III.ÚS 724/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 724/16 ze dne 26. 2. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti ISALIS v. o. s., sídlem Jankovcova 1518/2, Praha 7 - Holešovice, insolvenční správkyně obchodní společnosti S. P. M. Liberec s. r. o., sídlem Čerchovská 191/15, Liberec, za niž jedná Mgr. Jiří Andrýsek, advokát, sídlem Jankovcova 1518/2, Praha 7 - Holešovice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2015 č. j. 23 Cdo 4219/2013-987, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2013 č. j. 3 Cmo 432/2012-914 (v rozsahu potvrzujícím XVI. výrok a potvrzujícím ve změněném znění I., III., VI., VIII., XI. a XIII. výrok níže uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci) a I., II., III., VI., VII., VIII., XI., XII., XIII., XVI., XVII. a XVIII. výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 31. ledna 2012 č. j. 37 Cm 138/2007-829, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastníků řízení, a Martina Hanuše, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, kterými měl být porušen čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") sp. zn. 37 Cm 138/2007, který si Ústavní soud vyžádal, se podává, že krajský soud shora označeným rozsudkem uložil obchodní společnosti S. P. M. Liberec s. r. o. (dále též jen "původní stěžovatelka") povinnost zdržet se výroby, nabízení, uvádění na trh, vývozu nebo užívání či k uvedeným účelům skladování svých ve výrocích specifikovaných výrobků "batoh 65 l" a "batoh seskokový 80 l", "batoh 30 l" a výrobků "taktická vesta pro speciální a průzkumné jednotky" a "taktická vesta UNI 2007", na kterých je aplikován průmyslový vzor vedlejšího účastníka, zaregistrovaný u Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen "Úřad") pod č. 31948, č. 31608 a č. 32121 (I., VI. a XI. výrok), nebo výrobků, na kterých je plně či částečně tento průmyslový vzor použit (II., VII. a XII. výrok), a rovněž jí uložil povinnost stáhnout tyto výrobky z trhu (III., VIII. a XIII. výrok); nadto uložil původní stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi přiměřené zadostiučinění ve výši 5 124 374,20 Kč (XVI. výrok). Současně krajský soud zamítl žalobu vedlejšího účastníka v části, ve které se domáhal uložení povinnosti výše uvedené výrobky původní stěžovatelky zničit (IV. a IX. výrok) a povinnosti dvakrát po sobě s minimálně sedmidenním odstupem nechat uveřejnit v deníku Mladá Fronta DNES omluvu v blíže specifikovaném znění (V., X. a XV. výrok), a XVII. a XVIII. výrokem rozhodl o náhradě nákladů řízení. 3. Krajský soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že vedlejší účastník je oprávněným vlastníkem výše uvedených průmyslových vzorů č. 31948 (tlumok), č. 31608 (tlumok "malý") a č. 32121 (vesta s odnímatelnými kapsami) a že původní stěžovatelka nabízí výrobky označené vedlejším účastníkem v žalobě jako batoh 65 l, batoh seskokový 80 l, vesta pro speciální a průzkumné jednotky (taktická vesta UNI 2007), přičemž ze znaleckých posudků vyplynulo, že výrobky původní stěžovatelky svým vzhledem spadají do rozsahu chráněných průmyslových vzorů vedlejšího účastníka. Obvyklá hodnota licenčního poplatku za užití průmyslových vzorů vedlejšího účastníka činí 7,5 % ročně z dosažených tržeb, tržby za "vesty taktické UNI 2007" původní stěžovatelky činily (v roce 2008) částku 34 162 495 Kč. Krajský soud přitom dospěl k závěru, že původní stěžovatelka není v okruhu osob, které prokázaly, že započaly s užíváním průmyslového vzoru nezávisle na zapsaných vzorech (§ 25 zákona č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů a o změně zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů), a jelikož zasáhla do práv vedlejšího účastníka k zapsaným průmyslovým vzorům, má vedlejší účastník podle § 4 a § 5 odst. 2 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a o změně zákonů na ochranu průmyslového vlastnictví, právo na přiměřené zadostiučinění i právo požadovat zdržení se porušování a odstranění jeho následků. 4. K odvolání původní stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rubrikovaným rozsudkem potvrdil XVI. výrok rozsudku krajského soudu, v rozsahu I., III., VI., VIII., XI. a XIII. výroku jej pak potvrdil ve znění, kterým konkretizoval ochranu průmyslových vzorů vedlejšího účastníka v poměru k výrobkům původní stěžovatelky, přičemž povinnost stáhnout své výrobky z trhu omezil pouze na ty výrobky původní stěžovatelky, jež jsou v jejím vlastnictví; co do povinnosti stáhnout výrobky z trhu, jestliže v jejím vlastnictví nejsou, III., VIII. a XIII. výrok rozsudku krajského soudu vrchní soud změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl. Konečně II., VII. a XII. výrok rozsudku krajského soudu změnil vrchní soud tak, že žalobu o uložení tam uvedených povinností zamítl. 5. Vrchní soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními krajského soudu a odmítl námitku původní stěžovatelky proti zápisné způsobilosti průmyslových vzorů vedlejšího účastníka. Poukázal na to, že tuto otázku řešil již Úřad v souvislosti se zápisy vzorů i v souvislosti s návrhy původní stěžovatelky na jejich výmaz. Vzhledem k tomu, že v řízení nebyly zjištěny žádné okolnosti, jež by průmyslové vzory vedlejšího účastníka v jejich znacích novosti a individuální povaze zpochybnily, a že jeho průmyslové vzory přes návrhy původní stěžovatelky podle pravomocných rozhodnutí Úřadu vymazány nebyly, vrchní soud uzavřel, že jim nelze upírat uvedené znaky novosti a individuální povahy a vlastníkovi průmyslových vzorů právo na jejich ochranu. S odkazem na závěry znaleckého posudku vyžádaného soudem vrchní soud učinil právní závěr, že výrobky původní stěžovatelky nevyvolávají u informovaného uživatele odlišný celkový dojem oproti průmyslovým vzorům vedlejšího účastníka. Vrchní soud se proto ztotožnil s názorem krajského soudu, že původní stěžovatelka v tvrzeném rozsahu porušuje průmyslové vzory vedlejšího účastníka, pouze s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. 33 Cdo 4901/2009 formuloval přesněji některé výroky a ohledně zdržovacích nároků, které byly v petitu žaloby formulovány zcela obecně, žalobu zamítl. 6. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením zamítl dovolání původní stěžovatelky jako nedůvodné, když je nejprve označil za přípustné pro řešení otázek, zda je soud povinen zabývat se popíranou zápisnou způsobilostí průmyslových vzorů žalobce za situace, kdy tuto otázku již zkoumal Úřad z jiného než žalovanou namítaného důvodu nezpůsobilosti registrace, a zda je soud povinen respektovat posouzení otázky splnění podmínky novosti průmyslového vzoru Úřadem ve vztahu ke známému stavu registrací průmyslových vzorů v rámci přihlašovacího řízení, a to proto, že tyto otázky dovolací soud doposud neřešil. 7. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že "posouzení zápisné způsobilosti (zejména novosti a individuální povahy) průmyslového vzoru při žalobě na jeho ochranu soud neprovádí, a to ani za situace, kdy tuto otázku již zkoumal Úřad průmyslového vlastnictví z jiného než žalovaným namítaného důvodu nezpůsobilosti registrace (byť v rámci posuzování rozsahu ochrany může zkoumat naplnění podmínky, která je svým slovním vymezením shodná s podmínkou zkoumanou i při posuzování zápisné způsobilosti - např. celkový dojem působící na informovaného uživatele). Tímto je zodpovězena i otázka, zda je soud povinen respektovat posouzení otázky splnění podmínky novosti průmyslového vzoru Úřadem průmyslového vlastnictví ve vztahu ke známému stavu registrací průmyslových vzorů v rámci přihlašovacího řízení." Zabýval-li se proto vrchní soud ve svém rozsudku zápisnou způsobilostí, činil tak podle Nejvyššího soudu pouze nad rámec nezbytného právního posouzení věci. II. Argumentace stěžovatelky 8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy napadenými rozhodnutími překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů a svá rozhodnutí řádně neodůvodnily; rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu, resp. jejich odůvodnění tak jsou podle jejího názoru nepřezkoumatelná. Obecné soudy totiž podle mínění stěžovatelky založily svá skutková zjištění na vůči ní nespravedlivých a odborně vadných znaleckých posudcích, přičemž se - patrně z důvodu nedostatečné erudice - odmítly řádně zabývat jejími námitkami, jež v průběhu řízení proti těmto znaleckým posudkům vznesla. Současně obecné soudy po