III.ÚS 832/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 832/06 ze dne 27. 9. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. H., zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 32, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2006, č.j. 26 Cdo 764/2006-146, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2005, č.j. 15 Co 357/2005-126, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozsudky obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení čl. 4 odst. 4, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále "Ústavy"). Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu se podává následující. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala vydání rozsudku, jímž by byla vedlejším účastníkům A. V. a R. V. uložena povinnost vyklidit a vyklizené předat "prostory pod uzamčením, tj. čtyři místnosti 3+1 s přísl., IV. kategorie, o celkové výměře 67 m2, situované vpravo od schodiště ve IV. patře (5. NP) domu č. p. 923, č. or. 10 v ulici Rokycanova v Praze 3, kat. úz. Žižkov" (dále jen "předmětné prostory", "předmětný dům"), a to "ve lhůtě 15 dnů, kdy jim bude poskytnuto náhradní ubytování". Obvodní soud pro Prahu 3 (poté, co jeho předchozí rozsudek byl odvolacím soudem zrušen) rozsudkem ze dne 17. 5. 2005, č.j. 7 C 252/2002-102, vedlejším účastníkům uložil povinnost předmětné prostory vyklidit a vyklizené předat, a to "do 15 dnů ode dne, kdy jim bude poskytnut náhradní byt". Soud prvního stupně vycházel z toho, že stěžovatelka je vlastnicí předmětného domu, že o nástavbě jeho čtvrtého patra bylo rozhodováno v řádném stavebním řízení, že podle rozhodnutí o povolení obývání a užívání přístavby čtvrtého patra ze dne 20. 2. 1928 bylo povoleno předmětné prostory užívat dočasně jako svobodárnu, a že tento kolaudační stav nebyl do současné doby změněn. Rozhodnutím o přidělení bytu vydaným bývalým Obvodním národním výborem v Praze 3 dne 27. 6. 1988 byly předmětné prostory podle tehdy platných předpisů přiděleny vedlejším účastníkům jako byt (dále jen "rozhodnutí ze dne 27. 6. 1988"), dne 20. 7. 1988 byla uzavřena dohoda o užívání bytu (dále jen "dohoda ze dne 20. 7. 1988"), a od této doby vedlejší účastníci (s třemi dětmi) v něm bydlí. Se zřetelem k tomu, že předmětné prostory nejsou - vzhledem ke svému stavebnímu určení - bytem, nevzniklo vedlejším účastníkům, navzdory uvedeným právním aktům, právo osobního užívání bytu a posléze právo nájmu bytu; nárok stěžovatelky na vyklizení dotčených prostor měl proto soud za důvodný, a na základě zhodnocení uvedených okolností (vedlejší účastníci o nich nevěděli a na jejich ustavení neměli účast), jakož i osobní a sociální situace jejich rodiny, uložil soud povinnost k vyklizení tak, že ji podmínil (§ 3 obč. zák.) zajištěním náhradního bytu. K odvolání stěžovatelky proti výroku o bytové náhradě odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu (v celém rozsahu) zamítl. Rozsah přezkumu odůvodnil tím, že "rozhodnutí o vyklizení od podmínek, za nichž má k vyklizení dojít, bez změny významu rozhodnutí, odtrhnout nelze". Poté - s poukazem na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu - dovodil, že byly-li předmětné prostory rozhodnutím ze dne 27. 6. 1988, jež nelze pokládat za akt nulitní, vedlejším účastníkům přiděleny jako byt, vzniklo jim - ve spojení s dohodou ze dne 20. 7. 1988 - právo společného užívání bytu manžely, které se ke dni 1. 1. 1992 transformovalo (podle § 871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění - dále jen "obč. zák.") na právo společného nájmu bytu manžely. Žalobě na vyklizení nelze vyhovět, uzavřel odvolací soud, neboť k dotčeným prostorům (bytu) jim svědčí právo, jež tomu ze svého obsahu překáží. O dovolání stěžovatelky rozhodl dovolací soud rovněž napadeným rozsudkem tak, že je zamítl (§ 243b odst. 2, věta před středníkem, o.s.ř.). Rozsah, ve kterém odvolací soud přezkoumal stěžovatelkou napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, měl za správný (§ 212 písm. d) o.s.ř.), odkazuje na rozsudky ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, a ze dne 27.1.1999, sp. zn. 26 Cdo 60/99, uveřejněné pod č. 16/1998, resp. č. 59/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, z nichž se podává, že jestliže soud uloží povinnost byt vyklidit po zajištění bytové náhrady, nemůže výrok o povinnosti byt vyklidit nabýt samostatně právní moci. Podobně se dovolací soud ztotožnil se soudem odvolacím co do důsledků skutečnosti, že dotčené prostory byly rozhodnutím správního orgánu přiděleny jakožto byt; pak jen proto, že bytem "ve skutečnosti" nebyly, nemůže být na základě takového rozhodnutí neplatnou dohoda o odevzdání a převzetí bytu, jestliže správní akt věcně přezkoumat nelze; námitky stěžovatelky ohledně doručení správního rozhodnutí (a tím jeho vykonatelnosti) pak dovolací soud odmítl jako v dovolacím řízení nepřípustnou novotu. Oproti názoru stěžovatelky a s odkazy na ustálenou judikaturu (kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997 sp. zn. 3 Cdon 152/96, uveřejněný pod č. 36/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) konstatoval, že vzniklo-li právo osobního užívání bytu, pak se účinností zákona č. 509/1991 Sb. transformovalo na nájem bytu, a nikoli na nájem jiný. Stěžovatelka v ústavní stížnosti postupně namítala 1/ že rozhodnutí ze dne 27. 6. 1988 je nicotné, jelikož "je zcela mimo jakoukoli pochybnost, že bytový odbor bytového hospodářství Obvodního národního výboru nemohl postupem podle zákona o hospodaření s byty č. 41/1964 Sb. přidělit prostory, které bytem nejsou", 2/ že jí dovolací soud upřel "možnost přezkumu každého rozhodnutí soudu alespoň jedním soudem nadřízeným, jak jí chápe judikatura Evropského soudu pro lidská práva", když se jakožto "skutkovou novotou" odmítl zabývat tvrzením, že nebyla prokázána právní moc rozhodnutí ze dne 27. 6. 1988, neboť oponentura v předchozím řízení možná nebyla, jelikož "nepřezkoumatelností správního rozhodnutí poprvé operoval odvolací soud", 3/ že dohoda ze dne 20. 7. 1988 je dvoustranný právní úkon, který je třeba vykládat z hlediska jeho platnosti "jako jakýkoli jiný právní úkon", 4/ že "rovněž výklad § 871 odst. 1 (obč. zák.) neodpovídá jeho textu", jelikož "aby se právo osobního užívání transformovalo na nájem bytu, musí být splněna základní podmínka aplikace zvláštních ustanovení § 663 an. ObčZ - musí jít o byt", a konečně 5/ že odvolací soud ve prospěch žalovaných změnil výrok, který žádná z procesních stran nenapadla, čímž "rozhodl extrémním výkladem v rozporu s procesní zásadou, že je vázán rozsahem odvolání", resp. porušil "zásadu rovnosti účastníků". Obecné soudy se ve vyjádřeních k ústavní stížnosti (jež byla intimována zástupci stěžovatelky) odvolaly na vydaná rozhodnutí, jež mají za věcně správná; na uplatněných (stěžovatelkou namítaných) názorech i procesních postupech setrvávají, a ústavní stížnost mají za nedůvodnou. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva (což představuje těžiště posuzované ústavní stížnosti), lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje někte