III.ÚS 877/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 877/21 ze dne 27. 4. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. Jana Veselého, zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 7. ledna 2021 č. j. 13 Kss 3/2020-66, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a předsedy Nejvyššího soudu, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména čl. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 7, čl. 10, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel byl uznán vinným, že podle § 19 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 7/2002 Sb."), jako soudce Okresního soudu v Mělníku, tedy veřejný funkcionář ve smyslu § 2 odst. 2 písm. f) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/2017 Sb. (dále jen "zákon č. 159/2006 Sb."), neuvedl přesné, úplné a pravdivé informace v "Oznámení o osobním zájmu, o činnostech, majetku, příjmech, darech a závazcích" (dále také jen "oznámení"), tedy zaviněně porušil povinnost soudce uvedenou v § 80 odst. 1 větě druhé zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 6/2002 Sb."), čímž spáchal kárné provinění podle § 87 odst. 1 tohoto zákona, za což mu bylo uloženo podle § 88 odst. 1 písm. a) téhož zákona kárné opatření důtka. 3. Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že povinnost podávat oznámení o osobním zájmu, o činnostech, majetku, příjmech a závazcích je soudcům jednoznačně uložena v § 2 odst. 2 písm. f) a v § 7 zákona č. 159/2006 Sb., a dále v § 80 odst. 1 větě poslední zákona č. 6/2002 Sb., náležitosti oznámení jsou stanoveny právními předpisy, přičemž povinný formulář jim odpovídá a je dostatečně návodný. Oznámení neúplné, zkreslené, či vyplněné způsobem, který nenaplňuje účel zákonné povinnosti, je porušením zákona. V případě oznámení stěžovatele se přitom nejednalo o chyby, které by plynuly z nejasnosti zákona či z pokynů k vyplnění formuláře, ale o podcenění významu oznamovací povinnosti. Stěžovatel si byl vědom zákonné povinnosti i jejího rozsahu, jeho jednání je proto třeba posoudit jako úmyslné. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že kárný návrh byl podán pod mediálním tlakem a nikoli na základě řádné kontroly, když nedostatky v podaném oznámení byly zjištěny poté, co byl Nejvyšší soud požádán redaktorem z Aktuálně.cz o sdělení majetkových poměrů stěžovatele, zejména ohledně vlastnictví turistického resortu v H. Stěžovatel připomíná, že se jedná už o druhý na něj podaný kárný návrh, v obou případech nebylo vzato v potaz, že důvodem byl stěžovatelem po rodičích zděděný majetek, který se jen snaží spravovat. Stěžovatel se cítí diskriminován oproti jiným soudcům, na které nebyl kárný návrh z důvodu vlastnictví jejich majetku podán. Stěžovatel má za to, že pochybení, kterého se při vyplnění oznámení dopustil, nijak nenarušilo důstojnost soudcovské funkce, nedosahovalo intenzity kárného provinění a postačovalo na ně stěžovatele toliko upozornit, a to již v roce 2017, kdy došlo k prvnímu nyní vytýkanému vyplnění oznámení. Stěžovatel uznává, že jím uváděné údaje nebyly detailní, avšak v období elektronizace veřejné správy považuje za zbytečně duplicitní oznamování skutečností evidenčnímu orgánu dostupných v katastru nemovitostí. Stěžovatel zdůrazňuje, že informace o jeho majetku i přes nedostatečný způsob vyplnění formuláře vyústily v mediální prezentaci jeho osoby jako nehodné dalšího výkonu soudcovské funkce, a poté, co byl skutků souvisejících se správou jeho majetku v řízení vedeném pod sp. zn. 13 Kss 2/2020 kárným soudem zproštěn, nedostalo se mu žádné omluvy. Stěžovatel považuje kárný návrh za podaný po uplynutí šestiměsíční subjektivní lhůty zakotvené v § 9 odst. 1 zákona č. 7/2001 Sb., a vyjadřuje názor, že je-li na Nejvyšším soudě zřízeno oddělení střetu zájmů, pak nelze za počátek běhu lhůty považovat okamžik, kdy se o nesprávně vyplněném oznámení osobně kvalifikovaně dozví předseda Nejvyššího soudu. Stěžovatel závěrem poukazuje na § 87 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., který rozlišuje zaviněné porušení povinnosti soudce a zaviněné chování nebo jednání, jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů. Stěžovatel uvádí, že v době přijetí citovaného zákona nebyli soudci povinni podávat oznámení o osobním zájmu, činnostech, majetku, příjmech a závazcích, jehož náležitosti jsou upraveny pouze vyhláškou, není tedy dána skutková podstata stěžovateli vytýkaného porušení povinnosti soudce. Soudcovské práce stěžovatele ani jeho nezávislého, nestranného, odborného a spravedlivého rozhodování se vyplnění oznámení nikterak nedotklo, a napadené rozhodnutí ani žádný důvod, v čem konkrétně by k takovému narušení mohlo dojít, neuvádí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu!), a ústavní stížnost je přípustná, neboť proti napadenému rozhodnutí zákon procesní prostředek k ochraně práv stěžovatele neposkytuje. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. 7. Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo, neboť Nejvyšší správní soud postupoval ve věci řádně, pečlivě a s důrazem na ochranu ústavně zaručených práv stěžovatele. 8. Ústavní soud zejména nemůže přisvědčit stěžovateli v tom, že nemohl zaviněně porušit povinnost soudce za situace, kdy v době přijetí zákona č. 6/2002 Sb. soudci povinnost podávat oznámení o svých osobních zájmech a majetkových poměrech neměli. Stěžovatel si byl nepochybně vědom, že mu uvedenou povinnost zákon [§ 2 odst. 2 písm. f) a § 7 zákona č. 159/2006 Sb., § 80 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb.] ukládá, ostatně stěžovatel předmětný formulář po několik let vyplňoval, pouze tak činil neúplným způsobem. Jakkoli stěžovatel nyní tvrdí, že měl být na svá pochybení upozorněn, a přistoupil by k nápravě, z jeho argumentace je zjevné, že s povinností detailně uvádět své majetkové poměry nesouhlasí, považuje ji jednak za zbytečnou, když řadu údajů lze zjistit z veřejných seznamů (katastru nemovitostí), jednak se obává zneužití práva na informace s odůvodněním, že žurnalista, který požádal Nejvyšší soud o sdělení majetkových poměrů stěžovatele, využil dostupné údaje k mediální dehonestaci stěžovatele jako soudce. 9. Nejvyšší správní soud neshledal kárné provinění stěžovatele v tom, že by oznámení nevyplnil pečlivě, jak uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti. Zaviněné porušení povinnosti soudce spatřoval Nejvyšší správní soud v tom, že stěžovatel podal oznámení vyplněné způsobem, který nenaplnil účel zákonné povinnosti. Nešlo přitom pouze o obecný odkaz stěžovatele ohledně věcí nemovitých na katastr nemovitostí, nýbrž o neuvedení zdrojů a výši příjmů a jiných majetkových výhod, kdy uvedl pouze číslo jednací dědického řízení, v případě věcí movitých či příjmů a závazků pak pouze odkázal na daňové přiznání. Řádně odůvodněnému závěru Nejvyššího správního soudu, že stěžovatel si byl vědom zákonné povinnosti i jejího rozsahu, a jeho