III.ÚS 64/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 64/25 ze dne 12. 3. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Ing. Miroslava Končela, zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem, se sídlem Bolzanova 461/5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2024, č. j. 23 Cdo 1821/2024-721, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2023, č. j. 25 Co 239/2023-694, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a Lucie Brantové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Stěžovatel a vedlejší účastnice se jako partneři rozhodli postavit rodinný dům na pozemku vedlejší účastnice, v souvislosti s tím uzavřeli ústní smlouvu se společností wayant, s. r. o. ("společnost"). Tato smlouva obsahovala ujednání o poskytnutí služeb a dodávce materiálu na stavbu domu. Výše pohledávky společnosti vůči stěžovateli a vedlejší účastnici činila 4 096 688,42 Kč. Společnost později postoupila svou pohledávku proti vedlejší účastnici na stěžovatele, který byl jediným společníkem a jednatelem společnosti. Těsně před dokončením stavby se stěžovatel a vedlejší účastnice rozešli. 2. Stěžovatel později podal proti vedlejší účastnici žalobu, kterou se domáhal zaplacení částky ve výši 1 448 652,42 Kč s příslušenstvím. Vedlejší účastnice podle něj nesplnila svůj dluh vůči společnosti, která svou pohledávku postoupila na stěžovatele. 3. Okresní soud žalobě plně vyhověl a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 1 448 652,42 Kč s příslušenstvím (I. výrok). Celková hodnota plnění ve prospěch vedlejší účastnice na základě smlouvy se společností byla vyúčtována na 4 096 688,42 Kč. Společnost evidovala uhrazené zálohy ve výši 2 648 036 Kč. Vedlejší účastnici tedy zbývá k úhradě částka 1 448 652,42 Kč (4 096 688,42 Kč - 2 648 036 Kč). I kdyby přitom strany sporu neuzavřely smlouvu se společností, prokázané plnění by bylo posouzeno jako bezdůvodné obohacení vedlejší účastnice. 4. Krajský soud změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl (I. výrok). Stěžovatel i vedlejší účastnice se zavázali k úhradě 1/2 dluhu ze smlouvy (§ 1871 odst. 1 občanského zákoníku). Celková pohledávka společnosti přitom činila 4 096 688,42 Kč. Vedlejší účastnice tedy byla povinna zaplatit svou polovinu ve výši 2 048 344,21 Kč. Vedlejší účastnice však uhradila celkem 2 713 036 Kč, a proto svou polovinu závazku zaplatila a její závazek zanikl splněním. 5. Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského soudu dovolání. Krajský soud se totiž podle něj odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která se týká odpadnutí účelu plnění kvůli ukončení soužití a užívání nemovitosti v nesezdaném poměru (rozsudky sp. zn. 28 Cdo 1625/2023 a 28 Cdo 354/2020). 6. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné. Argumentace stěžovatele se podle Nejvyššího soudu míjí s právním posouzením věci krajským soudem. Rozhodnutí krajského soudu vychází ze závěru, že vedlejší účastnici vznikla na základě smlouvy povinnost uhradit polovinu peněžitého závazku a že tento závazek splnila. Za těchto okolností nebyl v řízení důvod k tomu, aby byl stěžovatelem uplatněný nárok posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Z toho důvodu není přiléhavý odkaz na rozhodnutí o odpadnutí účelu plnění kvůli ukončení společného soužití partnery a užívání nemovitosti v nesezdaném poměru. Tuto argumentaci navíc stěžovatel uplatnil poprvé až v dovolání (a tedy v rozporu s § 241a odst. 6 občanského soudního řádu). II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího a krajského soudu. Tato rozhodnutí podle něj porušují jeho právo na ochranu vlastnictví a na soudní ochranu (čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). 8. Proti výrokům o věci samé stěžovatel uvedl tyto námitky: a) Krajský soud nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu o bezdůvodném obohacení mezi bývalými partnery. Podle ní je partner, kterému po rozpadu partnerství zůstala ve vlastnictví společně postavená nemovitost, povinen vydat druhému partnerovi hodnotu, o kterou se takto obohatil. Tato situace v daném případě nastala. Stěžovatel se totiž žalovanou částkou podílel na financování stavby domu, který se stal vlastnictvím vedlejší účastnice a z něhož stěžovatel nemá žádný přínos. b) Krajský soud chybně zohlednil roli účasti společnosti na smluvním vztahu. Krajský soud rozhodl, že nárok vůči společnosti vznikl oběma partnerům poměrně a žalobu zamítl, neboť podle jeho mínění závazek zanikl splněním. Takové posouzení je však nepřiléhavé, protože účast společnosti je nepodstatnou marginálií. Z pohledu ekonomických důsledků není rozdíl mezi pohledávkou společnosti a stěžovatele. Stěžovatel a společnost tvoří pro účely posouzení transakce jediný celek. Zapojení společnosti do stavby nemůže nic změnit na povinnosti vydat bezdůvodné obohacení. c) Nejvyšší soud nesprávně odmítl stěžovatelovo dovolání. Dovolání bylo odůvodněno tím, že krajský soud nezohlednil judikaturu Nejvyššího soudu o bezdůvodném obohacení. Nejvyšší soud však tuto námitku odmítl, protože se podle něj "míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem". Pokud však odvolací soud chybně nepoužil určitou judikaturu, není významné, zda se její existencí v odůvodnění zabýval či nikoli. d) Nejvyšší soud chybně uvedl, že námitku nezohlednění judikatury Nejvyššího soudu stěžovatel poprvé uplatnil až v dovolání. Tato skutečnost je logická, protože okresní soud tuto judikaturu mlčky použil a ignoroval ji až krajský soud. Stěžovatel proto neměl důvod ani příležitost tuto námitku vznést dříve než v dovolání. 9. Proti výrokům o náhradě nákladů řízení stěžovatel žádnou námitku neuplatnil. III. Vyjádření obecných soudů a replika stěžovatele 10. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření obecným soudům: a) Nejvyšší soud navrhl ústavní stížnost odmítnout. Stěžovatel v dovolání pominul nosné důvody rozhodnutí krajského soudu o zániku závazku splněním. Namísto toho namítal, že měl být žalovaný nárok posouzen jako bezdůvodné obohacení. Stěžovatel tuto námitku poprvé uvedl až v dovolání. V dovolacím řízení však nelze uplatňovat nové skutečnosti ani nároky (§ 241a odst. 6 občanského soudního řádu). Stěžovatel vymezil žalovaný nárok jako nárok na zaplacení ceny za dodaný materiál na stavbu domu a soudy byly tímto vymezením vázány. Jeho námitka tedy skutkově ani právně neodpovídala tomu, jak spor vymezil, co zjistily nižší soudy a jak krajský soud případ zhodnotil. Pokud se chtěl stěžovatel vůči vedlejší účastnici domáhat bezdůvodného obohacení, měl žalobu změnit nebo podat novou žalobu. b) Krajský soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Ve vyjádření zdůraznil, že předmětem řízení nebyly nároky účastníků z vypořádání jejich partnerského vztahu, ale pohledávka společnosti vůči vedlejší účastnici, která byla později postoupena na stěžovatele. 11. Stěžovatel v replice setrval na své právní pozici. Nad rámec své dosavadní argumentace stěžovatel uvedl, že Nejvyšší soud chybně označil námitku ohledně bezdůvodného obohacení za nepřípustnou novotu. Stěžovatel totiž tuto námitku uplatnil již u okresního soudu, který ji ve svém rozhodnutí výslovně reflektoval. Tvrzení Nejvyššího soudu, že by šlo o zcela nový a jinak vymezený nárok, nemá právní oporu. Jeho vyjádření se přitom míjí s argumentací v ústavní stížnosti a pouze opakuje odůvodnění svého rozhodnutí. IV. Posouzení ústavní stížnosti 12. Ústavní soud je v tomto řízení oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy svým rozhodnutím nebo postupem neporušily stěžovatelova ústavně zaručená práva a svobody [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. 13. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelovy námitky a dospěl k závěru, že jeho ústavně zaručená práva a svobody nebyly porušeny. 14. Ústavní soud považuje za důležité, že se stěžovatel v žalobě ani odvolání nedomáhal zaplacení pohledávky, která vznikla jemu osobně, ale pohledávky, která vznikla společnosti a byla následně postoupena na stěžovatele. Podle napadených rozhodnutí tedy neodvozoval svůj nárok na zaplacení žalované částky od toho, že poskytl vedlejší účastnici plnění a že se na jeho úkor bez spravedlivého důvodu obohatila, ale že vedlejší účastnice nezaplatila část ceny za plnění, které jí na základě smlouvy poskytla společnost (bod 1 rozhodnutí okresního soudu a bod 3 rozhodnutí krajského soudu). Letmá a blíže neodůvodněná zmínka o možnosti posoudit případ podle obecných ustanovení občanského zákoníku o vydání bezdůvodného obohacení na tomto závěru nic nemění (bod 9 stěžovatelovy repliky v řízení před okresním soudem), 15. Napadená rozhodnutí se proto správně zaměřují na otázku, zda vedlejší účastnice tuto smluvenou cenu zaplatila.