Ústavní soud III.ÚS 608/24

Výše označení stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva podle čl. 11, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 28. 6. 2019 č. j. 17 C 78/2016-180 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelé domáhali toho, aby vedlejší účastnice byla povinna odstranit ze svého pozemku parc. č. X1 v k. ú. Ž. vzrostlý strom břízy bělokoré rostoucí ve vzdálenosti do 3 m od společné hranice pozemků stěžovatelů a vedlejší účastnice (výrok I). Dále zamítl žalobu, aby vedlejší účastnice byla povinna odstranit ze svých pozemků parc. č. X1 a parc. č. X2 v k. ú. Ž. všechny stromy dorůstající obvyklé výšky přesahující 3 m rostoucí ve vzdálenosti do 3 m od společné hranice pozemků a ostatní stromy rostoucí ve vzdálenosti do 1,5 m od společné hranice pozemků (výrok II), přičemž se tomuto nároku věnoval v souladu s podanou žalobou z pohledu § 1017 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.). Výrokem III zamítl žalobu, aby vedlejší účastnice byla povinna se zdržet sázení stromů na pozemcích parc. č. X1 a parc. č. X2 v k. ú. Ž. dorůstající obvyklé výšky přesahující 3 m ve vzdálenosti do 3 m od společné hranice pozemků a ostatních stromů ve vzdálenosti do 1,5 m od společné hranice pozemků, a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV a V). K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 17. 9. 2020 č. j. 18 Co 169/2019-323 rozsudek nalézacího soudu ve výroku I změnil tak, že vedlejší účastnice je povinna odstranit ze svého pozemku parc. č. X1 v k. ú. Ž. vzrostlý strom břízy (bod a/ výroku I), ve výroku II potvrdil (bod b/ výroku I), ve výroku III změnil tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost zdržet se sázení stromů na pozemcích parc. č. X1 a parc. č. X2 v k. ú. Ž. dorůstajících obvyklé výšky přesahující 3 m ve vzdálenosti do 3 m od společné hranice pozemků a ostatních stromů ve vzdálenosti do 1,5 m od společné hranice pozemků (bod c/ výroku I), a ve výroku V změnil rozhodnutí o nákladech řízení (bod d/ výroku I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).

Předmětem dovolání byl následně pouze nárok stěžovatelů, o němž městský soud původně rozhodoval pod výrokem II., tedy požadavek, aby vedlejší účastnice byla povinna odstranit ze svých pozemků p. č. X1 a p. č. X2 v k. ú. Ž. všechny stromy dorůstající obvyklé výšky přesahující 3 m rostoucí ve vzdálenosti do 3 m od společné hranice pozemků a ostatní stromy rostoucí ve vzdálenosti do 1,5 m od společné hranice pozemků. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 3. 2022 č. j. 22 Cdo 656/2021-365 zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku I bodu b/ a d/ a v tomto rozsahu věc vrátil k dalšímu řízení odvolacímu soudu. V novém rozhodnutí ve věci krajský soud v napadeném rozsudku posuzoval věc z hlediska aplikace § 2903 odst. 2 o. z., rozsudek nalézacího soudu ve výroku II potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost.

Stěžovatelé namítají, že obecné soudy nedostály svým zákonným povinnostem, když své závěry založily na neověřených informacích; nevypořádaly se se vším, co v řízení vyšlo najevo; neuvedly, proč nepřihlédly k závěrům znalců; nevypořádaly se s právní argumentací stěžovatelů a svá rozhodnutí založily na domněnkách, aniž by vyložily právně kvalifikační úvahu, co je k tomu vedlo, čímž nedodržely nezbytnou návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

Soudy nedodržely princip rovnosti při ochraně vlastnického práva, když se ve svých rozhodnutích nezabývaly otázkou, zda vedlejší účastnice dbala prevenční povinnosti; nesouhlasí s výkladem obecných soudů o mírném, méně závažném a dlouhodobém působení kořenového systému na pozemek stěžovatelů; namítají, že ochrana, kterou poskytly vedlejší účastnici, je ve zjevném nepoměru k reálným možnostem ochrany, kterou po vynesení rozsudku mají stěžovatelé.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni advokátkou v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

Stěžovatelé vedou v ústavní stížnosti polemiku s právními závěry obecných soudů. Ze strany obecných soudů se však jedná o výklad a aplikaci podústavního práva, jímž byl v dané věci zejména § 1017 odst. 1 a § 2903 odst. 2 o. z.; argumentace stěžovatelů tak postrádá ústavněprávní rozměr. Je zjevné, že stěžovatelé nesprávně předpokládají, že Ústavní soud na základě jejich ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu běžnému "instančnímu" přezkumu.

V ústavní stížnosti stěžovatelé opakují námitky uplatněné již v předchozích řízeních, které byly obecnými soudy řádně vypořádány. Pro Ústavní soud je podstatné, že z napadených rozhodnutí je jednoznačně patrno, jakými úvahami, podloženými důkazy, se obecné soudy zabývaly a z jakých důvodů konstatovaly stěžovateli uplatňovaný nárok za nedůvodný. Přesvědčivě prokázaly, že se stromy na pozemku vedlejší účastnice nacházely již před 1. 1. 2014 a vysvětlily, proč nebylo možné nároku podle § 1017 odst. 1 o. z., s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu, vyhovět. Podrobně vysvětlily, proč působení kořenového systému stromů na pozemku vedlejší účastnice v dané věci nepředstavuje vážné ohrožení ve smyslu § 2903 odst. 2 o. z.

Stěžovatelé vznáší v obecné rovině námitku vztahující se k prevenční povinnosti vedlejší účastnice a nedostatečnému posouzení věci obecnými soudy z tohoto hlediska. Tuto námitku uplatňují až v ústavní stížnosti, aniž by ji jakkoli blíže specifikovali a uvedli, jak má být jejich obecné tvrzení vztaženo na posuzovanou věc. Již proto nelze námitce stěžovatelů přisvědčit. K tomu Ústavní soud doplňuje, že odpovědnost za porušení prevenční povinnosti přichází v úvahu, pouze neexistuje-li konkrétní právní úprava upravující jednání, jehož protiprávnost se posuzuje (k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020 sp. zn. 25 Cdo 3510/2019). Obecné soudy řádně posoudily žalovaný nárok podle odpovídajících ustanovení o. z., jichž se sami stěžovatelé v řízení dovolávali. Pro aplikaci obecné prevenční povinnosti není v posuzovaném případě místo a tato námitka stěžovatelů není případná.

Ústavní soud konstatuje, že se obecné soudy zabývaly všemi výhradami stěžovatelů a své závěry řádně odůvodnily, neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelů a ústavní stížnosti proto nelze vyhovět.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.