III.ÚS 665/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 665/11 ze dne 10. 9. 2013 N 160/70 SbNU 477 Extradice cizince - vztah extradičního a azylového řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 10. září 2013 sp. zn. III. ÚS 665/11 ve věci ústavní stížnosti A. A., zastoupeného Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Václavské nám. 21, proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 24. února 2011 č. j. 2727/2008-MOT-T/119, kterým bylo povoleno vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. září 2010 sp. zn. 8 To 85/2010 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2010 sp. zn. Nt 475/2008, jimiž bylo vysloveno, že vydání stěžovatele je přípustné, za účasti ministra spravedlnosti, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení. I. Rozhodnutím ministra spravedlnosti ze dne 24. února 2011 č. j. 2727/2008-MOT-T/119 bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem požádat o poskytnutí azylu a zároveň se právní cestou domáhat, aby příslušný orgán veřejné moci o takovéto žádosti rozhodl, jež je obsaženo v čl. 43 Listiny, a zásadou non-refoulement ve smyslu čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, publikované společně s Protokolem týkajícím se právního postavení uprchlíků z 31. ledna 1967 pod č. 208/1993 Sb., a čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 24. února 2011 č. j. 2727/2008-MOT-T/119 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. března 2011 a jejíž žádání bylo rozšířeno podáním ze dne 7. dubna 2011, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí ministra spravedlnosti, kterým bylo povoleno jeho vydání k trestnímu stíhání do Ruské federace, a (po uvedeném doplnění také) usnesení obecných soudů, kterými bylo vysloveno, že jeho vydání je přípustné. Napadenými rozhodnutími byla podle jeho názoru porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, publikované společně s Protokolem týkajícím se právního postavení uprchlíků z 31. ledna 1967 pod č. 208/1993 Sb., (dále též jen "Ženevská úmluva") a čl. 3 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva"), ve spojení s čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). K povolení vydání totiž došlo ještě před skončením řízení o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a to navíc na základě rozhodnutí obecných soudů o přípustnosti vydání, která měla být založena na nesprávných skutkových zjištěních. S ústavní stížností byl spojen návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí ministra spravedlnosti. II. Shrnutí průběhu řízení o vydání a souvisejících skutečností 2. Stěžovatel je občanem Ruské federace čečenské národnosti. Dne 11. prosince 2008 byl zadržen v Praze na základě mezinárodního zatýkacího rozkazu ze dne 19. března 2003, který byl vydán soudem Ruské federace, konkrétně Federálním soudem v okrsku Savelovskiy v Moskvě, pro podezření ze spáchání trestného činu vraždy. Trestné činnosti se měl dopustit stručně řečeno tím, že najal jinou osobu, aby za úplatu zorganizovala vraždu, ke které došlo dne 4. dubna 2002. Dopisem ze dne 29. prosince 2008 požádala Generální prokuratura Ruské federace o jeho vydání k trestnímu stíhání. Bude-li uznán vinným, hrozí mu doživotní trest odnětí svobody. 3. Po skončení předběžného šetření ze strany státního zastupitelství se otázka přípustnosti vydání stěžovatele stala předmětem rozhodování soudů, které ve smyslu § 397 a 399 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), předchází rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání. Městský soud v Praze (dále též "soud prvního stupně") ve věci prvně rozhodl usnesením ze dne 10. března 2009 č. j. Nt 475/2008-68, kterým vyslovil, že vydání stěžovatele není přípustné. S jeho závěry se následně ztotožnil i Vrchní soud v Praze (dále též "stížnostní soud"), který usnesením ze dne 19. března 2009 sp. zn. 8 To 27/2009-92 zamítl stížnost státního zástupce proti prvně uvedenému rozhodnutí. Oba soudy zdůraznily, že stěžovateli jako stoupenci nezávislosti Čečenské republiky Ičkerie, který se během první čečenské války (1994-1996) účastnil ve velitelské funkci odporu proti ruské armádě, hrozí v Ruské federaci pronásledování a zhoršení jeho postavení v trestním řízení. Jejich názor však považoval za nedostatečně odůvodněný Nejvyšší soud, který obě uvedená rozhodnutí zrušil k opravnému prostředku ministryně spravedlnosti podle § 397 odst. 3 trestního řádu. Ve svém usnesení ze dne 29. července 2009 sp. zn. 11 Tcu 49/2009-112 vytkl soudu prvního stupně, že své závěry založil výlučně na tvrzeních obhajoby o možném pronásledování, aniž by jí předložené podklady jakkoliv ověřil a opatřil si k nim další informace. Z obsahu soudního spisu přitom nevyplynulo, že by byl stěžovatel v období po skončení války, tedy v letech 1996 až 2002, kdy se zdržoval na území Ruské federace, nějakým způsobem postihován. V roce 2002 mu byl dokonce vydán nový pas. Soud prvního stupně ani stížnostní soud se neměly dostatečným způsobem vypořádat ani se skutečností, že se stěžovatel již od roku 2003 skrýval v České republice pod nepravou identitou, aniž by požádal o poskytnutí mezinárodní ochrany. Předmětnou žádost si totiž podal až poté, co byl vzat do vazby. Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud uvedená rozhodnutí v rozporu s § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu. 4. S ohledem na závěry Nejvyššího soudu věc opětovně projednal Městský soud v Praze, který poté, co doplnil dokazování, nově neshledal důvod, pro který by vydání stěžovatele bylo možné považovat za nepřípustné. Ve svém usnesení ze dne 9. února 2010 č. j. Nt 475/2008-166 sice nikterak nezpochybňuje účast stěžovatele na ozbrojeném odporu v první čečenské válce, provedené důkazy, zahrnující i řadu zpráv vypovídajících obecně o situaci v Ruské federaci, však neodůvodňují závěr, že by tato jeho účast měla vést k původně předpokládaným následkům. Přihlédl přitom i k tomu, že v letech 1997 a 1999 byla vyhlášena amnestie pro všechny účastníky uvedeného konfliktu a že stěžovatel několik let po jeho skončení bydlel ve městě Ufa, které je několik tisíc kilometrů vzdálené od Čečenska, aniž by během tohoto období byl vystaven pronásledování. Zástupce generálního prokurátora Ruské federace písemně garantoval, že vydávanému budou v Ruské federaci poskytnuty všechny možnosti k jeho obhajobě, že nebude podroben mučení, krutému, nelidskému a důstojnost ponižujícímu zacházení nebo trestu, že bude pohnán k odpovědnosti pouze za trestný čin, pro který se žádá jeho vydání, a že žádost o jeho vydání nesleduje účel pronásledování osoby pro politické důvody, pro rasovou příslušnost, náboženství nebo politické názory. 5. Usnesením ze dne 2. března 2010 č. j. 8 To 21/2010-200 Vrchní soud v Praze potvrdil právní závěry soudu prvního stupně, které se týkaly otázky přípustnosti vydání. Ke zrušení napadeného usnesení a novému rozhodnutí ve věci přistoupil toliko ve vztahu k výroku týkajícímu se vzetí stěžovatele do předběžné vazby, a to za účelem upřesnění jeho právního základu. Rovněž následné zrušení tohoto usnesení usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2010 č. j. 11 Tcu 51/2010-252 nezpochybňovalo závěr o přípustnosti vydání jako takový. Jeho důvodem byla pouze skutečnost, že stížnostní soud neodstranil pochybení soudu prvního stupně, který se dostatečným způsobem nevypořádal s ujištěním poskytnutým dožadující stranou a nepojal jej do výrokové části usnesení. Tyto závěry reflektoval Vrchní soud v Praze v navazujícím usnesení ze dne 22. září 2010 č. j. 8 To 85/2010-264, podle něhož je vydání stěžovatele přípustné za současného přijetí ujištění Generální prokuratury Ruské federace podle čl. 11 Evropské úmluvy o vydávání, publikované pod č. 549/1992 Sb., a § 393 písm. h) trestního řádu, obsaženého v žádosti o vydání ze dne 29. prosince 2008, že stěžovateli nebude uložen trest smrti (výrok I). Současně znovu a stejným způsobem rozhodl o vzetí stěžovatele do vyšetřovací vazby (výrok II). Usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 5. října 2010. Právě na jeho základě ministr spravedlnosti povolil svým rozhodnutím ze dne 24. února 2011 č. j. 2727/2008-MOT-T/119 vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace. 6. Pro vymezení věci je dále nezbytné uvést, že stěžovatel podal dne 28. ledna 2009 žádost o udělení mezinárodní ochrany, která byla zamítnuta rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 19. února 2009 č. j. OAM-42/LE-05-05-2009 jako zjevně nedůvodná podle § 16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění po