III.ÚS 875/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 875/14 ze dne 5. 4. 2016 N 58/81 SbNU 37 Posouzení počátku vydržecí doby   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka - ze dne 5. dubna 2016 sp. zn. III. ÚS 875/14 ve věci ústavní stížnosti hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, 110 00 Praha 1, právně zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, se sídlem Karlovo náměstí 18, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2013 č. j. 22 Cdo 3889/2013-281, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2012 č. j. 39 Co 145/2012-230 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. února 2012 č. j. 13 C 635/2009-121, jimiž bylo rozhodnuto o nabytí vlastnického práva k nemovitostem vydržením vedlejší účastnicí, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Městského soudu v Praze a 3. Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení a Oldřišky Tůmové, zastoupené JUDr. Antonínem Novákem, advokátem, se sídlem U Nikolajky 5, 150 00 Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. prosince 2013 č. j. 22 Cdo 3889/2013-281, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2012 č. j. 39 Co 145/2012-230 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. února 2012 č. j. 13 C 635/2009-121 bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu, zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a právo vlastnit majetek, zaručené článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Shora uvedená soudní rozhodnutí se zrušují. Odůvodnění I. 1. Hlavní město Praha (dále též jen "stěžovatel" nebo "žalovaný") ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatních ohledech splňuje předpoklady a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá v záhlaví označená rozhodnutí pro porušení základních práv ve smyslu čl. 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a pro porušení čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy České republiky. 2. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá nesprávnou intepretaci ve věci aplikovaných právních předpisů, kterými údajně, stejně jako "nesprávným procesním postupem", měly obecné soudy zasáhnout do jeho základních práv. 3. Obecné soudy podle stěžovatele vadně posoudily podmínky vydržení pozemků žalobkyní Oldřiškou Tůmovou, pozůstalou manželkou účastníka vyvlastňovacího řízení, a vadně posoudily existenci její dobré víry v to, že byla po celou vydržecí dobu spoluvlastnicí předmětných pozemků. Podle názoru stěžovatele je nemožné uvěřit, že by manželka původního vlastníka předmětných nemovitostí neměla vůbec žádné poznatky, ať již vlastní, či zprostředkované, o tom, že předmětné pozemky byly za náhradu státem vyvlastněny, navíc za situace, kdy její manžel podal odvolání proti vyvlastňovacímu rozhodnutí. Je prý proto nepochybné, že žalobkyně jako jeho manželka o tomto jednání svého manžela musela mít nějakou vědomost, a tudíž musela vědět i o samotném vyvlastnění. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že při zkoumání existence dobré víry je nutné na manželku či jiné rodinné příslušníky klást stejné nároky jako na jiné osoby. V této souvislosti stěžovatel argumentuje rovněž charakterem a využitím předmětných pozemků (oplocený vodárenský areál, Vodojem Kopanina - Stodůlky a oplocený areál bytových domů č. p. A1 a A2). Z vyvlastňovacího rozhodnutí totiž vyplývá, že byly vyvlastněny právě pro stavbu vodojemu a k tomu i slouží. 4. Další námitky stěžovatele směřují proti posouzení tzv. právního panství nad předmětnými pozemky, z něhož obecné soudy odvodily vůli žalobkyně nakládat s předmětnými pozemky jako s vlastními, aniž by přitom vysvětlily, jakým způsobem se takové právní panství nad předmětnými pozemky projevovalo. Stěžovatel uvádí, že i v případě právního panství nad věcí musí být splněna desetiletá vydržecí lhůta, kterou se však v projednávané věci soudy nezabývaly. II. 5. Ústavní soud si k projednávané ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení. 6. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 23. 2. 2016 uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje argumenty, které již uváděl ve svém odvolání i dovolání a které jen polemizují se závěry obecných soudů. Jeho námitky tak spočívají jen ve výtkách proti provedenému dokazování a proti hodnocení důkazů. Takové námitky však nesměřují proti právnímu závěru odvolacího soudu a dovolací soud se jimi v rámci své (omezené) přezkumné pravomoci nemohl v dovolacím řízení zabývat. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu nelze z ústavní stížnosti dospět k závěru o porušení ústavních práv stěžovatele v projednávané věci. 7. Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 23. 2. 2016 stručně poukázal na odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž zdůraznil, že k žádnému pochybení z jeho strany v řízení nedošlo a žádná základní práva stěžovatele nebyla porušena. 8. K ústavní stížnosti se vyjádřil rovněž Obvodní soud pro Prahu 5, který v podání ze dne 29. 2. 2016 odkázal pouze na písemné vyhotovení svého rozsudku ze dne 20. 2. 2012 č. j. 13 C 635/2009-121. 9. Vedlejší účastnice řízení Oldřiška Tůmová, zastoupená zmocněným advokátem JUDr. Antonínem Novákem, ve svém vyjádření ze dne 15. 3. 2016 především uvádí, že stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti sice opírá svůj návrh o jím označená ústavně zaručená základní práva a svobody, jeho námitky však pod tato uváděná základní práva svou podstatou podřadit nelze; výhrady stěžovatele byly již dříve předestřeny v řízení před obecnými soudy a jimi vyvráceny. Z tohoto důvodu navrhuje vedlejší účastnice řízení odmítnout ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný. III. 10. Z obsahu ústavní stížnosti, z obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů, z vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení a z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 13 C 635/2009, který si Ústavní soud vyžádal, se zjišťuje: 11. Žalobkyně Oldřiška Tůmová (dále též "žalobkyně" nebo "vedlejší účastnice řízení") a druhý žalobce Zdeněk Tůma se žalobou proti žalovanému domáhali určení vlastnického práva k pozemkům blíže identifikovaným v předmětné žalobě (dále jen "předmětné pozemky"). Tvrdili, že jsou spoluvlastníky předmětných pozemků a jako takoví jsou zapsáni v katastru nemovitostí, vedeném u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrálního pracoviště Praha, na listech vlastnictví č. B1 a č. B2 pro obec Praha a katastrální území Stodůlky, přičemž žalovaný je v katastru nemovitostí zapsán rovněž, jako jejich "duplicitní vlastník". 12. Ústavní soud nepokládá za potřebné se v odůvodnění tohoto nálezu zabývat průběhem a výsledkem občanskoprávního sporu spolužalobce Zdeňka Tůmy, který není účastníkem řízení před Ústavním soudem. Lze se spokojit s konstatováním, že žaloba Zdeňka Tůmy byla pravomocně zamítnuta II. výrokem rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 11. 2010 č. j. 13 C 635/2009-91; ve vztahu k nynější ústavní stížnosti je výsledek sporu ve vztahu ke spolužalobci Zdeňku Tůmovi irelevantní, neboť není předmětem této ústavní stížnosti. 13. Žalobkyně Oldřiška Tůmová dovozovala v podané žalobě své spoluvlastnické právo k předmětným pozemkům z rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 5 ze dne 11. 1. 1988 sp. zn. 5 D 1594/87, vydaného ve věci projednání dědictví po jejím manželovi Václavu Tůmovi, zemřelém bez závěti. Tímto notářským rozhodnutím byla schválena dohoda pozůstalých o tom, že pozůstalá manželka Oldřiška Tůmová nabyla ideální 1/2 předmětných pozemků, jež byly v tom čase v užívání socialistických organizací, o celkové výměře 156 421,50 m2 v ceně 62 568,20 Kč. Vlastnictví Oldřišky Tůmové bylo na základě tohoto notářského rozhodnutí vyznačeno v tehdejší evidenci nemovitostí, vedené u Střediska geodezie pro hl. město Prahu. 14. Žalovaný ve sporu tvrdil, že jediným vlastníkem předmětných pozemků je on sám. Uváděl, že žalobkyně nemohla pozemky nabýt do vlastnictví děděním po zůstaviteli Václavu Tůmovi, protože pozemky v době jeho smrti nebyly v jeho vlastnictví. Předmětné pozemky, pokládané při projednávání dědictví za vlastnictví Václava Tůmy, byly totiž již v roce 1978, tedy před jeho úmrtím, vyvlastněny ve prospěch československého státu podle § 114 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Důvodem vyvlastnění bylo to, že na pozemcích měla být uskutečněna stavba významná pro rozvoj obvodu (stavba velkého vodojemu Kopanina a vodárenských zařízení). K vyvlastnění došlo rozhodnutím odboru výstavby Obvodního národního výboru v Praze 5 ze dne 14. 10. 1978 č. j. VÝS.Stod.p. 504/1-3979/78-Hi ve spojení s rozhodnutím odboru výstavby Národního výboru hl. m. Prahy ze dne 12. 2. 1979 č. j. VÝS/1-17/79-dr.Ha/Sch. Za vyvlastněné pozemky byla podle tehdy platných cenových předpisů stanovena náhrada ve výši 27 082 Kč, která by