III.ÚS 856/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 856/16 ze dne 10. 1. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Claritty Wammes, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2015 č. j. 30 Cdo 2834/2015-344, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2015 č. j. 18 Co 51/2015-307 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. září 2014 č. j. 19 C 27/2011-246, spolu s návrhem na zrušení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 a 13 Úmluvy; namítá též porušení čl. 17 Úmluvy, čl. 1, čl. 4, čl. 2 odst. 3, čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nedůvodného trestního stíhání a nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 45 T 18/2005, ve kterém byla pravomocně zproštěna obžaloby, a vykonanou vazbu. Stěžovatelka se původně domáhala částky ve výši 4 000 000 Kč. Po specifikaci jednotlivých uplatňovaných nároků ze strany stěžovatelky (podáním ze dne 10. 3. 2016) byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 18. 4. 2014 č. j. 19 C 27/2011-176 žaloba v části, kterou se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 1 000 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy vzniklé jí v důsledku nezákonného rozhodnutí o vazbě (za období od 5. 10. 2001 do 8. 2. 2002), a v části, kterou se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 2 500 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy vzniklé jí v důsledku nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a trestního stíhání v době od 3. 10. 2001 do 27. 4. 2006, vyloučena k samostatnému řízení. 3. Žalobu o zaplacení částky 500 000 Kč, kterou stěžovatelka požadovala jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nezákonného trestního stíhání a nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání v době od 27. 4. 2006 do 2. 2. 2010 (částka 333 332 Kč) a v důsledku nepřiměřené délky řízení (částka 166 668 Kč), pak obvodní soud napadeným rozsudkem zamítl, neboť k námitce vedlejší účastnice řízení shledal, že nárok na odškodnění stěžovatelka uplatnila po uplynutí zákonem stanovené lhůty, tj. že došlo k jeho promlčení. Vyšel přitom ze skutečnosti, že lhůta k uplatnění nároku podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.", počala běžet dnem 2. 2. 2010, kdy se stěžovatelka dozvěděla o výsledku svého trestního řízení (dnem, kdy Vrchní soud v Praze zamítl odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu trestnímu rozsudku soudu prvního stupně, za osobní účasti právního zástupce stěžovatelky). Stěžovatelka svůj nárok u vedlejší účastnice řízení uplatnila poslední den zachovalé šestiměsíční lhůty (2. 8. 2010), negativní stanovisko vedlejší účastnice řízení bylo stěžovatelce doručeno dne 27. 1. 2011, rovněž v zachovalé šestiměsíční lhůtě k vyřízení nároku stěžovatelky. Po dobu od 2. 8. 2010 do 27. 1. 2011 stěžovatelce neběžela promlčecí doba k uplatnění nároku. Žaloba stěžovatelky však byla podána až dne 9. 2. 2011, po uplynutí všech lhůt. 4. Městský soud k odvolání stěžovatelky rozsudek obvodního soudu potvrdil. K tvrzení stěžovatelky, že uplatněná námitka promlčení žalovaného nároku je v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud po provedeném dokazování uvedl, že neshledal takové výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly aplikaci § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále je "občanský zákoník"). Zejména neshledal, že by stěžovatelka promlčení svého nároku nezavinila, když nárok u vedlejší účastnice řízení uplatnila až v poslední možný den zákonné lhůty a vedlejší účastnice řízení o nároku rozhodla ve stanovené zákonné lhůtě. 5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky usnesením odmítl, neboť neshledal, že by některá ze stěžovatelkou položených právních otázek zakládala přípustnost dovolání. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především poukazuje na ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, jehož smyslem bylo zamezit výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům. Stěžovatelka řádně uplatnila nárok na náhradu nemateriální újmy za nezákonné trestní stíhání a nepřiměřenou délku řízení, bylo proto povinností vedlejší účastnice řízení ji odškodnit. V průběhu vyřizování žádosti stěžovatelky byl právní zástupce stěžovatelky úřednicí vedlejší účastnice řízení ujištěn, že nárok byl uplatněn důvodně a že stěžovatelka bude minimálně zčásti odškodněna. Stěžovatelka proto s důvěrou čekala na vyřízení své věci. Vedlejší účastnice řízení však žádost o odškodnění zcela zamítla s tím, že délka řízení (osm a půl let) není nepřiměřenou délkou řízení. V řízení o žalobě stěžovatelky pak vedlejší účastnice škodolibě a nemravně vznesla námitku promlčení. 7. Stěžovatelka má za to, že soudy zcela rezignovaly na důsledné posouzení věci v kontextu § 3 odst. 1 občanského zákoníku a na posouzení otázky jednání vedlejší účastnice řízení proti dobrým mravům. Nebyla vzata v úvahu zjevnost a jednoznačnost toho, že nárok stěžovatelky měl být minimálně zčásti odškodněn. Stát nemůže těžit ze svého úmyslně nezákonného postupu cestou námitky promlčení. Takový postup se vymyká nejen základním principům právního státu, nýbrž také elementárním pravidlům slušnosti. Dále stěžovatelka nabízí přehled judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), z níž dovozuje, že v daném případě vedlejší účastnice řízení postupovala úmyslně v rozporu se svými povinnostmi podle čl. 2 odst. 3 Ústavy (např. Nemeth proti České republice, Barfuss proti České republice, Hartman proti České republice, Libánský proti České republice, Mlynář proti České republice, Cambal proti České republice, Dostál J. proti České republice, atd.). Stěžovatelka připomněla rovněž rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006 ve věci Apicella v. Itálie (bod 93) a zde vyslovenou vyvratitelnou domněnku, že nepřiměřená délka řízení způsobuje morální újmu. Rovněž z judikatury Nejvyššího soudu dle stěžovatelky jednoznačně vyplývá, že trestní řízení, které trvalo déle než 6 let, a bylo skončeno pravomocným zprošťujícím rozsudkem, musí být odškodněno (viz rozhodnutí sp. zn. 7 Tz 316/2001). Stěžovatelka rovněž poukazuje na rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013, z něhož vyplývá, že trestní řízení delší než 8 let je zcela neakceptovatelné. Jednáním vedlejšího účastníka řízení došlo podle stěžovatelky k hrubému porušení čl. 6 odst. 1, čl. 17 Úmluvy a také judikatury ESLP. 8. Stěžovatelka uvádí, že čekala na výsledek řízení u vedlejší účastnice řízení také proto, že pokud by podala žalobu předčasně, tak by jí nemusel být přiznán nárok na náhradu nákladů řízení. Ze zákona navíc vyplývá, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen (§ 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.). Stěžovatelka bezodkladně po doručení negativního stanoviska podala žalobu a ve vymáhání odškodnění tak řádně pokračovala. Stěžovatelka zdůrazňuje, že postupovala plně v souladu s ust. § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., po doručení stanoviska vedlejší účastnice řízení připravila a podala žalobu a v řízení tak řádně pokračovala; k promlčení tak dojít nemohlo. Podle stěžovatelky je morálně nepřijatelné, aby stát nutil poškozenou vynakládat další finanční prostředky za sepis žaloby, když již musela investovat do sepisu návrhu na náhradu nemateriální újmy a "číhat" na okamžik, kdy vedlejší účastnice řízení pošle zamítavé stanovisko, aby obratem byla podána