Ústavní soud III.ÚS 827/23 – Rozsah nahlížení do registru oznámení

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatel se žalobou domáhal po žalované omluvy a zaplacení částky 30 000 Kč, jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku plošného zveřejňování údajů o jeho majetku, příjmech a závazcích podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/2017 Sb. Tím mělo dojít k zásahu do jeho práv na ochranu soukromí, jak vyplynulo z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 38/17, jímž byla vyslovena protiústavnost této úpravy.

Obvodní soud pro Prahu 2 výše citovaným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele o omluvu (výrok I) a o zaplacení částky 30 000 Kč (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze výše citovaným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl pro nepřípustnost.

V posuzované věci jde o účinky nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 38/17, kterým byl uplynutím dne 31. 12. 2020 zrušen § 14b odst. 1 písm. a) až c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění účinném od 30. 6. 2018 (dále jen "zákon o střetu zájmů"). Rozhodnutí o ústavní stížnosti závisí na řešení otázky, zda má nález sp. zn. Pl. ÚS 38/17 za následek nesprávnost postupu Ministerstva spravedlnosti jako správce registru oznámení, který podle § 13 odst. 3 věty první a druhé zákona o střetu zájmů v rozsahu stanoveném zrušenou zákonnou úpravou přede dnem vykonatelnosti tohoto nálezu umožnil každému bezplatně nahlížet do registru oznámení prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti; jinými slovy, zda šlo o nesprávný úřední postup tohoto ministerstva ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").

Totožnou problematikou se zabývá stanovisko pléna ze dne 29. 11. 2022 sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22 (dále jen "stanovisko pléna"), kterým byl překonán právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 579/22, a podle kterého samotné umožnění nahlížení do oznámení veřejných funkcionářů uvedených v § 2 odst. 1 zákona o střetu zájmů v období do 31. 12. 2020 způsobem podle § 13 odst. 3 věty první a druhé citovaného zákona, tedy bezplatně prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném v § 14b odst. 1 písm. a) až c) tohoto zákona, nezakládá právo těchto veřejných funkcionářů vůči státu na náhradu nemateriální újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, přičemž meritorní závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 13. 9. 2022 sp. zn. 30 Cdo 1021/2022, na který Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení odkazuje, nejsou v ústavní rovině co do výsledků jakkoli podstatně rozporné se závěry (pozdějšího) stanoviska pléna. Nebyl-li totiž stěžovatelem namítaný postup Ministerstva spravedlnosti umožňující plošné nahlížení do registru oznámení veřejných funkcionářů v období od vyhlášení nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 do jeho vykonatelnosti nezákonný, nelze v úvahách a závěrech Nejvyššího soudu o nedostatku intenzity (případného) zásahu do soukromí veřejných funkcionářů a nutnosti uplatňování (případných) nároků toliko dle právní úpravy obsažené v OdpŠk spatřovat potencionál pro porušení základních práv a svobod dotčených osob, které jediné by mohlo být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.

Za dané situace Ústavní soud považuje za dostačující odkázat na odůvodnění citovaného stanoviska pléna (které bylo přijato na návrh vzešlý z řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby, která byla zastoupena stejnou advokátkou jako stěžovatel v nynější věci) a konstatovat, že s ohledem na jeho závěry lze ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.