III.ÚS 618/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 618/25 ze dne 27. 3. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky České loděnice, a. s., sídlem Vítězství 56, Děčín, zastoupené JUDr. Jakubem Chytilem, advokátem, se sídlem Rybná 678/9, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2024, č. j. KSUL 23 INS 747/2024, 29 NSČR 60/2024-A-36, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. dubna 2024, č. j. KSUL 23 INS 747/2024, 4 VSPH 272/2024-A-28, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. února 2024, č. j. KSUL 23 INS 747/2024-A-16, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a 1) Andriie Yasynskyiho, 2) Serhiie Zubkova, 3) Petra Artiushchenka, 4) Jaroslavy Bělochové, 5) Miloše Czepana, 6) Valentyny Diatliukové, 7) Viktora Diatliuka, 8) Bogdana Gladyshe, 9) Viacheslava Horpenka, 10) Viktora Khrystosova, 11) Pavla Kiebaka, 12) Ihora Korniienka, 13) Oleksiie Mandzaka, 14) Lenky Nácarové, 15) Andriie Ovcharenka, 16) Jiřího Policara, 17) Romana Polonskyiho, 18) Liudmyly Sharoikové, 19) Artema Shevchenka, 20) Jiřího Štance, 21) Roberta Švába, 22) Zdeňka Švarce a 23) Jiřího Tetoura, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 1. Napadeným usnesením krajský soud zjistil úpadek stěžovatelky (výrok I), insolvenčním správcem ustanovil JUDr. Ing. Pavla Fabiana (výrok II), a konstatoval, že účinky rozhodnutí nastávají dne 14. února 2024 (výrok III). Dále vyzval věřitele stěžovatelky k přihlášení pohledávek a ke sdělení zajišťovacích práv (výroky IV a V), vyzval dlužníky stěžovatelky, aby plnění poskytovali insolvenčnímu správci (výrok VI), nařídil přezkumné jednání na den 10. 5. 2024 (výrok VII), svolal schůzi věřitelů (výrok VIII), vyzval věřitele ke sdělení, že s případným jmenováním členem prozatímního věřitelského výboru či zástupcem věřitelů nesouhlasí (výrok IX), předvolal účastníky k přezkumnému jednání (výrok X). Uložil insolvenčnímu správci předložit soudu seznam přihlášených pohledávek a zprávu o své činnosti a o hospodářské situaci dlužníka (výrok XI). Konstatoval, že rozhodnutí soudu budou doručována pouze zveřejněním v insolvenčním rejstříku (výrok XII), uložil insolvenčnímu správci pravidelně předkládat zprávu o stavu insolvenčního řízení (výrok XIII) a konstatoval, že insolvenční řízení bude nadále vedeno jako hlavní ve smyslu čl. 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 o insolvenčním řízení (výrok XIV). 2. Své rozhodnutí krajský soud odůvodnil tím, že v řízení byla osvědčena existence splatných pohledávek minimálně dvou věřitelů, které jsou po lhůtě splatnosti po dobu delší než 3 měsíce. Stěžovatelka je proto v úpadku. O způsobu řešení úpadku nemohl insolvenční soud prozatím rozhodnout. Stěžovatelka se sice domáhala rozhodnutí, aby soud povolil její reorganizaci, ale jí předložený reorganizační plán byl přijat pouze polovinou nezajištěných věřitelů, nikoliv však také alespoň polovinou zajištěných věřitelů, jak vyžaduje § 316 odst. 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "insolvenční zákon") pro povolení reorganizace soudem. Fikce uvedená v § 347 odst. 4 insolvenčního zákona, podle které se skupina věřitelů, jejichž pohledávky nejsou reorganizačním plánem dotčeny, považuje za skupinu, která reorganizační plán přijala, se při posuzování splnění podmínek pro povolení reorganizace podle § 316 odst. 5 insolvenčního zákona nepoužije. Z uvedených důvodů nemohl soud stěžovatelkou navrženou reorganizaci povolit a ustanovit insolvenčním správcem stěžovatelkou navrženou osobu. Zároveň neměl k dispozici informace, podle kterých by mohl posoudit, zda stěžovatelka naplnila kvantitativní kritéria pro povolení reorganizace (celkový roční úhrn čistého obratu za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu alespoň ve výši 50 000 000 Kč nebo nejméně 50 zaměstnanců v pracovním poměru, viz § 316 odst. 4 insolvenčního zákona). Proto prozatím nerozhodl ani o konkursu, který by v případě nepovolení reorganizace jinak připadal v úvahu (§ 148 odst. 1 insolvenčního zákona). 3. K odvolání stěžovatelky proti výrokům I a II usnesení krajského soudu vrchní soud usnesení krajského soudu ve výroku II potvrdil a odvolání proti výroku I odmítl. Ztotožnil se s krajským soudem v tom, že pokud nebyly splněny podmínky pro povolení reorganizace, nebylo možné ustanovit insolvenčním správcem osobu vybranou stěžovatelkou. Krajský soud nepochybil ani v tom, že spolu s rozhodnutím o úpadku nerozhodl i o způsobu jeho řešení. Takový postup připouští § 149 odst. 1 insolvenčního zákona a k němu se vážící judikatura. Stěžovatelkou odkazované případy, v nichž soud spolu s rozhodnutím o úpadku povolil reorganizaci, se od projednávané věci liší v tom, že v jednom z případů byla reorganizace přípustná i podle § 316 odst. 4 insolvenčního zákona a v druhém z případů soud prvního stupně své rozhodnutí nijak neodůvodnil a rozhodnutí neprošlo odvolacím a dovolacím řízením. Odmítnutí odvolání proti výroku I usnesení krajského soudu odůvodnil vrchní soud tím, že stěžovatelka svým insolvenčním návrhem přistoupila k dřívějšímu insolvenčnímu návrhu věřitelů. S jejich společným návrhem se zachází jako s dlužnickým insolvenčním návrhem, v jehož případě není odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku přípustné (§ 141 odst. 1 insolvenčního zákona). 4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost. Dovolání proti části výroku usnesení vrchního soudu, jíž vrchní soud odmítl odvolání stěžovatelky, není objektivně přípustné [§ 238 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu/ dále jen "o. s. ř."]. V části směřující proti výroku usnesení vrchního soudu v rozsahu, kterým vrchní soud potvrdil ustanovení insolvenčního správce, není dovolání přípustné, neboť vrchní soud věc posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka podává proti shora označeným usnesením ústavní stížnost, neboť podle ní porušují její základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 6. Namítá, že krajský soud měl povolit reorganizaci podle stěžovatelkou předloženého reorganizačního plánu a insolvenčním správcem měl ustanovit stěžovatelkou vybranou osobu. K přijetí předjednaného reorganizačního plánu podle § 316 odst. 5 insolvenčního zákona nebyl nutný souhlas zajištěných věřitelů, neboť podle § 347 odst. 4 insolvenčního zákona se uplatní fikce přijetí plánu věřiteli. Tento výklad je podle stěžovatelky možný, neboť insolvenční zákon preferuje sanační způsob řešení úpadku (reorganizací či oddlužením) a konkurs přichází v úvahu zejména v případech nepoctivého jednání dlužníka nebo při objektivních překážkách. Reorganizační plán stěžovatelky předpokládá plné uspokojení věřitelů. Vyčlenění rozhodnutí o způsobu řešení úpadku bylo účelové a krajský soud tím omezil opravné prostředky stěžovatelky, neboť proti ustanovení insolvenčního správce není odvolání a dovolání přípustné. Krajský soud měl v dané věci nařídit jednání, a to i proto, že pro stěžovatelku byla otázka povolení reorganizace z hlediska jejího hospodářského fungování zásadní. Rozhodnutí krajského soudu bylo pro stěžovatelku překvapivé. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně neodůvodnily. Nejvyšší soud se nevyjádřil k otázkám, které v dovolání stěžovatelka vznesla. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. Dospěl k závěru, že v části, ve které stěžovatelka brojí proti výrokům I a III až XIII usnesení krajského soudu je ústavní stížnost podána opožděně, neboť proti těmto výrokům nebyla stěžovatelka oprávněna podat odvolání a měla je napadnout ústavní stížností do 2 měsíců od jejich doručení. To neučinila (usnesení krajského soudu bylo stěžovatelce doručeno 14. 2. 2024, ústavní stížnost podala dne 25. 2. 2025). V části ústavní stížnosti, která směřuje proti výrokům usnesení vrchního soudu a Nejvyššího soudu v rozsahu, kterým soudy opravný prostředek stěžovatelky proti výroku I usnesení krajského soudu odmítly, není ústavní stížnost přípustná, neboť proti části výroku vrchního soudu mohla stěžovatelka podat žalobu pro zmatečnost (§ 229 odst. 4 o. s. ř.), přičemž netvrdí, že by tak učinila. Stejně tak je nepřípustná část ústavní stížnosti směřující proti výroku XIV usnesení krajského soudu, neboť ač mohla, stěžovatelka tento výrok nenapadla odvoláním. 8. Ve zbylém rozsahu byla ústavní stížnost podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona (s