III.ÚS 873/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 873/23 ze dne 12. 9. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti X. zastoupené JUDr. Tomášem Šetinou, advokátem, sídlem Florianova 440/17, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2023 č. j. 21 Cdo 3506/2022-389 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. července 2022 č. j. 8 Co 87/2022-347, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Ing. Viléma Vrány, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 1 odst. 1 Ústavy, jakož i její právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Mostě (dále jen "okresní soud") sp. zn. 45 C 214/2018, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud rozsudkem ze dne 23. 1. 2022 č. j. 45 C 214/2018-262 zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru danou stěžovatelkou vedlejšímu účastníkovi dne 7. 8. 2018 s odůvodněním, že stěžovatelka prokázala, že výpověď byla vedlejšímu účastníkovi dána důvodně, neboť k tomuto dni byl vedlejší účastník zdravotně nezpůsobilý vykonávat pro stěžovatelku práci na základě pracovní smlouvy. 3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 27. 7. 2022 č. j. 8 Co 87/2022-347 rozsudek okresního soudu změnil tak, že se určuje, že výpověď z pracovního poměru, kterou dala stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi dne 7. 8. 2018, je neplatná. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že předmětná výpověď není platným právním jednáním, neboť nelze dospět k závěru, že by stěžovatelka dostatečně určitě konkretizovala skutečnost, v níž spatřuje naplnění zákonného důvodu výpovědi. 4. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 1. 2023 č. j. 21 Cdo 3506/2022-389 podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl. Nejvyšší soud uvedl, že dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., neboť stěžovatelka neuvádí žádnou právní otázku, která by zpochybnila právní závěr krajského soudu, jenž po výkladu předmětné výpovědi dospěl k závěru, že není dostatečně konkretizován výpovědní důvod. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se závěrem Nejvyššího soudu, že dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Stěžovatelka namítá, že v dovolání uvedla, že se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, kterou citoval ve svém rozsudku okresní soud. Byť stěžovatelka výslovně neuvedla vymezení dovolacího důvodu textem "vymezení dovolacího důvodu", je zřejmé, že dovolací důvod popsala na str. 10 až 12 textu dovolání, kdy stěžovatelka brojí proti nesprávnému posouzení určitosti či neurčitosti výpovědi a odkazuje přitom na stěžejní judikaturu. Stěžovatelka upozorňuje, že v důsledku formalistického postupu Nejvyššího soudu, který neposuzoval dovolání podle celého jeho obsahu, byla věc ukončena bez meritorního projednání, čímž Nejvyšší soud rezignoval na své postavení stěžejního orgánu při dotváření práva soudy. Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěrem dovolacího soudu, že dovolací otázka nezakládá odkaz na stěžovatelkou uváděnou judikaturu, když podle Nejvyššího soudu rozsudek krajského soudu nezávisel na otázce prokazování, zda a z jakých příčin vedlejší účastník pozbyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě pracovní způsobilost. Stěžovatelka je naopak přesvědčena, že jí zmíněná judikatura je na posuzovaný případ plně použitelná, i když v ní není přímo řešena neurčitost výpovědi, nýbrž souběh dvou a více výpovědních důvodů ve vazbě na platnost výpovědi. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou tvrzených porušení jejích základních práv, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že postupem obecných soudů k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo. 9. Jak již bylo shora uvedeno, Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodu, že dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., neboť stěžovatelka nevymezila právní otázku, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí krajského soudu záviselo, pouze uvedla jeho obecnou kritiku, která však nemůže založit přípustnost dovolání. 10. Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění, či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud připomíná, že právní koncepce dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku je založena na principu zásadní přípustnosti dovolání proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, pokud jimi je skončeno odvolací řízení, nejde-li ovšem o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v § 238a o. s. ř., vždy ovšem zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně § 237 téhož zákona. Nepostačí proto, jak se domnívá stěžovatelka, pouze tvrzení dovolatele o splnění podmínek zakládajících přípustnost dovolání (včetně např. i odkazů na judikaturu, od které se měl odvolací soud odchýlit), nýbrž je na Nejvyšším soudu, aby splnění podmínek stanovených v § 237 o. s. ř. posoudil. Teprve poté, co shledá, že předmětná kritéria byla naplněna (tedy že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak), rozhodne o přípustném dovolání věcně. Naproti tomu je nutno připomenout závěry, ke kterým dospěl Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 1257/15 (N 180/79 SbNU 33), kdy uvedl, že "odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítající podané dovolání pro nepřípustnost tedy musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti, kdy z něj musí být dostatečně patrno, na základě jakých důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru o nepřípustnosti projednávaného dovolání. V opačném případě, tj. typicky, kdy Nejvyšší soud například pouze ocituje ustanovení občanského soudního řádu či obecnou judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k přípustnosti dovolání, aniž by náležitě reagoval na právní argumentaci předestřenou dovolatelem, se jedná o odůvodnění nedostatečné a ve své podstatě nepřezkoumatelné." 11. To se