III.ÚS 865/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 865/06 ze dne 27. 6. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele FOKR Czech, s.r.o., se sídlem ve Valašském Meziříčí, Havlíčkova 234/1, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Karviné - Fryštátu, K. Sliwky 126, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 14. 9. 2006, č.j. 40 Co 1160/2006-109, a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 9. 8. 2006, č.j. 47 Nc 4258/2006-68, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") byla zrušena v záhlaví označená usnesení, která byla vydána v jeho exekuční věci o odkladu provedení nařízené exekuce k vymožení peněžitého plnění. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 47 Nc 4258/2006 se podává následující. Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 1.3.2006, č.j. 47 Nc 4258/2006-26, ve znění potvrzujícího usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29.6.2006, č.j. 40 Co 570/2006-50, byla k uspokojení pohledávky stěžovatele (oprávněného) proti povinnému MILNEA, státnímu podniku v likvidaci, se sídlem v Olomouci, Blanická 1/383, podle vykonatelného rozhodčího nálezu ze dne 23.1.2006, a dále pro náklady exekuce stanovené v průběhu řízení, nařízena exekuce na majetek povinného. K návrhu povinného okresní soud usnesením ze dne 9. 8. 2006, č.j. 47 Nc 4258/2006-68, provedení exekuce odložil s odůvodněním, že u Krajského soudu v Ostravě probíhá řízení o žalobě povinného na zrušení rozhodčího nálezu (§ 31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů) a "případné pozitivní rozhodnutí ... pro žalobce ... by mělo obligatorně za následek zastavení exekuce". O odvolání stěžovatele rozhodl odvolací soud usnesením ze dne 14.9.2006, č.j. 40 Co 1160/2006-109, tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Podrobně vyložil podmínky, za kterých lze provedení exekuce podle § 266 odst. 2 o.s.ř. odložit, a dospěl k závěru, že "kvalifikovaně založená pravděpodobnost, že mohou nastat okolnosti předjímané § 268 o.s.ř.", v důsledku kterých "lze očekávat, že exekuce bude zastavena", zde ve vztahu k "existenci relevantního řízení" dána je. Odvolací soud současně poukázal na usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2006, č.j. 4 Cm 47/2006-21, jímž byla v řízení o zrušení rozhodčího nálezu odložena vykonatelnost vykonávaného rozhodčího nálezu (§ 32 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.), a tato okolnost je podle jeho názoru rovněž "nepochybně důvodem k tomu, aby soud přikročil na návrh nebo i bez návrhu k odkladu provedení exekuce". Postup obecných soudů, které podle jeho názoru "nezkoumaly vůbec či zcela nedostatečně" otázku "existence kvalifikované pravděpodobnosti zastavení exekuce", považuje stěžovatel v ústavní stížnosti za svévolný zásah do svých práv; samotný fakt, že byla podána žaloba na zrušení rozhodčího nálezu a řízení o ní dosud nebylo skončeno, nemůže důvod pro odklad provedení exekuce založit. Aby tomu tak bylo, musely by se obecné soudy "prejudiciálně" důvodností žaloby zabývat, tedy zkoumat, zda jsou zde argumenty svědčící pro její úspěch a tím i zrušení jí napadeného (pro exekuční řízení podkladového) rozhodnutí. Tím, že tak neučinily a odložily výkon rozhodnutí jen na základě "paušalizované skutečnosti, že řízení o zrušení rozhodčího nálezu probíhá", mu odmítly poskytnout soudní ochranu při vymáhání pohledávky za dlužníkem a "domoci se svého majetku". Stěžovatel též připomenul, že odvolací soud přihlížel k usnesení o odkladu vykonatelnosti titulu toliko nepravomocnému, jež nadto bylo posléze vrchním soudem změněno tak, že se návrh na odklad vykonatelnosti zamítá. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (viz též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda aplikace ustanovení § 266 odst. 2 o.s.ř. (§ 52 odst. 1, § 54 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve znění pozdějších předpisů) obecnými soudy, resp. posouzení podmínek, za kterých může být provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) odloženo, nezakládá nepřípustné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě pak těmi, na které se stěžovatel výslovně odvolal. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně opomíjí jiná ústavně konformní výkladová východiska, nebo je důsledkem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně vede ke kolizi s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Nic takového v dané věci dovodit nelze. Podle § 266 odst. 2 o.s.ř. může i bez návrhu povinného předseda senátu odložit provedení výkonu rozhodnutí, lze-li očekávat, že výkon rozhodnutí bude zastaven (§ 268). V první řadě je nutné konstatovat, že odvolací soud podal zcela korektní interpretaci tohoto ustanovení, jež odpovídá jak jeho výkladu doktrinálnímu, tak výkladu, který si osvojila soudní praxe. Správně zdůraznil, že je zásadně (typicky) zapotřebí, aby zde již bylo relevantní řízení, v jehož rámci lze dosáhnout výsledku, jenž je způsobilý průmětu do podmínek, za kterých soud musí výkon rozhodnutí (exekuci) zastavit (viz kupříkladu § 268 odst. 1 o.s.ř.). Rovněž přiléhavě poukázal na to, že v případech již zahájených řízení je nezřídka - k pozitivnímu zhodnocení návrhu na odklad výkonu (exekuce) - nezbytné vyčkat i určitých dosažených výsledků, aby mohlo být posouzeno, zda lze vskutku "očekávat", že výsledek "konečný" přinese důvod zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce). Za těchto okolností je již spor mezi stěžovatelem a odvolacím soudem veden toliko v rovině "náležitosti" konkrétní aplikace uvedených zásad ve stěžovatelově věci. "Náležitá" aplikace z hlediska principů ústavněprávního přezkumu (jak byly výše vyloženy) však není totéž, co aplikace "věcně správná" v kontextu podústavního práva; Ústavní soud, jak bylo řečeno, není další (běžnou) opravnou instancí, a kategorie správnosti není jeho referenční základnou. Předpisy ústavního pořádku o ochraně vlastnictví respektují omezení vlastnického práva na základě zákona, a není pochyb, že takové přípustné omezení představují (ústavně konformní) zákonné normy upravující řízení o výkon rozhodnutí, resp. exekuci. Nejsou-li sama napadena (jako neústavní), nemůže být z pozice stěžovatele již uplatněna efektivně jiná námitka než nedostatkem spravedlivého procesu, dovozeného z porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. V posuzované věci to znamená namítat, že odvolací soud neměl žádný rozumný důvod "očekávat", že řízení o zrušení vykonávaného rozhodčího nálezu může vést k tomu výsledku, jímž by bylo vskutku "zrušení" nálezu, a tím odstranění vykonávaného (exekučního) titulu (s důsledky podle § 268 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Nedostatkem "rozumného důvodu" zde nutno mít (ve smyslu shora podaného výkladu) jen přítomnost zjevného excesu, prima facie (logického nebo věcného) omylu, resp. aplikační "libovůle" či "svévole". Takový závěr v