III.ÚS 746/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 746/16 ze dne 1. 11. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti CIDEX s. r. o., sídlem nám. Přátelství 1518/2, Praha 10, zastoupené Mgr. Markem Hoskovcem, advokátem, sídlem Hybernská 1007/20, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. prosince 2015 č. j. 7 Afs 266/2015-39, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2015 č. j. 5 Af 16/2011-66, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka uzavřela dne 26. 1. 2010 se společností MTS GROUP s. r. o., kupní smlouvu, na základě které koupila spoluvlastnické podíly o velikosti 400/1000 na konkrétních nemovitostech; právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nastaly ke dni 28. 1. 2010. Podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 357/1992 Sb."), byl poplatníkem daně z převodu nemovitostí převodce (společnost MTS GROUP s. r. o.); stěžovatelka jako nabyvatelka nemovitostí byla ručitelkou. Podle § 18 odst. 2 téhož zákona byla daň z převodu nemovitostí splatná ve lhůtě pro podání daňového přiznání, v této věci do 31. 5. 2010. Společnost MTS GROUP s. r. o. (dále jen "dlužník") však daň ve výši 150 000 Kč nezaplatila, před její splatností bylo totiž proti ní dne 25. 3. 2010 zahájeno insolvenční řízení; dne 17. 5. 2010 bylo soudem rozhodnuto o úpadku dlužníka, byl ustanoven insolvenční správce, dne 18. 8. 2010 byl na majetek dlužníka soudem prohlášen konkurs a téhož dne bylo provedeno přezkumné jednání. 2. Finanční úřad v Poděbradech (dále jen "správce daně") vydal dne 29. 9. 2010 podle § 57a odst. 1 zákona České národní rady č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZSDP"), výzvu adresovanou stěžovatelce jako ručitelce k úhradě nedoplatku daně z převodu nemovitostí. Stěžovatelka podala proti výzvě dne 11. 10. 2010 odvolání, jež bylo zamítnuto rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze ze dne 28. 1. 2011 č. j. 218/11-1400-201897. Dne 18. 10. 2010 (tj. před vydáním rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze) oznámil insolvenční správce dlužníka katastru nemovitostí, že výše uvedené podíly na nemovitostech byly zapsány do soupisu majetkové podstaty dlužníka; tato skutečnost byla vyznačena v příslušném listu vlastnictví. Následně insolvenční správce podal k příslušnému soudu odpůrčí žalobu týkající se (mimo jiné) i kupní smlouvy ze dne 26. 1. 2010. 3. Stěžovatelka podala proti výše uvedenému rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze dne 3. 3. 2011 žalobu, kterou zamítl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 23. 9. 2015 č. j. 5 Af 16/2011-66. 4. Následnou kasační stížnost stěžovatelky zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 3. 12. 2015 č. j. 7 Afs 266/2015-39. 5. Dne 11. 7. 2014 (tj. před vydáním rozsudku městského soudu) stěžovatelka uzavřela s insolvenčním správcem dlužníka "dohodu o narovnání", týkající se sporu, jenž byl předmětem řízení o výše uvedené odpůrčí žalobě. Podle dohody o narovnání se strany dohodly, že insolvenční správce zpeněží uvedené spoluvlastnické podíly za součinnosti stěžovatelky a výtěžek se mezi strany rozdělí v konkrétním poměru; v souladu s touto dohodou pak insolvenční správce vzal zpět i odpůrčí žalobu a řízení o ní bylo zastaveno. Následně kupní smlouvou ze dne 31. 8. 2015 prodal insolvenční správce výše uvedené spoluvlastnické podíly třetímu subjektu, který je s účinky od 18. 9. 2015 zapsán v katastru nemovitostí jako jejich vlastník. 6. Oba správní soudy ve svých rozsudcích shodně uvedly, že stěžovatelka byla ke dni vydání rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze (stále) vlastnicí předmětných spoluvlastnických podílů na nemovitostech, a tedy i ručitelkou za daň z převodu těchto podílů. Podle správních soudů na uvedeném nemohla ničeho změnit poznámka v katastru nemovitostí o zahrnutí podílů do majetkové podstaty dlužníka, ani předmětná odpůrčí žaloba. Dále uvedly, že vydání výzvy k uhrazení daňového nedoplatku stěžovatelkou jako ručitelkou nebylo podle § 57a odst. 1 ZSDP podmíněno přihlášením této pohledávky do insolvenčního řízení, pokud dlužník byl v úpadku; nepřihlášení této pohledávky do insolvenčního řízení nelze za dané zákonné úpravy považovat za vadu správního řízení ani za jiný nezákonný postup. S odkazem na § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, správní soudy nezohlednily stěžovatelkou nově předestřené skutečnosti (úkony a jednání stran kupní smlouvy a orgánů veřejné moci), které nastaly až po vydání rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze. Nejvyšší správní soud odmítl pro nepřípustnost novou námitku, podle které byly naplněny podmínky pro odmítnutí ručení podle § 549 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). II. Argumentace stěžovatelky 7. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozsudků správních soudů, a to z důvodu porušení jejích práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a 5, a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a čl. 1 Dodatkového protokolu k téže úmluvě. 8. Stěžovatelka namítla, že soudy nesprávně rozhodly o její povinnosti uhradit daň v době, kdy již bylo v katastru nemovitostí vyznačeno omezení jejího vlastnického práva k uvedeným podílům v důsledku soupisu podílů do majetkové podstaty dlužníka (bylo zřejmé, že o vlastnictví k podílům je veden spor), a rovněž v době, kdy již byl jako vlastník podílů do katastru nemovitostí zapsán třetí subjekt. Podle stěžovatelky došlo v rámci insolvenčního řízení "de facto ke zneplatnění kupní smlouvy ze dne 26. 1. 2010", na základě které měla stěžovatelka nemovitosti nabýt, "odpadly účinky dané kupní smlouvy", a podíly byly v rámci insolvenčního řízení zpeněženy jako součást majetkové podstaty dlužníka; na kupní smlouvu mělo být "pohlíženo, jako by nikdy nebyla uhrazena". Stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 1998 sp. zn. II. ÚS 91/98 (N 101/12 SbNU 57) a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2005 č. j. 6 A 69/2000-55, k němuž uvedla, že v tehdy řešené věci kasační soud učinil závěr, dle kterého, pokud je v katastru nemovitostí znovu zapsán jako vlastník nemovitosti prodávající, přičemž nejde o zpětný převod, nelze takový převod vůbec podrobit dani z převodu nemovitostí (zdanit lze pouze převod, jehož účinky později neodpadnou a který přinese smluvním stranám užitek). Stěžovatelka má za to, že obdobně v jejím případě sepsání podílů do majetkové podstaty dlužníka jí zbavilo vlastnického práva. 9. Stěžovatelka dále namítla, že je oprávněna plnění z titulu ručení odepřít. Uvedla, že správce daně se dopustil zásadního pochybení (neplnil úkony řádného hospodáře), v důsledku kterého nebyla daň uhrazena primárně dlužníkem. Správce daně totiž mohl pohledávku přihlásit do insolvenčního řízení a dosáhnout uspokojení pohledávky zápočtem v rámci insolvenčního řízení oproti přeplatkům dlužníka na dani evidovaným u jiných finančních úřadů [§ 140 odst. 2 a 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)]. Správce daně se však obrátil přímo na stěžovatelku jako ručitelku. Ručení podle zákona č. 357/1992 Sb. "se dle závěrů Nejvyššího správního soudu řídilo stejnými pravidly, jako ručení soukromoprávní; bylo na místě aplikovat i u daňové pohledávky ustanovení § 549 občanského zákoníku, podle kterého "ručitel může plnění odepřít, pokud věřitel zavinil, že pohledávka nemůže být uspokojena dlužníkem". III. Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario); ústavní stížnost je přípustná. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je