Ústavní soud III.ÚS 820/24 – Předmět úpravy

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

Vedlejší účastnice řízení (žalobkyně) se po stěžovatelce (žalované) domáhala zaplacení částky ve výši 217 246,98 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazených televizních poplatků za období, kdy byla v důsledku protipandemických opatření ubytovací zařízení (i stěžovatelčino) uzavřena.

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 5. 1. 2022 č. j. 14 C 316/201-25 žalobě vyhověl a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení částku 217 246,98 Kč s požadovaným příslušenstvím (výrok I) a náhradu nákladů řízení ve výši 9 779 Kč (výrok II).

K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 13. 9. 2022 č. j. 15 Co 201/2022-47 rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici řízení náklady odvolacího řízení ve výši 22 941,60 Kč (výrok II). Městský soud vyšel z § 1 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o rozhlasových a televizních poplatcích") a § 2 a 3 odst. 1 zákona č. 483/1991 Sb., o České televizi. Přitakal obvodnímu soudu, že stěžovatelka byla povinna v rozhodné době i přes protipandemická opatření poplatek uhradit, neboť služby kryté poplatkem mohla čerpat i v době platnosti těchto opatření.

Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 1. 2024 č. j. 23 Cdo 1648/2023-71 odmítl jako nepřípustné. Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda je poplatek podle zákona o rozhlasových a televizních poplatcích ekvivalentním, tj. zda je držiteli televizních přijímačů při uhrazení poplatku bez dalšího garantována možnost jejich užití (je garantováno protiplnění). Stěžovatelka tuto otázku vztáhla k období protipandemických opatření, kdy nemohla televizní přijímače poskytnout k užití svým zákazníkům. Nejvyšší soud vycházeje ze své předchozí judikatury dovodil, že televizní poplatek představuje úhradu za poskytnutí služby, je tedy platbou povinnou, vynutitelnou, nenávratnou a neekvivalentní. Nejvyšší soud přitakal závěru městského soudu, který dovodil důvodnost žalobního požadavku na zaplacení televizního poplatku i za období, v nichž platila protipandemická opatření, která stěžovatelce zakazovala provoz jejích ubytovacích a restauračních zařízení. Neztotožnil se naopak s názorem stěžovatelky, že by měla být povinnost placení televizních poplatků vázána na garanci protiplnění spočívajícího v možnosti užití televizních přijímačů (v držení stěžovatelky) jejími zákazníky. K tomu doplnil, že i když peněžní plnění označené v zákoně jako poplatek zcela neodpovídá doktrinálnímu vymezení pojmu poplatek, ale spíše dani, jej nediskriminuje ve vztahu k požadavkům uvedeným v čl. 11 odst. 5 Listiny. K námitce stěžovatelky, že se městský soud nevypořádal řádně s její argumentací, čímž porušil právo na spravedlivý proces, Nejvyšší soud uvedl, že rozhodnutí městského soudu obsahuje dostatečnou vlastní argumentaci a též se s námitkami stěžovatelky vypořádává, přičemž obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí zjevně nebránil stěžovatelce v uplatnění dovolacích námitek. K tomu v obecné rovině doplnil, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod, může založit přípustnost dovolání, ale tato možnost nikterak nezbavuje dovolatele povinnosti vymezit v tomto směru předpoklady přípustnosti dovolání a právní otázku, na jejímž řešení záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, a to tím, že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, od níž se odvolací soud odchýlil při řešení konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod. Stěžovatelka však v tomto ohledu neformulovala žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí a která by se vztahovala k ochraně základních práv a svobod, ani judikaturu Ústavního soudu (příp. Nejvyššího soudu), od níž se měl městský soud při jejím řešení odchýlit.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve rekapituluje podstatu sporu, průběh dosavadního řízení a obsah napadených rozhodnutí. Jakkoliv bylo nesporné, že stěžovatelka byla povinna hradit poplatky za televizní přijímače, obecným soudům vytýká, že nezohlednily situaci v souvislosti s protipandemickými opatřeními, kdy nemohla vykonávat svoji podnikatelskou činnost (ubytovací a restaurační služby) a nemohla službu poskytovanou vedlejší účastnicí řízení nabízet svým zákazníkům. Pochybení Nejvyššího soudu spatřuje v tom, že se ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů a řádně se nevypořádal s její argumentací. S poukazem na odbornou literaturu zdůrazňuje, že poplatek představuje peněžní ekvivalent za služby poskytované veřejným sektorem. I když byly splněny formální předpoklady pro vyměření poplatku, nebyly naplněny materiální podmínky pro jeho uplatnění, neboť stěžovatelce nebylo garantováno protiplnění, pročež stěžovatelce nemohla vzniknout poplatková povinnost s ohledem na čl. 11 odst. 5 Listiny.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Stěžovatelka zpochybňuje závěr obecných soudů, podle něhož byla povinna hradit televizní poplatek i v situaci, kdy byla omezena ve svém podnikání protipandemickými opatřeními. Zastává názor, že poplatek představuje peněžní ekvivalent za poskytované služby (příjem televizního vysílání) a v situaci, kdy v důsledku protipandemických opatření vlády nemohla vykonávat svoji činnost, tyto služby čerpat nemohla, resp. její zákazníci je nemohli využívat. K tomu Ústavní soud uvádí, že k povaze, resp. ekvivalentnosti, televizního poplatku se obecné soudy jasně a srozumitelně vyjádřily (viz bod 8 rozsudku obvodního soudu, bod 19 rozsudku městského soudu nebo str. 2 usnesení Nejvyššího soudu) a Ústavní soud nemá proti jejich závěrům žádné výhrady. Vedlejší účastnice řízení tyto služby i v době protipandemických opatření nabízela a stěžovatelka byla oprávněna služby kryté televizním poplatkem využívat, tudíž protiplnění jí bylo nabízeno. Skutečnost, že je nemohla využívat naplno, neboť došlo k uzavření ubytovacích zařízení, nemá na povinnost hradit poplatky vliv. Nadto nelze přehlédnout, že stěžovatelka měla možnost změnit počet televizních přijímačů, což také posléze učinila. Každopádně v době, za kterou vedlejší účastnice řízení požadovala uhrazení televizních poplatků, si stěžovatelka byla vědoma své povinnosti je hradit.

Nelze také přehlédnout, že stěžovatelka se svojí argumentací domáhá spíše určité formy "odškodnění" spočívajícího v "odpuštění" televizních poplatků za období, po které v důsledku protipandemických opatření nemohli její ubytovací zařízení využívat potenciální hosté. O to však v nyní posuzované věci nešlo. Vedlejší účastnice řízení, byť jde o veřejnoprávní subjekt, neměla s protipandemickými opatřeními nic společného. Byl to stát, který daná opatření zavedl a pokud v tomto směru žádné kompenzace pro postižené subjekty nenabídl, nemůže stěžovatelka požadovat úlevy po vedlejší účastnici řízení.

K námitce, že se Nejvyšší soud nedostatečně vypořádal se stěžovatelčinou argumentací, je třeba připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury. Přípustnost dovolání zkoumá toliko Nejvyšší soud, kterému tuto pravomoc přiznává zákon [viz § 239 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.")]. Z rozhodovací praxe vyplývá, že až na naprosté výjimky, mezi které patří závažné interpretační či aplikační excesy, Ústavní soud nehodnotí vlastní obsah rozhodnutí, jímž dovolací soud dospěje z důvodů závisejících na jeho uvážení k závěru o nepřípustnosti dovolání podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. [k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3217/17, zejm. bod 12 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. V nyní posuzované věci Nejvyšší soud vysvětlil, mj. i odkazem na svoji judikaturu, resp. judikaturu Ústavního soudu, proč stěžovatelkou nastolené otázky (uplatněná argumentace) nezakládají přípustnost dovolání. V postupu Nejvyššího soudu tak nelze spatřovat porušení práva na soudní ochranu nebo spravedlivý proces.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.