III.ÚS 623/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 623/16 ze dne 13. 2. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele K. B., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Rampulou, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 671/24, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2015 č. j. 7 Tdo 649/2015-57, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. října 2014 sp. zn. 9 To 232/2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. dubna 2014 sp. zn. 21 T 43/2012, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva vyplývající z čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny. 2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále též "obvodní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), jehož se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že při výkonu funkcí v dozorčí radě společnosti Dopravní podnik hl. m. Prahy, a. s. (dále jen "dopravní podnik"), zamlčel podstatnou skutečnost zakládající překážku výkonu jeho funkcí v dozorčí radě (člen, posléze předseda), spočívající v jeho výkonu funkce člena dozorčí rady v jiné společnosti, na níž byl prohlášen konkurz. Tím měl dopravnímu podniku způsobit škodu ve výši 289 391 Kč, představující neoprávněně získanou odměnu za výkon uvedených funkcí. Za uvedené jednání byl stěžovatel obvodním soudem odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 15 měsíců. Dopravní podnik byl pak s nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. K závěru o stěžovatelově vině dospěl obvodní soud na základě svědeckých výpovědí, listinných důkazů, jakož i samotné výpovědi stěžovatele. Obvodní soud rozhodoval v dané věci již popáté, když čtyři jeho předchozí rozhodnutí byla Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") zrušena a věc byla přidělena k novému rozhodnutí jinému senátu. Obvodní soud v posledním rozhodnutí nepřijal stěžovatelovu obhajobu, že se v otázce rozsahu svých povinností spoléhal na závěry stanoviska advokátní kanceláře, neboť ke splnění povinnosti oznámit valné hromadě společnosti výše uvedenou překážku žádné takové stanovisko nepotřeboval, zvláště s přihlédnutím k jeho dlouhodobým zkušenostem s výkonem podobných funkcí. Nelze tedy uvěřit tomu, že neznal obsah svých povinností, v daném případě té, která vyplývala z § 38l zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"). K výkladu této povinnosti navíc existuje judikatura Nejvyššího soudu, předcházející stěžovatelovo jednání. 3. Proti tomuto rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, které městský soud napadeným usnesením zamítl. Přitom se ztotožnil se závěry soudu obvodního i závěry ze svých dřívějších rozhodnutí. 4. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením zamítl. K námitce, že odvolací soud porušil přidělením věci jinému senátu zásady spravedlivého procesu, Nejvyšší soud konstatoval, že neshledal žádné předjímání viny obviněného odvolacím soudem nebo jednoznačné vyjádření odvolacího soudu, jak má nalézací soud hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům musí na základě toho dospět. Skutkový stav zjištěný nalézacím soudem městský soud pouze převzal. Rozdílnost názorů spočívala dle dovolacího soudu v právním posouzení zjištěného jednání. Názor stěžovatele, že mu zákon výslovně nestanoví povinnost oznámit valné hromadě dopravního podniku vznik překážky jeho působení v dozorčí radě této akciové společnosti, je dle Nejvyššího soudu bez významu, neboť § 209 trestního zákoníku existenci takové výslovné povinnosti nepředpokládá (s výjimkou čtvrtého odstavce tohoto ustanovení, jež však ve stěžovatelově případě nebyl aplikován). Pro naplnění znaků trestného činu podvodu není tedy podstatné, že § 38l odst. 6 obchodního zákoníku nezakotvuje výslovně povinnost oznámit překážku výkonu funkce příslušnému orgánu. Podstatné je, že překážka nastala, stěžovatel o ní věděl a jejím zamlčením se obohatil. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel tvrdí, že byl odsouzen pro nesplnění povinnosti, která však z žádného právního předpisu nevyplývá. Klíčové ustanovení § 38l odst. 6 obchodního zákoníku o povinnosti oznámit příslušnému orgánu vznik překážky výkonu funkce nehovoří. Toto ustanovení pouze upravuje možnosti příslušného orgánu po seznámení se s existencí takové překážky. Zákon tedy nestanoví žádnou povinnost dotčené osobě. Oporu pro opačný závěr nelze nalézt ani v soudy citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu, které odvolací soud bere jako přiléhající judikaturu na daný případ, ačkoliv toto rozhodnutí vůbec o aplikaci uvedeného ustanovení nepojednává. Zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu totiž neřeší, jak postupovat v případě, kdy překážka výkonu konkrétní funkce nastane právě až poté, co je tato osoba do příslušné funkce zvolena nebo jmenována. Pokud tedy z žádného právního předpisu ani judikatury nevyplývá povinnost oznámit vznik překážky výkonu funkce, nemůže být dle stěžovatele z neoznámení takové překážky dovozována trestní odpovědnost. Dle stěžovatele navíc existuje více možností, jak se příslušný orgán o vzniku překážky výkonu funkce konkrétní osoby dozví. Základní roli hraje rejstříkový soud, jenž je informován o prohlášení konkurzu na konkrétní subjekt. V takovém případě rejstříkový soud po provedení lustrace, ve kterých společnostech konkrétní osoba vykonává funkci, u níž nastala překážka, zahájí řízení o výmaz člena orgánu sám. Předtím však musí vyzvat společnost ohledně doložení příslušného rozhodnutí podle § 38l odst. 6 obchodního zákoníku. To se v daném případě nestalo a rejstříkový soud zůstal nečinný. Uvedenému výkladu navíc odpovídá i současná právní úprava, která rovněž dává uvedené povinnosti na břímě rejstříkového soudu. Postup soudů tak odporuje ústavnímu rámci stanovování právních povinností dle čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny. Dle nich přitom nelze stanovenou povinnost toliko "dovodit" ze zákona, nýbrž musí být výslovně stanovena. 6. Dále stěžovatel namítá, že o jeho odvolání rozhodoval předpojatý soud. V dané věci rozhodoval nalézací soud celkem pětkrát, přičemž čtyřikrát konstatoval, že se sice skutek stal, ale není trestným činem. Teprve po opakovaném zásahu odvolacího soudu, který sám nepřípustně konstatoval stěžovatelovu vinu, došlo na pátý pokus ke stěžovatelovu odsouzení. Jak vyplývá z § 259 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), nemůže odvolací soud sám uznat obžalovaného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem zproštěn, jak tomu bylo opakovaně v tomto případě. Závěr odvolacího soudu o vině byl přitom zřejmý, když tento opakovaně uváděl, že aplikace principu ultimae rationis použitá nalézacím soudem je chybná a v rozporu s platnou judikaturou, přičemž její aplikaci výslovně zakázal, dále že v jednání obviněného je nutno shledat naplnění objektivní stránky žalovaného trestného činu, a konečně, že v jednání obviněného je nutno shledat naplnění i subjektivní stránky žalovaného trestného činu. Odvolací soud tak nepřípustně prosazoval své vlastní hodnocení důkazů, prováděných nalézacím soudem. Poté, co tento nepřípustný postup nepřinesl třikrát žádoucí výsledek, přistoupil odvolací soud k nařízení výměny rozhodujícího soudce. Skutečnost, že obvodní soud důkazy vyhodnotil s jiným výsledkem, než jaký si přeje odvolací soud, sama o sobě neodůvodňuje zrušení tohoto rozhodnutí ze strany odvolacího soudu, a samozřejmě ani odnětí věci a její přikázání jinému senátu. K takovému postupu se blíže vyjádřil nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 3564/12. Ve svém důsledku pak takový postup vzbuzuje pochybnosti o nepodjatosti odvolacího soudu. Dle stěžovatele totiž odvolací soud překročil rámec objektivního právního názoru a jeho věc pojal zcela subjektivně, když jeho senát měl na výsledku řízení konkrétní zájem. Z tohoto důvodu stěžovatel vznášel v průběhu řízení opakovaně námitku podjatosti rozhodujícího senátu.