III.ÚS 75/16

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, jmenovitě práva na spravedlivý proces, obhajobu a osobní svobodu a práva nebýt odsouzen za jednání, které není trestným činem, podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1, 3 písm. b), c), d) a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c), odst. 3 písm. a), písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku [bod 1) až 6) výroku předmětného rozsudku], pokračujícím přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku [body 1/a), b) výroku předmětného rozsudku], pokračujícím přečinem šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku [body 2/a) - e) výroku předmětného rozsudku] a pokračujícím přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku [body 1/c), 2/f) a 5) výroku předmětného rozsudku]. Za tyto trestné činy stěžovatele odsoudil podle § 175 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu dále uložil trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu stanovil též trest propadnutí specifikovaných věcí. Soud současně rozhodl o vině a trestu dalších spoluobviněných. Krajský soud dále ve smyslu § 228 odst. 1 tr. řádu rozhodl o solidární povinnosti stěžovatele a dalších obviněných k náhradě v rozsudku určené škody vůči konkretizovaným poškozeným. Část z poškozených soud podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázal se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

K odvoláním, která proti tomuto rozsudku podali všichni obvinění, státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně a poškozená, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci. Poté, co Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 27. 5. 2014 č. j. 2 To 19/2014-5896 podle ustanovení § 23 odst. 1 tr. řádu vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí řízení proti specifikovaným obviněným rubrikovaným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d), písm. f), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání příslušného státního zástupce, stěžovatele a poškozené, napadený rozsudek částečně zrušil, a to v celém rozsahu ohledně stěžovatele (bod I.) a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl (bod II.) tak, že jej uznal vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c), odst. 3 písm. a), písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku [body 1) - 6)], přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku [body 1/a), b)], přečinem šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku [body 2/a) - e)] a přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku [body 1/c), 2/f), 5)].

Za tyto trestné činy odvolací soud odsoudil stěžovatele podle § 175 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu uložil podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou a podle § 70 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku trest propadnutí specifikovaných věcí.

Podle § 228 odst. 1 tr. řádu odvolací soud nově rozhodl o povinnosti stěžovatele a dalších obviněných k náhradě škody vůči konkretizovaným poškozeným. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu zavázal stěžovatele k náhradě škody dalším poškozeným. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu odkázal část poškozených se zbytky jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odvolací soud pak deklaroval, že ohledně dalšího obviněného zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle § 256 tr. řádu odvolání tohoto obviněného a příslušného státního zástupce podané v neprospěch téhož obviněného zamítl.

Následné dovolání stěžovatele a dalšího obviněného Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu coby zjevně neopodstatněná odmítl.

Stěžovatel v části A. ústavní stížnosti namítá, že soudy porušily povinnost náležitě se vypořádat s jeho argumenty. Stěžovatel rekapituluje související judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") a vytýká, že i když byly skutkové závěry odvozené z jednotlivých důkazů (po jejich dezinterpretaci a opomenutí částí svědčících o opaku vyvozených závěrů) zjevně svévolné, soudy popisují výlučně to, že vina obviněných byla prokázána, či že je zjevné, že "to museli být" obvinění. K výroku rozsudků, tedy resp. k jejich skutkové větě, tato sporná zjištění relevantní příčinný vztah postrádají - nelze z nich bez důvodných pochybností rekonstruovat skutkový děj, zejména to, kdo přesně a jakým způsobem se na tom kterém skutku měl podílet. V předmětné trestní věci byl nejdřív vytvořen skutkový děj a poté se soudy omezily již jen na konstatování, že je prokázán, přičemž až k prohlášení, že nebylo zjištěno, že "to mohl být někdo jiný" (str. 141 rozsudku nalézacího soudu), resp. že "se to nejeví jako nelogické" (dovolací soud). Skutková zjištění [zejména nepřipouštějící úvahy o více než jednom pachateli, akceptující alternativy, resp. o nezjištěném jednání obviněných při skutku č. 3] nenalezla odraz ve skutkové větě, resp. zůstala beze změny i přes úplnou absenci opory v provedeném dokazování, a ani závěry z nich soudy vyvozené nejsou s vytvořeným skutkovým dějem v souladu. Je nezbytné zdůraznit, že pro stěžovatele rozhodný skutkový děj - tedy zcela přesné příkazy vždy spoluobviněným V. H. a T. Ď. z konkrétní pohnutky - byl postaven jen na domněnkách, přičemž odvolací soud uvedl jakýsi předpoklad viny stěžovatele (srov. tezi, že "nelze tak vůbec předpokládat jakoukoliv činnost skupiny bez pokynů a rozkazů"). Zcela přesná účast stěžovatele na skutcích představovala prostou hypotézu již od přípravného řízení a v řízení před soudem prokázána nebyla; nalézací soud nespecifikoval jediný důkaz s příčinným vztahem, souvislostí s dokazovanou skutečností, přičemž odvolací soud svévolně dospěl pouze k nepoužitelnému předpokladu, ze kterého rovněž nelze skutkový děj rekonstruovat. Uvedené skutečnosti tak akcentují protiprávnost postupu soudů spočívající v nevypořádání se s odvolacími a dovolacími námitkami stěžovatele. Vzhledem k identické situaci řešené Ústavním soudem nálezem ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 226/06 (N 48/56 SbNU 521) a v judikatuře ESLP je možné uzavřít, že došlo k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces a na obhajobu ze strany odvolacího soudu, ve kterém pokračoval také dovolací soud, jelikož na trestní řízení je třeba nahlížet v jeho celistvosti. Stěžovatel má za to, že výčet všech takto opomenutých námitek, neúspěšně uplatněných v odvolání a následně (z důvodů jejich ignorace) v dovolání, by byl vzhledem k rozsahu těchto podání přepjatým formalizmem, a proto na ně v dalším odkazuje. Ze způsobu, jakým se soudy zabývaly odvoláním, resp. mimořádným opravným prostředkem stěžovatele, je zjevné, že alibisticky přenesly své povinnosti na Ústavní soud.

Stěžovatel se v částech B. a C. ústavní stížnosti vymezuje proti úplnému opomenutí v odvolání navržených důkazů, vadám tzv. opomenutých důkazů vytýkaných nalézacímu soudu a svévolnému vypořádání se Nejvyššího soudu s těmito námitkami, jakož i proti odmítnutí navržených důkazů odvolacím soudem bez věcně adekvátního odůvodnění a svévolnému vypořádání se Nejvyššího soudu s touto polemikou. Uvádí, že všechny odmítnuté či opomenuté důkazy byly ve svém souhrnu způsobilé potvrdit jeho obhajobu a přitom se téměř v žádném případě nedostávaly do zásadní kolize s jinými důkazy. Předmětná trestní věc je totiž charakteristická tím, že závěry soudů jsou vybudovány výlučně na úvahách vyplývajících z faktu, že obvinění mohli mít motiv útoků, resp. z údajných pachových stop, které byly jako jediný důkaz hodnoceny coby důkazy přímé. Provedením navržených důkazů mohly být některé zásadní skutečnosti objasněny bez důvodných pochybností (jde zejména o opomenuté přímé důkazy) a na provedených důkazech by se tím v podstatě nic neměnilo, byly by pouze doplněny o chybějící části "mozaiky", ale s důsledkem nevyhnutelné změny v jejich dalším hodnocení, což jejich odmítnutí nepřipouští. Byť odvolací soud považuje vinu obviněných za prokázanou a další důkazy za nadbytečné, lze uzavřít, že jde pouze o formální fráze bez kontinuity s provedenými důkazy a zcela opomenutými odvolacími námitkami obviněného. Důkazní situace, kdy existuje pouze jediný usvědčující důkaz, je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyslovil požadavek, že v takových případech musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření tohoto jediného usvědčujícího důkazu a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen. S těmito námitkami stěžovatele se Nejvyšší soud vyrovnal dvěma odstavci na str. 45-46 usnesení, když poukázal na listinu vyhodnocení záznamu kamerového systému Městské policie Zlín, ze kterého se "podává, že v nočních hodinách dne 21. 7. 2012 byl na území města Zlína zaznamenán pohyb vozidla (...), které pravidelně jmenovaní obvinění užívali". Nejvyšší soud dále uvedl, že "byť listina nebyla důkazem, sloužila jako podklad pro úvahu, zda dokazování doplnit dalšími důkazy" a "v kontextu skutečností rozvedených v napadených rozhodnutích pak přispěla k závěru, že dokazování nebylo zapotřebí doplňovat důkazy jinými nad rámec důkazů již provedených". Řečeným nicméně Nejvyšší soud nevyvrátil jedinou námitku stěžovatele a odvolací soud o většině návrhů na doplnění dokazování vůbec nerozhodl, část byla odmítnuta zcela nepřijatelným poukazem na obsah spisu či prostými spekulacemi a při části těchto návrhů je patrno, že odvolací soud si jednoduše vymýšlel. Ve světle ignorovaných námitek stěžovatele proti svévolným skutkovým zjištěním tak odmítnutí navrhovaných důkazů neobstojí. Stěžovatel prokázal vypovídací potenciál jednotlivých důkazů a nepřijatelnost argumentace odvolacího soudu, kterou byly tyto důkazy odmítnuty, s čímž se dovolací soud nevypořádal, a sám tak pokračoval v zásahu do základních práv a svobod stěžovatele. Je zcela absurdní odmítat důkazy způsobilé vyvrátit, resp. zpochybnit stávající skutková zjištění soudů výlučně poukazem na takto napadená skutková zjištění; jedná se o projev nepřípustné libovůle v postupu soudů.

V částech D. a E. ústavní stížnosti stěžovatel vytýká ústavněprávní vadu postupu odvolacího soudu spočívající v opomenutí rozporů mezi důkazy považovanými za usvědčující a nesprávné posouzení skutků jako pokusu trestného činu vydírání a rozpor právní věty rozsudku odvolacího soudu s odůvodněním, jakož i úplné ignorování této námitky Nejvyšším soudem. Ze skutkové věty rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že se ani nepokusil naplnit objektivní stránku trestného činu vydírání, a ani nezačal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě tohoto trestného činu, a tak nelze uvažovat o tom, že takto nejednal pouze kvůli nějaké objektivní překážce - skutková věta takové okolnosti neuvádí. Jde o nesprávné právní posouzení skutků - pojem bezprostředního směřování k naplnění objektivní stránky trestného činu vydírání pomocí časové a místní určenosti pokusu není vyjádřen skutkovými okolnostmi charakterizujícími jednání obviněného. Tuto zcela rozhodující právní námitku stěžovatele Nejvyšší soud ignoroval. Dovolací soud poté, co podal formální definici spolupachatelství, v usnesení popisoval, že trestný čin vydírání nemusí být spáchán jednorázovým aktem, ale může se jednat o případy posloupnosti jednotlivých konkrétních úkonů, které teprve ve svém celku zakládají znaky jeho skutkové podstaty a "tak tomu bylo v případě dílčích skutků v posuzované věci (...) ve výrocích napadených rozsudků popsané jednání jednotlivých obviněných (...) bylo minimálně oněmi články řetězu, které směřovaly ke spáchání trestného činu vydírání, a ve svém celku naplnily jeho skutkovou podstatu". Dále v odst. 5. na str. 67-68 usnesení Nejvyšší soud po nepřípustném popisu toho, že skrytá či v náznacích projevená hrozba (bez její specifikace a definice tr. zákoníkem) má být článkem řetězu spolupachatelství, opět uvedl naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání. Nejvyšší soud tak fakticky posoudil údajné jednání stěžovatele přísněji než odvolací soud. Pokud tedy v usnesení, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, popisuje jiné vývojové stádium trestné činnosti, než pro které byl odsouzen, je ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu nepřezkoumatelné a zjevně svévolné.

Stěžovatel odmítá závěry Nejvyššího soudu, který bez bližšího vysvětlení jako články řetězu objektivní stránky trestného činu vydírání označil "kontaktování jednotlivých poškozených v kontextu převodu pohledávek či smluvního zajištění jejich vymáhání a požadování úhrady reálně existujících či sporných pohledávek a informací nebo nabízení služeb bezpečnostní agentury, způsob komunikace s nimi". Připisovat trestněprávní konotace jinak nezávadnému jednání představuje extenzívní výklad trestního zákoníku; absenci objektivního jednání nelze suplovat subjektivním hlediskem (tedy poukazem na motiv, popř. smysl). Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí vždy naplňovat znaky jednání vymezené v příslušné právní normě ve zvláštní části tr. zákoníku. Usnesení dovolacího soudu je navíc překvapivé a fakticky poprvé v trestní věci obviněných odůvodňuje užitou právní kvalifikaci, protože soudy nižších stupňů hodnotily organizovanou skupinu jako samostatný subjekt trestního řízení a rezignovaly na rozlišování spolupachatelství a účastenství obviněného na jednotlivých skutcích. V daném směru zjevně dal Nejvyšší soud stěžovateli za pravdu, ovšem pochybení zejména odvolacího soudu napravil sám, a stěžovatele tak postavil fakticky před nové rozhodnutí, vůči kterému nemá možnost se bránit řádným opravným prostředkem.

Stěžovatel zdůrazňuje, že byť se usnesení dovolacího soudu zcela míjí s rozsudkem odvolacího soudu a neprávem opomenutými dovolacími námitkami, protiprávní jednání lze spatřovat výlučně v samotném poškození cizích věcí, ublížení na zdraví a v šíření poplašné zprávy. V tomto jednání, resp. v části na něm může být shledáno zavinění obviněných a nelze ho extenzivním výkladem tr. zákoníku rozšiřovat na jiné jednání, které ve smyslu trestního práva není složkou objektivní stránky trestného činu. Jestliže ve skutku není obsaženo jednání ve smyslu trestního práva, tj. konání nebo opomenutí, odpadají další úvahy, zda mezi trestně irelevantním jednáním pachatele a následkem je příčinná souvislost a zda je dáno zavinění (srov. R 7/1988). V odst. 3. na str. 131 rozsudku nalézací soud uvedl, že stěžovatel jednal s dlužníky tak, aby jeho jednání nemohlo být napadnutelné ze strany tr. zákoníku a nezúčastňoval se samotné trestné činnosti spočívající v útocích na věci poškozených, případně samotného poškozeného, které měly sloužit k jejich zastrašení. Jelikož v samotných skutcích zjevně nedošlo k objektivnímu nucení poškozených cokoliv činit, odvolací soud právní větu upravil do souladu se skutkovou větou, tedy že jednání obviněného mělo bezprostředně směřovat k nucení jiného, aby něco konal. Usnesení dovolacího soudu, které popisuje zavinění stěžovatele ve větším rozsahu, než ve kterém byl odsouzen, je svévolné (překvapivé) a nepřezkoumatelné, a ve vztahu k obviněnému J. S. rovněž zjevně nesprávné, když za naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání jsou označovány úkony (jednání) obviněných, které nejsou protiprávní, a tak nemohou být subsumovatelné pod objektivní stránku daného trestného činu. Nalézací soud právně kvalifikoval skutkovou větu nesprávně, protože tato popisuje příkazy stěžovatele ke konkrétním skutkům dané v úmyslu dlužníky přimět k úhradě pohledávek; nevymezuje tedy naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání. Nejvyšší soud tak pokračoval v zásahu do základních práv a svobod obviněných, když předmětné skutky popisoval ryze formalisticky a v rozporu se skutkovou větou.

V části F. ústavní stížnosti stěžovatel oponuje úvahy soudů ohledně naplnění subjektivní stránky pokusu trestného činu vydírání. Soudy se s otázkou úmyslu, tedy proč měl dát příkaz k poškození cizí věci apod., vypořádaly argumentem, že tak jednal v úmyslu směřovaném k tomu, aby jiné násilím a pohrůžkou násilí nutil, aby něco konali. Tato argumentace je však pouhou tautologií a není skutkově (důkazně) podložena. Použité konstatování (vyjádření úmyslu) tak toliko vyjadřuje výsledek hodnocení formy zavinění, tedy to, co bylo teprve zapotřebí dokazováním zjistit (mutatis mutandis sp. zn. IV. ÚS 433/02). Skutková věta výroku o vině musí vycházet z dílčích a pro rozhodnutí ve věci samé významných skutkových zjištění. Jednotlivé prokázané skutečnosti je třeba promítnout do skutkové věty, která stručně a výstižně vyjadřuje skutkový stav věci a je východiskem pro právní posouzení věci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2013 sp. zn. 7 Tdo 1529/2012). Vzhledem k okolnostem případu (viz zejména fakt, že stěžovatel ani nezačal naplňovat objektivní stránku trestného činu vydírání, i když bez jakýchkoliv potíží tak jednat mohl) pouze formální uvedení fráze, že jednal v úmyslu poškozené k něčemu přimět apod., k akceptovatelnému právnímu posouzení nestačí. Ještě zřejmější nedostatek užité právní kvalifikace vyplývá z úplné nepřezkoumatelnosti podkladů pro závěr, že stěžovatel zamýšlel způsobit škodu právě ve výši specifikované ve skutkové větě. Absolutně žádné skutkové okolnosti jednání stěžovatele tuto část subjektivní stránky trestného činu nenaplňují, a i v této části jsou učiněné závěry přímo v rozporu s provedeným dokazováním, protože např. v případě skutku č. 5) vůbec zaplacení uvedené částky nepožadoval - na jednání o konkrétní výši požadované úhrady ani nedošlo a po poškození majetku svědka M. Zaremby po něm rovněž nic požadováno nebylo. V případě ostatních dlužníků po nich stěžovatel žádal nespecifikované splácení v rámci jejich možností, a tak lze bez rozumných pochyb uzavřít, že v této části je soudem učiněný závěr vyloženě projevem libovůle. Nejvyšší soud se s touto argumentací nevypořádal.

V části G. ústavní stížnosti stěžovatel upozorňuje na překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu a porušení zákazu reformationis in peius ve vztahu k obviněným J. S. a R. H., s přímým důsledkem porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a nesprávné kvalifikace jeho údajného jednání jako pokusu trestného činu vydírání podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jakož i na úplné ignorování této námitky Nejvyšším soudem. Nevyhnutelnou konsekvencí svévolného postupu odvolacího soudu je tak nesprávné právní posouzení skutků u všech obviněných, protože např. jednání stěžovatele jako údajný prostý příkaz ke spáchání trestného činu, realizovaný obviněnými V. H. a T. Ď., bez jakéhokoliv popisu organizovanosti, plánovitosti a koordinovanosti, která by zvýšila pravděpodobnost jeho úspěšného provedení, nelze vůbec hodnotit jako spáchání těchto skutků členem organizované skupiny. Jsou zde též nepřípustné alternativní výroky, že se skutků č. 2a) - f), a 3) dopustil jeden pachatel, bez popisu protiprávního jednání další osoby, a tak i se stěžovatelem jde pouze o dvě osoby atd. Odvolací soud porušil právo všech obviněných na spravedlivý proces a došlo i k porušení principů právního státu, jelikož stěžovatel důvodně očekával, že se odvolací soud bude řádně zabývat jeho odvoláním, kde namítal i použití přitěžující okolnosti, že se měl skutků dopustit jako člen organizované skupiny, nevyjádření subjektivní stránky jednání dalších obviněných řádným způsobem apod., a tak zcela legitimně očekával, že kvůli absenci přímého úmyslu u obviněných J. S. a R. H. (ve spojitosti s nevyjádřením úmyslu ani u obviněných V. H. a T. Ď.), bude věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Zjištění soudu prvního stupně odvolací soud sám měnil v neprospěch obviněných - u obviněných J. S. a V. H. konstatoval úmysl přímý, přestože odvolání obviněných i státního zástupce byla zamítnuta, a tuto změnu rozsahu zavinění soud nijak nezdůvodnil, čímž porušil v jejich případě zákaz reformationis in peius. Nadto ani nevyplývá účastenství obviněných J. S. a R. H. na skutcích, fyzicky se jich neúčastnili, a nemůže být tedy naplněna skutková podstata trestného činu vydírání. Stěžovatel na tyto skutečnosti poukazoval v dovolání, avšak Nejvyšší soud pouze formalistický uvedl, že námitka porušení zákazu reformationis in peius nespadá pod žádný dovolací důvod.

V části H. se stěžovatel vyslovuje k nenaplnění znaků okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby při pokusu trestného činu vydírání podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Nedostatek protiprávního jednání jednotlivých obviněných naplňujícího znaky předmětné přitěžující okolnosti byl svévolně nahrazován nepřezkoumatelnými frázemi o spolupráci, součinnosti apod., lze říci popisem trestného činu podle § 361 tr. zákoníku, kde samotná účast na organizované zločinecké skupině - aniž by takovým jednáním pachatel naplnil znaky některého jiného úmyslného trestného činu - je trestná. Z uvedených důvodů a s poukazem na svévolné zpřísnění zavinění u obviněných J. S. a R. H. je stěžovatel přesvědčen, že znaky přitěžující okolnosti podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku naplněny nebyly. Stěžovatel dále konstatoval nenaplnění znaků okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby. Spáchání skutků členy organizované skupiny nelze podle něj dovodit ze skutkové věty, neboť v rámci jednotlivých dílčích útoků nepopisuje konkrétní jednání jednotlivců, ve kterém by bylo možno spatřovat znaky rozdělení úkolů či společné dohody, nebylo provedeno žádné dokazování k prokázání "vzájemné dohody". Preambule uvádí různé fráze o součinnosti, která ale není seznatelná z konkrétních skutků. Ve skutkové větě absentuje vyjádření subjektivní stránky jednání obviněných V. H. a T. Ď., nelze tedy podle něj uvažovat o společně zamýšleném cíli a je vyloučeno jejich spolupachatelství. Obvinění J. S. a R. H. měli být s trestnou činností pouze srozuměni (ačkoli ani toto nebylo prokázáno). Stěžovatel podotýká, že při srozumění není možné plánování a promyšlené rozdělování úkolů. Jinak řečeno, soudy důsledně neodlišovaly organizovanou skupinu od organizované zločinecké skupiny.

V části I. ústavní stížnosti se stěžovatel podrobně vyjadřuje k nesprávnému právnímu posouzení jednotlivých skutků a k jednotlivým skutkům v návaznosti na námitky právních vad.

Stěžovatel opětovně namítá existenci tzv. extrémního nesouladu z důvodu rozporů právních závěrů a skutkových zjištění s provedenými důkazy, resp. absence přesvědčivého a srozumitelného odůvodnění napadených rozhodnutí a spojitosti závěrů přijatých soudy s provedenými důkazy. V předestřených případech (s odkazem na argumentaci podanou v dovolání) upozorňuje na nepřezkoumatelnost výroků rozsudku odvolacího soudu. Chybí v nich podle jeho názoru podklad závěrů v provedených důkazech, dochází k jejich svévolnému hodnocení a soud se při hodnocení opírá o důkazy, které vůbec nebyly provedeny, a obvinění se k nim nemohli vyjádřit. Závěr, že se měl účastnit trestné činnosti způsobem uvedeným ve skutkové větě napadeného rozsudku (zejména údajnými příkazy, pokyny či rozkazy), označuje za svévolný a bez opory v provedených důkazech. U žádného ze skutků také podle něj není část výroku o vině odůvodněna, soudy neuvádí, které skutečnosti vzaly za prokázané, jakými úvahami se řídily, dochází k rozporu skutkové věty s odůvodněním. Podle jeho přesvědčení došlo k opomenutí výpovědí V. H. a T. Ď. Stěžovatel oponuje označení pachových stop jako důkazu přímého (namísto podpůrného) a navíc důkazu, který také prokazoval vinu i těch obviněných, jejichž pachová stopa se nenašla. Pachové stopy byly získány v rozporu s principy spravedlivého procesu (zejména nebyl dostatečně zdokumentován průběh jejich odběru a výsledků porovnávání, a to k tíži obviněných) a došlo k manipulaci s nimi (Policie ČR odebrala vzorky DNA a pachových stop při dechové zkoušce, přičemž není známo, jak bylo se stopami naloženo; náustky byly odebrány protiprávně). Soudy ignorovaly námitky jím vznesené stran vad a nedostatku důkazů a důkazní návrhy k prokázání nelegálního odběru vzorků odmítly. Nadto pachové vzorky obviněného V. H. a T. Ď. byly oficiálně zajištěny dne 14. 11. 2012, na středisko však byly doručeny již dne 12. 11. 2012; skutek 5), který však v předmětná data nebyl prověřován pod příslušným č. j. (připojen ke společnému řízení byl až dne 15. 11. 2012), byl již v tuto dobu zmiňován v žádosti o vypracování odborného vyjádření.

Stěžovatel se také vymezuje vůči zakrývání pochybností ohledně povolených sledování osob a věcí, o jejichž provedení podle něj neexistují záznamy. Poukazuje na svévolnost závěrů o úmyslných založeních požárů motorových vozidel, vymezuje se vůči výši způsobené škody, která podle něj nebyla dostatečně prokázána (výrok rozsudku o škodě není odůvodněný), a také k povinnosti její náhrady, neprovedení znaleckého posudku (znalce označil za podjatého z důvodu jeho vztahu s poškozeným M. Zarembou) a ke škodě na vozidlech jako důkazu. Výše škody společnosti ZLÍNLAND, s. r. o. pak nebyla prověřena vůbec. Předseda senátu podle přesvědčení stěžovatele udržoval přátelské vztahy se zmocněncem poškozeného (JUDr. J. Kapušňákem).

Stěžovatel v části J. ústavní stížnosti vytýká nesprávné hmotněprávní posouzení výše zamýšlené škody podle hodnoty pohledávek. Z hlediska právní kvalifikace údajného jednání stěžovatele soudy nezohlednily, že se měl domáhat existujících a legálně vlastněných pohledávek vůči poškozeným, a jejich výše pak byla mechanicky posouzena jako škoda velkého rozsahu, ke které mělo jednání obviněného směřovat (řečeno zjednodušeně a s výhradami dalších vad specifikovaných v dovolání). Stěžovatel zastává názor, že výše oprávněné pohledávky nemůže být v předmětné věci posouzena jako výše škody způsobené trestným činem. Polemizuje též se závěry stran přenositelnosti nosných důvodů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2001 sp. zn. 7 Tz 150/2001 na jeho trestní věc. Věřitel jako pachatel trestného činu vydírání fakticky nic poškozenému jako dlužníkovi neodnímá a objektem jeho protiprávního jednání je výlučně rozhodnutí dlužníka plnit svou povinnost - bez možnosti následku v podobě skutečné majetkové škody úhradou pohledávky.

V části K. ústavní stížnosti se stěžovatel soustředí k otázce vadného posouzení skutků jako pokračujících trestných činů. Namítá opomenutí rozlišování spolupachatelství od účastenství, když i u členů organizované skupiny je nutno rozlišovat, jakým způsobem se konkrétní členové na jednání podíleli, přičemž nelze některé dílčí útoky páchat ve formě pachatelství a jiné ve formě účastenství. Podotýká, že obvinění ani nebyli vedeni stejným záměrem, byli různí poškození. Poukazuje rovněž na alternativnost výroku skutkové věty ke skutkům pod bodem 2/a) - f) a bodem 3).

V části L. ústavní stížnosti se stěžovatel vyslovuje, že byl odsouzen za jednání, které není trestným činem. Stěžovatel byl odvolacím soudem odsouzen pouze za tzv. neukončený pokus trestného činu vydírání, nebyla naplněna skutková podstata předmětného trestného činu, a zavinění tak lze posuzovat výlučně podle jeho participace na trestných činech poškození cizích věcí, šíření poplašné zprávy, útoku na osobu J. Komosného a porušování domovní svobody. Námitku absence bezprostředního směřování k započetí naplňování objektivní stránky trestného činu vydírání Nejvyšší soud zcela ignoroval a vycházel pouze z rozsudku nalézacího soudu (při právním posouzení věci), aniž by se Nejvyšší soud vypořádal s rozdílností rozsudku odvolacího soudu a zjevné vady rozsudku nalézacího soudu reflektoval. Ani jeden ze znaků (článků řetězu) prezentovaných soudy nepředstavuje znaky trestného činu vydírání (a ani žádného jiného trestného činu) a uvedené jednání obviněných není protiprávní, trestné. Pohrůžka jiné těžké újmy pouze na základě subjektivního vnímání jednání stěžovatele - které ovšem nebylo protiprávní - jinou osobou, je zjevně nepřijatelná a stěžovatel, a ani žádný jiný spoluobviněný, nebyl odsouzen za spáchání trestného činu vydírání pohrůžkou jiné těžké újmy (akcentováno i v dalších částech ústavní stížnosti výše). Nejvyšší soud rozdíl v právní kvalifikaci útoků proti majetku či proti osobě nebo nepravdivé oznámení o hrozícím výbuchu bomby jako poškození cizí věci, pokusu těžkého ublížení na zdraví, šíření poplašné zprávy, nebo jako trestného činu vydírání, dovozuje výlučně z úmyslu, pro který měly být tyto trestné činy spáchány. Objektivní stránka trestného činu vydírání spočívá v tom, že pachatel jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Nucení jiného, aby něco konal, jako rozhodující znak objektivní stránky však musí být náležitě vyjádřen jednáním obviněných, nepostačuje subjektivní hledisko - tedy předpoklad, že trestné činy měly být spáchány v úmyslu jiného nutit k něčemu. Samotný úmysl jiného k něčemu nutit nepředstavuje naplnění objektivní stránky trestného činu vydírání - tento záměr (cíl) by musel být poškozenému předestřen (adresován) právě objektivním jednáním, k čemuž nedošlo. Dále stěžovatel namítá, že poškození netvrdí, že by objektivně byli k něčemu nuceni, vyslovili jen subjektivní podezření, že jejich majetek mohli poškodit obvinění. Svědek M. Zaremba [skutek č. 5)] uvedl, že po skutku nebyl nikým kontaktován takovým způsobem, který by skutek spojoval s ním, resp. s jakýmkoli požadavkem vůči němu. Stěžovatel tedy argumentoval způsobem vyžadujícím adekvátní reakci.

V části M. ústavní stížnosti stěžovatel dovozuje existenci tzv. extrémního nesouladu z důvodu rozporů skutkových zjištění s provedenými důkazy, absence přesvědčivého a srozumitelného odůvodnění napadených rozhodnutí, spojitosti učiněných závěrů s provedenými důkazy apod.

Závěr, že se stěžovatel účastnil trestné činnosti způsobem uvedeným ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu, je zcela svévolný a bez opory v provedených důkazech. Stěžovatel rovněž zde odmítá, že údajné pachové stopy obviněných V. H. a T. Ď. jsou přímým důkazem o vině všech obviněných; za svévolné pokládá vypořádání se Nejvyššího soudu s těmito námitkami. Dále stěžovatel zpochybňuje označení pachových stop jako přímého důkazu o vině obviněných a označuje tyto stopy za zmanipulované. Závěry o úmyslných založeních požárů motorových vozidel při skutcích č. 1a), b) a 5 považuje za svévolné a vytýká Nejvyššímu soudu jejich úplné ignorování.

Posléze stěžovatel vytýká porušení práva na spravedlivý proces v souvislosti se svévolným výrokem rozsudku ohledně výše způsobené škody a v povinnosti k náhradě škody; vymezuje se proti úplnému ignorování této námitky Nejvyšším soudem. Výrok rozsudků o povinnosti obviněných k náhradě škody poškozeným, kromě České pojišťovny, a. s., a Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, je pro neuplatnění nároků na náhradu škody vůči nim společně a nerozdílně, zjevně svévolný a v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, která v dané věci představují uplatnění tohoto nároku pouze vůči nespecifikovanému obžalovanému v jednotném čísle. Soudy se nevypořádaly ani s dalšími stěžovatelovými námitkami stran určení výše údajné škody. Objektivní nezjištění výše škody a absence řádného odůvodnění výroku napadeného rozsudku, jakož i zcela svévolné části skutkové věty ohledně údajně způsobené výše škody, mají za následek nejen protiprávnost výroků o povinnosti k náhradě škody, ale zejména nemožnost stanovit rozsah viny, stupeň nebezpečnosti pro společnost a uložit odpovídající trest. Předmětné námitky Nejvyšší soud svévolně odmítl podřadit pod jakýkoli dovolací důvod.

Stěžovatel v této části ústavní stížnosti dále rozvíjí argumentaci co do otázek existence tzv. extrémního nesouladu, a to při skutcích č. 1a), 1b), 1c), 2, 2a) až e), 3, 4, 5 a 6 (viz též rekapitulace části I. ústavní stížnosti). Stěžovatel přitom zdůrazňuje, že rovněž z odposlechů vyplývá, že obracel pozornost k vymáhání pohledávek cestou legálních prostředků (včetně žalob).

V částech N., O. a P. ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v rámci celého trestního řízení mu bylo zamezeno řádně se obeznámit se všemi ve věci provedenými důkazy (seznámit se se spisem, resp. s vyhrazeným spisem), čímž mu byla znemožněna náležitá příprava obhajoby a došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces; dále vytýká svévolné vypořádání se Nejvyššího soudu s touto námitkou.

V souvislosti s tím poukazuje na údajné zatajování důkazů zabezpečených v předmětné věci (důkazů svědčících ve prospěch obviněných), zatajování existence spisu vedeného v režimu "vyhrazené" a na opakované (nevyslyšené) žádosti o nahlédnutí do předmětného spisu, resp. jeho prostudování a skutečnost, že důkazní návrhy obhájců k objasnění nakládání s předmětnými důkazy nebyly ani protokolovány. Uvádí, že soud se nejdříve snažil zjistit nakládání s předmětnými důkazy, po odročení však tyto snahy ustaly a získané informace nezpřístupnil. Odvolací soud přešel i jeho námitku o přečtení zprávy stran sledování a námitku nerozhodnutí jeho návrhu na výslech plk. Ing. Ivana Lehkého.

Dále stěžovatel namítá, že ani Vrchní soud v Olomouci mu neumožnil nahlédnout do spisu a do vyhrazeného spisu, v čemž opět spatřuje závažné porušení jeho práva na obhajobu, potažmo i na spravedlivý proces. Upozorňuje, že v odvolání, resp. v rámci odvolacího řízení, opakovaně žádal o nahlédnutí do spisu (včetně spisu vyhrazeného) a přehrání všech odposlechů, k čemuž mu nebyl v rámci přípravného řízení dán dostatečný časový prostor. Po nahlédnutí chtěl své odvolání doplnit. Odvolací soud mu podle jeho slov umožnil studium pouze v rozsahu cca tří hodin, v průběhu celého trestního řízení mu byl na prostudování spisu (včetně audiozáznamů) dán nedostatečný časový prostor cca 35 hodin. S oběma žádostmi se však podle jeho přesvědčení odvolací soud vůbec nevypořádal. Vrchní soud v Olomouci pak ještě uvedl, že stěžovateli bylo umožněno seznamovat se se spisem po vynesení rozsudku, tedy od 26. 11. 2013 do 14. 2. 2014, kdy byl spis předložen odvolacímu soudu s tím, že "obžalovaný to ani nepopírá". Jde však jen o další "vyfabrikovaný" závěr. Svůj nesouhlas pak stěžovatel vyjadřuje i vůči odůvodnění odvolacího soudu v jeho rozsudku stran nahlížení do spisu. Nejvyšší soud se v této souvislosti omezil pouze na opis rozsudků nižších stupňů a výčet úkonů směřujících k obhájcům stěžovatele, resp. k jeho nahlížení do listinného spisového materiálu, aniž by se vypořádal s jeho konkrétními námitkami.

V částech R. a S. ústavní stížnosti stěžovatel vytýká, že nerozhodnutím o námitkách podjatosti předsedy senátu nalézacího soudu došlo k porušení jeho práva na nezávislý a nestranný soud; namítá úplné ignorování této námitky Nejvyšším soudem. Kvůli vzneseným námitkám podjatosti, o kterých svévolně nalézací soud nerozhodl, bylo třeba považovat předsedu senátu JUDr. Radomíra Koudelu za vyloučeného - nebylo totiž rozhodnuto, že vyloučen není - a Vrchní soud v Olomouci postupem vykazujícím zcela zjevné znaky nepřípustné libovůle a ignorováním odvolacích námitek obviněného porušil jeho právo na spravedlivý proces a na odvolání v trestních věcech.

Nerozhodnutím o námitkách podjatosti předsedy senátu soudu prvého stupně nastalo porušení jeho práva na nezávislý a nestranný soud. Poznamenal, že opakovaně předložil námitky podjatosti předsedy senátu JUDr. Radomíra Koudely kvůli jeho projevům osobní averze a pro jeho vyjádření o vině stěžovatele ještě před vynesením rozsudku. O námitkách podjatosti předsedy senátu ze dne 11. 6. 2013, dvou ze dne 26. 6. 2013, a dále ze dne 1. 7. 2013 a 1. 10. 2013 pak nebylo podle stěžovatele rozhodnuto, v důsledku čehož došlo také k předčasnému vyhlášení rozsudku. Nesouhlasí se závěry vrchního soudu, v jeho postupu spatřuje nepřípustnou libovůli a ignorování odvolacích námitek, čímž podle něj došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a na odvolání v trestních věcech.

Dále stěžovatel zdůrazňuje, že předsedu senátu nalézacího soudu JUDr. Radomíra Koudelu je třeba považovat za vyloučeného. V rámci odůvodnění ústavní stížnosti popisuje tvrzený konflikt s předsedou senátu, a to jako žalovaným v občanskoprávním sporu vedeném Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 24 C 27/2013. Tento konflikt byl podle něj s největší pravděpodobností důvodem zjevné zaujatosti předsedy senátu, a je proto nutné jej považovat za vyloučeného. Upozornil také na nepřijatelné vyjádření jmenovaného předsedy senátu o jeho vině ze dne 1. 10. 2013. Nedostatek nestrannosti je podle přesvědčení stěžovatele zřejmý i z postupu soudu při hlavním líčení.

V části T. ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že došlo k porušení jeho práva na nestranný soud z důvodů neuvedení jmen soudců Nejvyššího soudu rozhodujících v dovolacím řízení. Neuvedení jména a příjmení ani funkčního označení osob, které se na vydání usnesení podílely (členů senátu), vzbuzuje pochybnosti o důsledném naplnění ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Stěžovatel se domnívá, že neexistuje legitimní důvod tajení identity rozhodujících soudců v dovolacím řízení, které rovněž nestojí mimo rámec spravedlivého procesu. Takové ukryté vykonávání spravedlnosti, a to i kvůli způsobu, jakým soudy ve věci rozhodly, vede stěžovatele k přesvědčení, že došlo k porušení jeho práva na nestranný soud, resp. na spravedlivý proces.

V části U. ústavní stížnosti stěžovatel dovozuje, že mu soud uložil exemplární trest odnětí svobody, tedy nepřiměřený trest, byť v zákonem stanoveném rozpětí. Z rozsudku nalézacího soudu se podle něj podává, že hlavní moment představovala generální prevence nepřípustně upřednostněná před prevencí individuální. Rovněž přitom podle něj soud nepřihlédl k vývojovému stádiu trestné činnosti; neukončený pokus má menší škodlivost než dokonaný trestný čin. Došlo tím k porušení práva na spravedlivý proces.

V částech V. a W. ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti uložení trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty bez splnění zákonem předpokládaných podmínek, porušení zákazu reformationis in peius, resp. úplné ignorování této námitky Nejvyšším soudem. Stěžovatel v prvé řadě akcentoval, že v jeho případě došlo k uložení trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty bez splnění zákonem předpokládaných podmínek. Zdůraznil svoje tvrzení, že kromě mobilního telefonu se v dané trestní věci nejednalo o jeho majetek, nýbrž šlo o majetek Mgr. K. Michálkové, která své vlastnické právo k předmětným věcem uplatňovala, listinné důkazní návrhy však byly odvolacím soudem ignorovány. Okolnost, zda předmětná věc náleží pachateli, musí být prokázána, což se v daném případě nestalo. Ze skutkové věty podle něj není zřejmé ani to, že předmětné věci byly skutečně ke spáchání trestných činů užity, popř. že byly ke spáchání konkrétního trestného činu určeny. Závěrem namítl také extrémní rozpor závěrů s provedenými důkazy, porušení práva na spravedlivý proces, neboť nelze označit, která z věcí měla mít spojitost s protiprávním jednáním. Podle jeho názoru byl porušen i zákaz reformationis in peius.

Stěžovatel se dále podrobně vyjadřuje k uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou, v němž spatřuje rozpor se zákonem. Předmětný výrok podle stěžovatele nebyl odůvodněn, což zakládá extrémní nesoulad závěrů soudů s dokazováním a odůvodněním, svévolnost a nepřezkoumatelnost daného výroku. Podotýká, že na základě psychiatrického vyšetření a konstatování znalce není nebezpečný pro společnost. Zdůrazňuje, že vyhoštění na dobu neurčitou připadá do úvahy pouze u pachatele, jehož náprava není možná, což ale v daném případě nebylo provedeným dokazováním zjištěno. Z tohoto důvodu byl soud podle jeho mínění oprávněn rozhodnout pouze o trestu vyhoštění ve výměře od jednoho do deseti let a místo toho mu uložil trest, který zákon nepřipouští. Odvolací soud pak nevzal v úvahu jeho evropské občanství, pracovní a sociální zázemí v České republice, resp. z rozsudku nevyplývá, že by se jimi jakkoli zabýval.

V části X. ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení svého práva na obhajobu a na spravedlivý proces z důvodu konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Stěžovatel akcentuje, že byl dvakrát (protiprávně) vykázán z jednací síně i přes nutnou přítomnost u hlavního líčení. Během první nepřítomnosti byla přečtena obžaloba a uplatněny nároky poškozených na náhradu škody, k jejichž náhradě byl poškozený následně zavázán. V druhém případě byl vykázán bez vyhlášení usnesení, pouze na příkaz předsedy senátu, který po námitce o protiprávnosti takového vykázání nechal do protokolu doplnit, že před odvedením bylo vyhlášeno usnesení. Zdůrazňuje, že podle jeho názoru není § 204 odst. 2 tr. řádu ustanovením speciálním, kterým by bylo možné prolomit zásadu podle § 202 odst. 4 tr. řádu. Upozorňuje, že nebyl obeznámen s obsahem jednání, které se konalo v době jeho nepřítomnosti, a nebylo mu umožněno se k němu vyjádřit. Poukazuje také na nedostatečnou protokolaci hlavního líčení ze dnů 11. a 12. 6. 2013 s tím, že odvolací soud uvedenou část jeho odvolání v tomto směru v podstatě ignoroval. Dovolací soud nesdílel názor komentáře k trestnímu řádu, podle kterého vůči osobě, jejíž stálá přítomnost při hlavním líčení je nutná, lze postupovat pouze podle § 66 odst. 2, 3 tr. řádu (ovšem nevypořádal se s ním). Veškerá další argumentace Nejvyššího soudu se míjí s námitkami stěžovatele a je v rozporu se zvukovým záznamem z hlavního líčení, který dokazuje, že stěžovatel byl vykázán z jednací síně bez vyhlášení usnesení a tudíž protiprávně, a zejména pak to, že mu předseda senátu nesdělil obsah jednání konaného v jeho nepřítomnosti; objektivně stěžovatel neměl možnost vyjádřit se k údajným návrhům poškozených. Jelikož soud stěžovateli po návratu do jednací síně nesdělil, co představovalo předmět jednání v jeho nepřítomnosti, a nemohl se k těmto skutečnostem a důkazům, na jejichž základě byl zavázán k náhradě škody vyjádřit, bylo zásadním způsobem porušeno jeho právo na obhajobu a na spravedlivý proces. K porušení jeho základních práv došlo též vykázáním z jednací síně bez vyhlášení usnesení a stěžovatel zastává názor (v souladu s komentářem k trestnímu řádu), že osobu, jejíž stálá přítomnost u hlavního líčení je nutná, nelze vykázat - tedy že § 204 odst. 2 tr. řádu není speciálním ustanovením, kterým by bylo možné prolomit zásadu, kdy nelze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného podle § 202 odst. 4 tr. řádu. Jen pro úplnost stěžovatel dodává, že při přítomnosti obviněného u hlavního líčení - v případě jeho nepřístojného chování - lze v souladu s právním řádem České republiky vůči němu použít např. donucovacích prostředků. Nelze souhlasit se soudy podaným výkladem § 202 odst. 4 tr. řádu vedoucím ve svých důsledcích k závěru, že nekorektní chování obviněného znamená úplnou eliminaci možnosti soudu provést hlavní líčení.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, pokud takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU 17); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

Přes odkazovaná ustanovení Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.

V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.

Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.

V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.

K námitkám obsaženým v části A. ústavní stížnosti se sluší předeslat, že odvolací soud nemůže shledat vady napadeného rozsudku tam, kde soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. řádu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění. Nicméně nemá-li základní právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny zůstat toliko formálním, je nezbytné, aby soud, který o opravném prostředku rozhoduje, v odůvodnění svého rozhodnutí náležitým způsobem rozebral všechny námitky v podání obžalovaného uvedené, jsou-li alespoň zčásti smysluplné a relevantní [srov. nálezy ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 226/06 (N 48/56 SbNU 521) a ze dne 8. 7. 2014 sp. zn. II. ÚS 2564/12].

Současně ovšem platí, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247) či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012 sp. zn. III. ÚS 3122/09, resp. ze dne 1. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 162/13 a ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. IV. ÚS 750/14].

Byť by rozhodnutí odvolacího soudu a soudu dovolacího plně neodpovídala očekávání stěžovatele v reakci na jeho obsáhlé námitky, je z hlediska výše rekapitulovaných limitů ústavněprávního přezkumu určující, že se z nich podává, v jakém rozsahu byla napadená rozhodnutí odvolacím soudem a dovolacím soudem přezkoumána, jaké okolnosti vzaly tyto soudy za podstatné, a na základě jakých právních názorů rozhodly. Podle rozsudku ESLP ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle v. Finsko, stížnost č. 20772/92, odst. 59-60, se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu, což lze přiměřeně aplikovat i na stěžovatelem zpochybňovaný postup odvolacího, resp. dovolacího soudu.

Pakliže jde o části B. a C. ústavní stížnosti, z ústavněprávních hledisek lze považovat za udržitelný závěr dovolacího soudu, že pokud se zejména odvolací soud nevyjádřil detailně ke všem návrhům na doplnění dokazování, pak nejde o takový nedostatek, který by znamenal porušení základních práv stěžovatele (především práva na obh