III.ÚS 756/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 756/15 ze dne 8. 10. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Dubanské, zastoupené Mgr. Otakarem Martincem, advokátem se sídlem v Praze 4, Zátišská 856/16, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2014 č. j. 21 Cdo 3924/2013-193 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. března 2013 č. j. 25 Co 412/2012-171, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní soud obdržel dne 13. března 2015 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž dle jejího tvrzení došlo k porušení zásady legality vyplývající z čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), nerespektování autonomie vůle stran ve smyslu čl. 2 odst. 3 Listiny, porušení principu rovnosti účastníků ve smyslu čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny. 2. Z obsahu napadených rozhodnutí a z vyžádaného spisu obecných soudů Ústavní soud zjistil, že tento případ je dalším dílčím dějstvím několikaletých sporů o náhradu za odebraný živý a mrtvý inventář ve smyslu § 20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), mezi právními nástupci oprávněné Marie Hadincové (stěžovatelka a vedlejší účastnice Barbora Dubanská) a vedlejší účastnicí Jarmilou Vilímkovou, dcerou oprávněné Jarmily Exnerové. Tyto spory vedl v roce 2004 povinný subjekt podle tohoto zákona - tehdy Školní statek Hořice - ke složení částky 700 000 Kč do soudní úschovy ve smyslu § 568 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), s odůvodněním, že jako povinný subjekt má - i s ohledem na tehdy ještě probíhající soudní řízení o vlastnictví nemovitostí, ke kterým se daná náhrada váže - důvodné pochybnosti o tom, zda je oprávněnou osobou ve smyslu zákona o půdě pouze Marie Hadincová, nebo i Jarmila Vilímková jako dcera oprávněné Jarmily Exnerové. Složitel, tak jako potencionální příjemkyně v návrhu na přijetí do úschovy, označil jak Marii Hadincovou, tak Jarmilu Vilímkovou. Následně bylo z úschovy na základě soudního rozhodnutí vyplaceno 346 480,80 Kč Marii Hadincové. V řízení, jehož výsledkem jsou napadená rozhodnutí, se stěžovatelka jako právní nástupkyně Marie Hadincové domáhala nahrazení souhlasu příjemkyně Jarmily Vilímkové s vydáním i zbytku úschovy stěžovatelce a Barboře Dubanské rozhodnutím soudu. Složitel s vydáním celého předmětu úschovy stěžovatelce a Barboře Dubanské vyslovil v roce 2011 souhlas. 3. Okresní soud v Jičíně (dále jen "okresní soud") ve svém rozsudku ze dne 10. 5. 2012 č. j. 11 C 65/211-130 došel k závěru, že Jarmila Vilímková nedoložila své právní nástupnictví po Jarmile Exnerové, není tak oprávněnou osobou ve smyslu zákona o půdě a nemůže tak bránit vydání předmětu úschovy stěžovatelce a Barboře Dubanské. Na základě toho soud nahradil souhlas Jarmily Vilímkové s vydáním předmětu úschovy stěžovatelce a Barboře Dubanské svým rozsudkem. Krajský soud v Hradci Králové však v záhlaví zmíněným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu zrušil a žalobu stěžovatelky na nahrazení souhlasu zamítl. Krajský soud vytkl okresnímu soudu zejména to, že nároky obou příjemkyň zkoumal "značně asymetricky", když zatímco u Jarmily Vilímkové okresní soud zkoumal, zda má či nemá hmotněprávní nárok na plnění od povinného subjektu, u stěžovatelky a Barbory Dubanské, se spokojil pouze se souhlasem složitele. Krajský soud následně konstatoval, že právní předchůdkyně stěžovatelky měla nárok toliko na jednu polovinu náhrady za živý a mrtvý inventář, která jí byla vyplacena. Vydáním zbytku úschovy stěžovatelce a její sestře by tak dle názoru krajského soudu došlo k bezdůvodnému obohacení na jejich straně. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, ve kterém mj. argumentovala, že ke vzniku hmotněprávního nároku na vydání zbytku úschovy postačuje v tomto ohledu souhlas složitele. Nejvyšší soud však v rozporu s názorem stěžovatelky, ale i soudů prvního a druhého stupně, dospěl k závěru, že podmínky soudní úschovy dle § 568 občanského zákoníku nebyly od počátku splněny. Dle názoru Nejvyššího soudu nemohl mít povinný subjekt nejmenší pochybnost o tom, kdo je jeho věřitelem, jelikož ze zákona o půdě jasně vyplývalo, že Marii Hadincové přísluší jedna polovina a Jarmile Exnerové druhá polovina této náhrady. Plnění do soudní úschovy dle Nejvyššího soudu nemělo účinky předpokládané zákonem (splnění dluhu), a stěžovatelky, Barbora Dubanská i Jarmila Vilímková, se mohly domáhat splnění dluhu pouze po povinném subjektu, nikoli prostřednictvím souhlasu s vydáním předmětu úschovy. Nejvyšší soud tak dovolání stěžovatelky a Barbory Dubanské zamítl. II. Argumentace stěžovatelky 4. Krajskému i Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká jednání ultra vires, spočívající v tom, že soudy z vlastní iniciativy přezkoumávaly hmotněprávní nárok stěžovatelky na vydání předmětu úschovy z pohledu zákona o půdě a v rozporu s vůlí složitele fakticky zabránily tomu, aby jí byl zbytek úschovy vydán. V tomto jednání spatřuje stěžovatelka jednak svévolné porušení autonomie vůle stran ve smyslu čl. 2 odst. 3 Listiny, jednak porušení principu rovnosti účastníků dle čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny v tom smyslu, že zatímco stěžovatelčino právo požadovat předmět úschovy bylo krajským i Nejvyšším soudem důkladně zkoumáno, oprávněním Jarmily Vilímkové se tyto soudy nijak nezabývaly. 5. Stěžovatelka se spolu s Barborou Dubanskou cítí oprávněná i ke zbytku předmětu úschovy i z hlediska hmotného práva, resp. zákona o půdě. V souvislosti s tím argumentuje nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 357/98 ze dne 9. 6. 1999 (N 90/14 SbNU 247), dle kterého je náhrada za živý a mrtvý inventář poskytovaná jednotlivým oprávněným závislá na vlastnictví nemovitostí, ke kterým se tato náhrada váže. Jelikož byla právní předchůdkyně stěžovatelky výlučnou vlastnicí těchto nemovitostí, měla i nárok na celou výši náhrady za živý i mrtvý inventář. Dle názoru stěžovatelky zasáhl Nejvyšší soud do jejího legitimního očekávání, když rozhodl v rozporu se zákonem o půdě a výše zmíněnou judikaturou Ústavního soudu. 6. Stěžovatelka také nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že o tom, že složitel nemohl mít důvodné pochybnosti kdo je dlužníkem a v jaké výši. V tomto smyslu stěžovatelka poukazuje na to, že v době složení úschovy stále ještě trval spor o tom, komu náleží předmětné pozemky, a že ani v současné době není v souvislosti s nárokem na náhradu za živý a mrtvý inventář vypořádáno dědictví Jarmily Exnerové. Vzhledem k těmto skutečnostem nelze dle stěžovatelky mít pochyb o tom, že podmínky plnění do úschovy splněny byly. Z uvedených důvodů tak stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. III. Formální předpoklady projednání návrhu 7. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základ