III.ÚS 79/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 79/08 ze dne 11. 9. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. K., zastoupeného JUDr. Martou Čihákovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 43, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, č.j. 25 Cdo 707/2006-222, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 10. 2005, č.j. 10 Co 877/2004-199, a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 15. 1. 2001, č.j. 9 C 2058/96-120, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozsudky obecných soudů, jelikož je přesvědčen, že mu byla upřena ústavně zaručená práva, jmenovitě že jimi došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Vedlejší účastníci 1/ S. Z. a 2/ R. Z., (dále jen "první vedlejší účastník", resp. "druhá vedlejší účastnice") se v řízení před obecnými soudy (coby žalobci) domáhali náhrady škody, jež měla vzniknout v důsledku porušení povinností stěžovatele (žalovaného), který jim (v rámci své podnikatelské činnosti - živnosti plnění balónků lehkým plynem) dne 21. 10. 1994 v Děčíně prodal dva balónky plněné vodíkem; poté, co je vedlejší účastníci uložili do zavazadlového prostoru svého osobního automobilu a ujeli cca 100 m z místa parkování, balónky vybuchly a došlo k poškození vozidla, věcí v něm uložených a k újmě na zdraví druhé vedlejší účastnice. Z procesního spisu se podává, že Okresní soud v Děčíně v záhlaví uvedeným rozsudkem (poté, co byl jeho předchozí - zamítavý - rozsudek zrušen usnesením odvolacího soudu) uložil stěžovateli povinnost zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníkovi 1 955 DEM a druhé vedlejší účastnici 285 DEM s příslušenstvím. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. 7. 2002, č. j. 10 Co 337/2001-138, rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.). O dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. 6. 2003, č.j. 25 Cdo 2181/2002-164, rozhodl tak, že je ve vztahu k prvnímu vedlejšímu účastníkovi coby přípustné [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], avšak nedůvodné, zamítl [§ 243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.], a ve vztahu k druhé vedlejší účastnici jako nepřípustné [§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] odmítl [§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c) o. s. ř.]. Ústavní stížnosti stěžovatele Ústavní soud nálezem ze dne 13. 9. 2004, č.j. I. ÚS 534/2003-177, vyhověl, a rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu (zde ve výrocích týkajících se prvního vedlejšího účastníka a o nákladech dovolacího řízení) zrušil. Vyslovil názor, že obecné soudy nepřijatelně ztotožnily nedodržení technické normy (Technických pravidel G, č. 40101/1993, interpretovaných ve vyjádření Inspektorátu bezpečnosti práce) s porušením právní povinnosti [§ 2 odst. 1 písm. g) a § 7 odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, v rozhodném znění (dále jen "zákona č. 634/1992 Sb.")] a nevěnovaly adekvátní pozornost příčinné souvislosti mezi jednáním stěžovatele a vzniklou škodou, jakož i znaleckému posudku znalce z oboru plynárenství a svědeckým výpovědím ve vztahu dovozenému závěru, že stěžovatel nesplnil svoji informační povinnost. V dalším řízení odvolací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně znovu jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.) s tím, že stěžovatel je povinen zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníkovi 999,60 EURO s příslušenstvím a druhé vedlejší účastnici 145,70 EURO s příslušenstvím. Vycházeje z důkazů provedených soudem prvního stupně, doplněných výslechem znalce J. V., který vypracoval znalecký posudek z oboru plynárenství o příčinách vzniku škody pro řízení před policejním orgánem, odvolací soud konstatoval, že stěžovatel nedostál obecné prevenční povinnost ve smyslu § 415 obč. zák. a za škodu odpovídá podle ustanovení § 420 téhož zákona; své odpovědnosti se nezprostil, neboť neprokázal, že škodu nezavinil. Stěžovatel, vzděláním chemik, totiž neinformoval kupující, že balónky jsou naplněny směsí vodíku, spoléhaje na to, že tehdy nebyl zákaz plnění balónků výbušným plynem stanoven závaznou právní normou. Balónky se "dostaly do kontaktu s ostrým nebo i tupým předmětem, došlo k jejich poškození a jejich obsah (směs vodíku) se urychleně dostal do prostoru vozidla, smísil se se vzduchem a následně došlo k výbuchu". Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem dovolání [přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.] proti výroku rozsudku odvolacího soudu o povinnosti stěžovatele ve vztahu k prvnímu vedlejšímu účastníkovi coby nedůvodné zamítl [§ 243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.] a dovolání proti výroku ve vztahu k druhé vedlejší účastnici jako nepřípustné [§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] odmítl. Ve vztahu k zamítavému výroku dovolací soud vysvětlil, že odvolací soud ve svém rozhodnutí nepominul žádnou "podstatnou skutečnost z provedených důkazů vyplývající", v hodnocení důkazů není logického rozporu a "už s ohledem na skutečnost, že žalovaný jako chemik byl s vlastnostmi vodíku obeznámen", a přesto "prodal žalobcům balónky ve tvaru hračky naplněné plynem, který se vzduchem tvoří výbušnou směs, o čemž věděl, neboť sám je tak plnil", nebyl zde dán "skutkový podklad pro aplikaci § 420 odst. 3 obč. zák.". Stěžovatel v ústavní stížnosti především poukazuje na ustanovení § 9 odst. 2 zákona č. 634/1992 Sb., podle něhož se povinnost prodejce informovat spotřebitele o vlastnostech výrobku nevztahuje na případy, kdy se jedná o zřejmé, nebo obecně známé skutečnosti; že "v této době a době předcházející byly balónky vždy plněny vodíkem", představovalo právě takovou obecně známou skutečnost, s níž podle jeho názoru koresponduje i to, že balónky byly kupovány "právě proto, že se vznáší", a "pokud by nebyly plněny vodíkem, potom by tuto vlastnost neměly". V dané věci je pak uvedený úsudek namístě tím spíše, že kupujícím byl "dospělý člověk, který tuto notorickou skutečnost musí znát". Stěžovatel dále namítá, že "pokud by bylo povinností prodejce zjistit národnost kupujícího, jeho jazyk, kterým se dorozumívá, tento jazyk si osvojit a teprve poté balónek prodat", pak prý si "dost dobře nedovede představit", jak by takový prodej mohl být uskutečněn. Poukazuje též na to, že prodával balónky stejným způsobem jako řada jiných prodejců, a nikdy ku žádné škodě nedošlo. Obecným soudů konečně stěžovatel vytýká, že v řízení nebyli vyslechnuti "poškození", přičemž "jejich výpovědi založené ve spise si protiřečí a nejsou obsahově shodné, pokud líčí celou událost", a že nebyla vyžádána vyjádření výrobce automobilu, zda je možné, aby "prasknutím dětského balónku došlo ke škodě, která byla uplatněna" a jež je podle jeho mínění i v rozporu s dokumentací založenou ve spise Policie ČR. Stěžovatel též usuzuje, že obecné soudy nerespektovaly předchozí kasační nález, který v dané věci vydal Ústavní soud dne 13. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 534/2003. Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, a není jim instančně nadřazen; neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Proti odmítavému výroku dovolacího soudu (ve vztahu k druhé vedlejší účastnici) ústavní stížnost obsahově nesměřuje (stěžovatel jeho ani podústavní nesprávnost nenamítá), přičemž není pochyb, že je rozhodnutím prima facie správným, jestliže nepřípustnost stěžovatelova dovolání přímo vyplývá z ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Nelze tudíž uvažovat o zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv nebo svobod, což implikuje posouzení ústavní stížnosti (v této části) jako návrhu zjevně neopodstatněného, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítl. Odmítnuta musela pak být ústavní stížnost i v části směřující proti výroku soudu odvolacího (ve vztahu k druhé vedlejší účastníci), a to jakožto návrh opožděný podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu; ze zákona nepřípustné dovolání [