalobci h) 20 000 Kč, každému z žalobců i) až l) 5 000 Kč, žalobci n) 25 000 Kč, žalobkyni o) 20 000 Kč, každému z žalobců p) a q) 5 000 Kč (výrok II). Zamítl žalobu každého z žalobců na zaplacení náhrady ve zbývajícím rozsahu do 100 000 Kč (výrok III) a výroky IV až IX rozhodl o náhradě nákladů řízení a poplatkové povinnosti. 5. Vrchní soud rozsudkem ze dne 14. 4. 2021, č. j. 1 Co 4/2021-569, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalovanému uložil zaslat každému ze žalobců a), c), d), g), n) a o) písemnou omluvu v tomto znění: "Město X se omlouvá žalobcům za neoprávněné zásahy do osobnostních práv žalobců, za podstatné porušení práva na lidskou důstojnost a ochranu soukromého a rodinného života spočívající v omezení svobody volby pobytu a způsobu života." Vůči žalobcům b), e), f), h) - m), p) a q) a v části, v níž žalobci a), c), d), g), n) a o) požadovali omluvu v širším rozsahu, rozsudek v tomto výroku potvrdil. Ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni a) 20 000 Kč, žalobkyni c) 8 000 Kč, žalobkyni d) 5 000 Kč, žalobkyni g) 40 000 Kč, žalobci n) 20 000 Kč a žalobkyni o) 10 000 Kč. Dále odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III změnil tak, že zamítl žalobu na zaplacení 80 000 Kč žalobkyni a), 100 000 Kč žalobci b), 92 000 Kč žalobkyni c), 95 000 Kč žalobkyni d), 100 000 Kč žalobkyni e), 60 000 Kč žalobkyni g), 100 000 Kč žalobci h), 100 000 Kč žalobcům i) až l), 80 000 Kč žalobci n), 90 000 Kč žalobkyni o), 100 000 Kč žalobcům p) a q), a ve vztahu k žalobcům f) a m) zamítavý výrok III rozsudku soudu prvního stupně potvrdil. Výroky II až VIII pak rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o poplatkové povinnosti. 6. Proti rozsudku vrchního soudu podali stěžovatelé dovolání, o kterém Nejvyšší soud rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem. Pro přehlednost Ústavní soud shrnuje obsah výroků Nejvyššího soudu podle otázek, které byly předmětem dovolání a jsou též předmětem ústavní stížnosti: 1) přiznání omluvy a její znění a 2) přiměřenost výše náhrady nemajetkové újmy. 7. Nejvyšší soud (druhá část výroku II) odmítl dovolání všech stěžovatelů proti části výroku rozsudku vrchního soudu, kterou byla zamítnuta jejich žaloba v části týkající se omluv (ad 1). Dovolání podle Nejvyššího soudu neobsahovalo zákonem požadované údaje (v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání) a nebyla tak splněna jedna z nezbytných náležitostí dovolání. 8. Jde-li o otázku přiznání nemajetkové újmy, resp. její přiměřené výše (ad 2) Nejvyšší soud shledal, že dovolání stěžovatelů e), i), j), k), l), p) a q) je přípustné pro posouzení otázky, zda nízký věk či postižení dotčené osoby je důvodem pro nepřiznání práva na finanční zadostiučinění. Dále shledal přípustnost dovolání stěžovatelů a), c), d), e), g), h), i), j), k), l), n), o), p) a q) pro posouzení otázky přiměřené výše finančního zadostiučinění, neboť odvolací soud se v obou případech odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Zároveň Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je zčásti důvodné a proto stěžovatelům e), i), j), k), l), p) a q) zadostiučinění v penězích (na rozdíl od rozsudku vrchního soudu) přiznal, a stěžovatelům a), c), d), g), h), n) a o) jej zvýšil. Ve zbytku dovolání zamítl (výrok I). V návaznosti na to Nejvyšší soud zrušil nákladové výroky rozsudků krajského i vrchního soudu a věc krajskému soudu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok V). 9. Dovolání stěžovatelů b), f) a m) v části směřující proti výrokům rozsudku vrchního soudu, v jejichž důsledku nebylo přiznáno těmto stěžovatelům zadostiučinění v penězích, shledal Nejvyšší soud jako nepřípustné (výrok III) a rozhodl ve vztahu k nim o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok IV). 10. Vzhledem k procesní složitosti věci a potřebě zohlednit výroky krajského i vrchního soudu Ústavní soud pro přehlednost rekapituluje, že po meritorním posouzení Nejvyšším soudem byly stěžovatelům přiznány celkově tyto částky zadostiučinění v penězích: stěžovatelce a) 35 000 Kč, stěžovatelce c) 43 000 Kč [při zohlednění opravného usnesení ze dne 9. 1. 2024, kterou byla částka 37 000 Kč uvedená ve výroku I rozsudku Nejvyššího soudu změněna na 35 000 Kč], stěžovatelce d) 40 000 Kč, stěžovatelce e) 40 000 Kč, stěžovatelce g) 90 000 Kč, stěžovateli h) 10 000 Kč, stěžovateli i) 35 000 Kč, stěžovateli j) 35 000 Kč, stěžovateli k) 35 000 Kč, stěžovateli l) 35 000 Kč, stěžovateli n) 30 000 Kč, stěžovatelce o) 20 000 Kč, stěžovateli p) 30 000 Kč a stěžovateli q) 30 000 Kč. Stěžovatelům b), f) a m) zadostiučinění v penězích přiznáno nebylo. 11. Nejvyšší soud dále odmítl dovolání každého ze stěžovatelů proti té části výroku rozsudku, kterou odvolací soud rozhodoval o žalobě ostatních pro subjektivní nepřípustnost (první část výroku II). II. Argumentace stěžovatelů 12. Stěžovatelé namítají porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na zachování lidské důstojnosti a osobní cti, jakož i právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny, práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a na projednání věci bez průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Dále tvrdí porušení čl. 90 Ústavy, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. 13. Stěžovatelé rekapitulují řízení před obecnými soudy, reprodukují částí závěrů vrchního soudu i Nejvyššího soudu a opětovně zmiňují řadu argumentů vznesených jak v odvolání vůči rozsudku krajského soudu, tak v dovolání vůči rozsudku vrchního soudu. Část ústavní stížnosti tvoří rekapitulace výroků Jiřího Čunka zveřejněných v průběhu řízení či až jako reakce na napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, stěžovatelé vytýkají vedlejšímu účastníkovi nedostatek s