III.ÚS 734/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 734/22 ze dne 19. 4. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), o ústavní stížnosti P. S. L. R., t. č. Věznice Vinařice, zastoupeného Mgr. Vladimírem Pavlisem, advokátem se sídlem T. G. Masaryka 108, Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 14 To 705/2021 - 185 ze dne 9. prosince 2021, usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 15. října 2021, č. j. 30 PP 66/2021-133, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. července 2017, sp. zn. 6 To 316/2017, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2019 č. j. 14 To 464/2019-101 a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 21. června 2019 č. j. 3 PP 62/2019-80, za účasti Městského soudu v Praze, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kladně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 42 T 33/2007, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 3 T 17/2015, rozsudkem městského soudu ze dne 10. 3. 2016, sp. zn. 5 To 77/2016, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. 12. 2019, sp. zn. 3 T 94/2018, uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz dle § 140 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "tr. zákon"), dále trestným činem úvěrového podvodu dle § 250 tr. zákona a trestným činem pozměňování veřejné listiny dle § 176 tr. zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody. Stěžovatel podal dne 27. 9. 2021 žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu. 3. Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením rozhodl tak, že podle § 88 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), stěžovatelově žádosti nevyhověl, když shledal, že je splněna pouze jedna ze tří zákonných podmínek. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost. 4. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") stěžovatelovu stížnost dle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů napadeným usnesením zamítl, když se s usnesením okresního soudu ztotožnil. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že okresní a krajský soud napadená rozhodnutí dostatečně neodůvodnily. S jejich závěry nesouhlasí, odkazuje na hodnocení věznice, dle kterého byl zařazen v 1. prostupné skupině vnitřní diferenciace, má 11 kázeňských odměn a kázeňsky trestán nebyl. Stěžovatel konstatuje, že "k prokázání svého polepšení již udělal maximum, avšak soudy mají za to, že má udělat více". Účel trestu byl podle jeho názoru naplněn. Odkazuje dále na nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. III. ÚS 1873/21, dle kterého má odsouzenému být srozumitelně vysvětleno (aniž by toto vysvětlení muselo být rozsáhlé), jakým konkrétním způsobem má jednat, aby prokázal polepšení a aby od něj bylo možno očekávat, že povede řádný život, tak, aby měl vyšší šance při dalším projednání své žádosti o podmíněné propuštění. Stěžovatel se domnívá, že v napadených usneseních žádný takový návod nedostal, nebyl soudy jasně a srozumitelně poučen a nebylo mu vysvětleno, jakým konkrétním způsobem má jednat, aby příště měl vyšší šanci na podmíněné propuštění. 6. Rukou psaná část ústavní stížnosti, na kterou odkazuje stěžovatelův právní zástupce, směřuje též proti postupu obecných soudů v předchozích řízeních, týkajících se žádostí stěžovatele o podmíněné propuštění. Stěžovatel v ní napadá usnesení městského soudu ze dne 26. 7. 2017, usnesení krajského soudu ze dne 21. 8. 2019 č. j. 14 To 464/2019-101 a usnesení okresního soudu ze dne 21. 6. 2019 č. j. 3 PP 62/2019-80, přičemž uvádí, že obecné soudy postupovaly v rozporu se zákonem, a že nesprávně určily počátek běhu lhůty pro podání stížnosti v trestním řízení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že část ústavní stížnosti, směřující proti usnesení krajského soudu č. j. 14 To 705/2021 - 185 ze dne 9. 12. 2021 a usnesení okresního soudu ze dne 15. 10. 2021, č. j. 30 PP 66/2021-133, byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, ústavní stížnost přípustná je (§ 75 odst. téhož 1 zákona a contrario). 8. Část ústavní stížnosti, směřující proti usnesení městského soudu ze dne 26. 7. 2017, usnesení krajského soudu ze dne 21. 8. 2019 č. j. 14 To 464/2019-101, a usnesení okresního soudu ze dne 21. 6. 2019 č. j. 3 PP 62/2019-80, je podána opožděně. Ústavní soud dotazem u Obvodního soudu pro Prahu 6 (prostřednictvím, kterého bylo napadené usnesení městského soudu doručováno) telefonicky ověřil, že rozhodnutí městského soudu bylo stěžovateli doručeno v srpnu 2017. Proti usnesení krajského soudu ze dne 21. srpna 2019 č. j. 14 To 464/2019-101 již stěžovatel podal dne 29. 11. 2019 ústavní stížnost, o které rozhodoval Ústavní soud odmítavým usnesením sp. zn. IV. ÚS 3834/19 ze dne 4. 2. 2020. Podle § 72 odst. 5 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat, neposkytuje-li zákon procesní prostředek k ochraně práva, ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se navrhovatel o zásahu orgánu veřejné moci do svých práv dozvěděl, nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo. Z uvedeného vyplývá, že návrh proti výše uvedeným napadeným usnesením z let 2017 a 2019 je návrhem opožděným. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud posoudil obsah přípustné části ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 10. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu neexistuje subjektivní ústavní právo na podmíněné propuštění. Za důvod svého zásahu považuje Ústavní soud až stav, kdy soudy podaný výklad neurčitého pojmu je výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu (srov. např. usnesení ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09, ze dne 6. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 384/10, ze dne 23. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 208/12 a nález ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 1542/09; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Posouzení a vyvážení legitimních kritérií je, v rámci zákonem stanovené diskrece (§ 88 trestního zákoníku), tedy věcí obecných soudů, jejichž úkolem je v každém konkrétním případě posoudit, zda pozitivní prvky v chování odsouzeného převažují nad prvky negativními, resp. nad rizikem recidivy. 11. Obecné soudy při posuzování žádosti shledaly, že stěžovatel splnil formální podmínku spočívající ve výkonu potřebné délky uloženého trestu, avšak druhé a třetí podmínce, tedy prokázání polepšení v důsledku výkonu trestu i k prognóze vedení řádného života po propuštění na svobodu, již nedostál. V nyní posuzované věci je rozhodující především okolnost, že obecné soudy rozhodnutí odůvodnily způsobem, který považuje zdejší soud za ústavně konformní. Okresní soud uvedl, že spatřuje rezervy v postoji stěžovatele ke spáchané trestné činnosti. Uvádí, že stěžovatel připouští, že trestnou činnost spáchal za účelem zisku, a že se jednalo o nezodpovědnost, avšak že své jednání omlouvá tím, že si neuvědomoval jeho dopady ? konkrétně, jak sám uvedl, že by mohl někoho poškodit (přeprodáváním podvodně vylákaných telefonů) či "že by to mohlo vyjít" (získání peněz po změně čísla účtu příjemce na vyplněném platebním příkazu). Dodal, že tendence zlehčování jsou patrné i v přístupu stěžovatele k jeho dluhové situaci (stěžovatel uvádí řádově nižší dlužnou částku). Uzavřel, že na stěžovatele je třeba působit i nadále. Krajský soud stěžovatele upozornil, že je tř