III.ÚS 761/24 – Ústavní soud

III.ÚS 761/24 ze dne 10. 6. 2024 Odejmutí věci rozhodujícímu soudci a projednání v jiném složení senátu podle § 262 trestního řádu Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti M. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2023, č. j. 3 To 54/2023-3295, a to v části výroku, jíž se podle § 262 trestního řádu nařizuje, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. 10. 2023, č. j. 3 To 54/2023-3295, porušil právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Toto usnesení se proto v části výroku, jíž se podle § 262 trestního řádu nařizuje, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, ruší. Odůvodnění: I. Vymezení věci a průběh předchozího řízení 1. Ústavní soud se v nyní posuzované věci zabýval otázkou, zda Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") odejmutím věci rozhodujícímu soudci podle § 262 trestního řádu porušil základní práva stěžovatele. 2. Stěžovatel je obžalobou Vrchního státního zastupitelství v Praze ("vrchní státní zastupitelství") ze dne 3. 7. 2019, č. j. VZV 17/2017-206, stíhán pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016. Této obžaloby byl rozsudkem Městského soudu v Praze ("městský soud") dvakrát zproštěn (srov. rozsudky ze dne 14. 2. 2020, č. j. 74 T 2/2019-2586, a ze dne 28. 5. 2021, č. j. 74 T 2/2019-2763), ovšem v obou případech vrchní soud z podnětu odvolání státní zástupkyně zprošťující rozsudky zrušil, vrátil věc městskému soudu k novému projednání a rozhodnutí a uložil mu doplnění dokazování, neboť v něm shledal závažné nedostatky (srov. usnesení ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 3 To 40/2020, a usnesení ze dne 23. 5. 2022, sp. zn. 3 To 89/2021). Městský soud následně rozsudkem ze dne 19. 5. 2023, sp. zn. 74 T 2/2019, stěžovatele i potřetí zprostil obžaloby. 3. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením zrušil i posledně uvedený rozsudek městského soudu v celém rozsahu, vrátil věc městskému soudu k novému rozhodnutí, a navíc podle § 262 trestního řádu nařídil, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel namítá, že vrchní soud napadeným usnesením, konkrétně výrokem, jímž podle § 262 trestního řádu nařídil projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu městského soudu, porušil jeho základní práva zaručená čl. 38 odst. odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny. 5. Má za to, že vrchní soud použití § 262 trestního řádu řádně neodůvodnil, jelikož uvedl pouze to, že postup městského soudu odporuje požadavkům vyjádřeným v § 2 odst. 6 trestního řádu. Uvádí, že městský soud vždy doplnil dokazování tak, jak mu uložil vrchní soud, provedl i další doporučené dokazování. Stěžovatel odkazuje na rozsáhlou nálezovou judikaturu Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 110/20 ze dne 27. 7. 2021, nebo nález sp. zn. IV. ÚS 839/21 ze dne 30. 9. 2021; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na https://nalus.usoud.cz), jakož i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ("ESLP") (srov. rozsudek ve věci Tempel proti České republice ze dne 25. 6. 2020, č. stížnosti 44151/12), s níž je dle jeho názoru napadené rozhodnutí v rozporu. Opakuje, že nebyly splněny podmínky pro postup podle § 262 trestního řádu a zdůrazňuje, že "odvolací soud není oprávněn zrušit rozsudek nalézacího soudu pouze proto, aby prosadil své vlastní hodnocení důkazů, které však sám neprovedl." Vrchní soud však dle stěžovatele v jeho věci takto nepřípustně postupoval. Stěžovatel dále uvádí, že se vůči postupu vrchního soudu neúspěšně bránil uplatněním návrhu na vyloučení soudce podle § 30 trestního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2024, č. j. 11 Tvo 4/2024-3375). III. Vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení 6. Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení. 7. Vrchní soud předně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Potvrdil, že rozhodnutí nebylo stěžovateli doručeno, a to z důvodu probíhajícího řízení o návrhu na vyloučení soudců senátu 3 To vrchního soudu. Odkázal přitom na shora citované usnesení Nejvyššího soudu o zamítnutí stížnosti proti rozhodnutí o vyloučení soudce, v němž Nejvyšší soud konstatoval, že po seznámení se s oběma (tj. prvními dvěma) kasačními rozhodnutími vrchního soudu shledal (bod 16), že "odvolací soud postupoval v intencích zákonem vymezené přezkumné činnosti, nijak excesivně z ní nevybočil a jeho postup je v souladu s relevantní judikaturou vztahující se k problematice přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně v odvolacím řízení." 8. Vrchní státní zástupkyně navrhla, aby Ústavní soud stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh. V rekapitulaci předchozího řízení uvedla, že důvodem pro zrušení prvního rozhodnutí městského soudu bylo neprovedení všech důkazů navržených obžalobou a nepřesvědčivé hodnocení provedených důkazů. Ve vztahu k druhému kasačnímu rozhodnutí vrchního soudu zmínila, že městský soud sice respektoval pokyny odvolacího soudu týkající se nezbytného doplnění dokazování, neboť vyslechl dva konkrétní svědky a provedl relevantní listiny, ale nevěnoval adekvátní pozornost okolnostem svědčícím v neprospěch obžalovaného. Vrchní státní zástupkyně zdůraznila, že městský soud provedené důkazy nehodnotil ve všech vzájemných souvislostech, ale převážně izolovaně a jednostranně, tedy při hodnocení důkazů nepostupoval v souladu s § 2 odst. 6 trestního řádu. Stejné nedostatky dle jejího vyjádření vykazuje rovněž v pořadí třetí rozhodnutí městského soudu. 9. Vedlejší účastník řízení dále odkázal na body 90-92 odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž vrchní soud vysvětlil, proč v nyní posuzované věci zvolil postup podle § 262 trestního řádu. Vyjádřil názor, že vrchní soud dostatečně vysvětlil, že svědecké výpovědi, z nichž ve svých rozhodnutích vycházel městský soud, postrádají vnitřní logickou konzistenci ve vztahu k provedenému dokazování jako celku. Upozornil, že výchozí pozice městského a vrchního soudu při hodnocení výpovědí těchto svědků a jejich věrohodnosti byla obdobná (městský soud s ohledem na povinnost mlčenlivosti svědků - advokátů pouze četl protokoly o jejich výpovědi pořízené v průběhu přípravného řízení). Vedlejší účastník shrnul, že vrchní soud poskytl městskému soudu dostatečný prostor i dostatečné vodítko, jak by se měl vypořádat s rozpory mezi provedenými důkazy. Nedával mu - navzdory odlišnému názoru stěžovatele - závazné pokyny ohledně toho, jakým způsobem má provedené důkazy hodnotit. Městský soud však nedostatky dokazování nadále nenapravil, což podle vedlejšího účastníka odůvodnilo postup vrchního soudu podle § 262 trestního řádu. 10. Stěžovatel nevyužil možnosti podat k zaslaným vyjádřením repliku. IV. Splnění podmínek řízení 11. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu) byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje i ostatní zákonné podmínky řízení [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) téhož zákona]. 12. Z hlediska včasnosti ústavní stížnosti je podstatné, že napadené rozhodnutí nebylo stěžovateli doručeno, což ve svém vyjádření potvrdil rovněž vrchní soud (srov. výše). Ústavní stížnost je tudíž nutné považovat za návrh podaný včas. 13. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). V. Vlastní posouzení věci 14. Po prostudování ústavní stížnosti, vyžádaného spisu a vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 15. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s aplikací § 262 trestního řádu. V. a) Obecná východiska ústavního přezkumu 16. Podmínkami umožňujícími postup odvolacího soudu podle § 262 trestního řádu se Ústavní soud již několikrát zabýval (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 2718/21 ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21 ze dne 22. 2. 2022 nebo sp. zn. IV. ÚS 2980/22 ze dne 21. 3. 2023). Při rozhodování, zda má být postupováno podle § 262 trestního řádu, musí být brán zřetel na to, že institut zákonného soudce je důležitým prvkem právní jistoty, jejíž prolomení je nutno chápat jako postup nestand