III.ÚS 882/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 882/16 ze dne 11. 10. 2016 N 189/83 SbNU 99 K právním následkům nedostatku obsahových náležitostí smlouvy a náležitostí projevu vůle smluvních stran   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaj) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka - ze dne 11. října 2016 sp. zn. III. ÚS 882/16 ve věci ústavní stížnosti Frýdlantská zemědělská, a. s., se sídlem Janovice 593, zastoupené JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem, se sídlem Nádražní 600/21, Žďár nad Sázavou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2015 č. j. 29 Cdo 2318/2014-240, kterým bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. listopadu 2013 č. j. 10 Cmo 18/2013-221, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na vyloučení individualizovaných nemovitých věcí z konkursní podstaty, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení a Mgr. Jiřího Fialy, správce konkursní podstaty úpadce Zemědělské družstvo Frýdlant nad Ostravicí, v likvidaci, se sídlem Novodvorská 667, Frýdek-Místek, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě jako vedlejších účastníků řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2015 č. j. 29 Cdo 2318/2014-240 a rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. listopadu 2013 č. j. 10 Cmo 18/2013-221 bylo porušeno stěžovatelčino právo na ochranu vlastnického práva zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2015 č. j. 29 Cdo 2318/2014-240 a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. listopadu 2013 č. j. 10 Cmo 18/2013-221 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ze spisu Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") sp. zn. 40 Cm 43/2007 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou domáhala vyloučení individualizovaných nemovitostí v katastrálních územích Čeladná a Frýdlant nad Ostravicí, které správce konkursní podstaty sepsal do konkursní podstaty úpadce Zemědělského družstva Frýdlant nad Ostravicí, v likvidaci (dále též jen "úpadce"). Předmětné nemovité věci nabyla stěžovatelka smlouvou ze dne 1. 4. 1998, avšak podle správce konkursní podstaty je tato smlouva neplatná, neboť je v rozporu se smyslem a účelem zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o půdě"). Z přiložené smlouvy ze dne 1. 4. 1998 vyplývá, že ji uzavřelo Zemědělské družstvo Frýdlant nad Ostravicí jako převodce a stěžovatelka jako nabyvatelka, předmětem převodu byly konkretizované nemovitosti v celkové hodnotě 4 691 203 Kč (cena byla stanovena soudní znalkyní) a strany prohlásily, že cena bude uhrazena v plné výši proti pohledávkám, které má nabyvatelka u převodce podle zákona o půdě, a "je tedy ke dni podepsání této smlouvy splacena". Do řízení vstoupilo Krajské státní zastupitelství v Ostravě (dále jen "krajské státní zastupitelství"). Po provedeném dokazování krajský soud rozsudkem ze dne 28. 1. 2010 č. j. 40 Cm 43/2007-79 žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Zamítavý výrok odůvodnil zčásti absencí některých pozemků ve smlouvě, zčásti neplatností smlouvy pro rozpor se zákonem (pohledávky žalobce nebyly splatné, postupem převodce došlo k uspokojení omezeného okruhu osob oprávněných z transformace). 2. Na základě stěžovatelčina odvolání rozhodoval ve věci Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), který rozsudkem ze dne 13. 12. 2000 č. j. 6 Cmo 63/2010-118 potvrdil prvostupňový rozsudek ohledně jedné (již neexistující) nemovitosti, ve zbytku ho zrušil a věc vrátil krajskému soudu. Po doplněném dokazování (včetně předložení druhé smlouvy ze dne 1. 4. 1998 uzavřené mezi týmiž smluvními stranami, jejímž předmětem byly další nemovitosti, včetně pozemků, jejichž absence byla jedním z důvodů zamítnutí žaloby - viz bod 1 i. f.), krajský soud rozsudkem ze dne 6. 9. 2012 č. j. 40 Cm 43/2007-173, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 8. 2013 č. j. 40 Cm 43/2007-193, žalobě vyhověl. V odůvodnění, po zhodnocení provedených důkazů, uzavřel, že námitky správce konkursní podstaty a krajského státního zastupitelství nejsou způsobilé zpochybnit platnost smluv o převodu nemovitostí, proto žalobu shledal důvodnou. 3. Proti rozsudku krajského soudu podal správce konkursní podstaty odvolání, na jehož základě vrchní soud rozsudkem ze dne 26. 11. 2013 č. j. 10 Cmo 18/2013-221 změnil rozsudek krajského soudu a žalobu zamítl. Na rozdíl od krajského soudu považoval obě smlouvy za absolutně neplatné pro jejich neurčitost. Podle jejich obsahu jde o dohody o vypořádání majetkových nároků oprávněných osob, které byly těmito osobami postoupeny "dle zák. č. 42/1992 Sb. a zák. č. 229/91 Sb. na základě smluv o postoupení pohledávek" stěžovatelce, která tak získala postavení oprávněné osoby a uzavřenými smlouvami měly být tyto nároky vypořádány majetkem úpadce. Za této situace bylo nezbytnou náležitostí smluv označení všech pohledávek na vydání majetkového podílu, které měly být smlouvami uspokojeny; nešlo tedy o zápočet, ale přímo o uspokojení tvrzených, ve smlouvě nekonkretizovaných pohledávek vůči úpadci jako povinné osobě, ze smluv není objektivně seznatelné, jaké konkrétní nároky (pohledávky) jsou smlouvami vypořádávány. Tuto neurčitost nelze odstranit ani dalšími listinami, ani výpověďmi svědků. 4. Proti rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost zdůvodnila rozporným řešením otázky hmotného práva vrchním soudem, pokud tento soud dospěl k závěru, že smlouvy jsou absolutně neplatnými právními úkony, jestliže přímo z jejich obsahu nevyplývá, jaké konkrétní pohledávky jsou oproti ceně převáděných nemovitostí vypořádávány, či smlouvy neodkazují na konkrétní smlouvy o postoupení pohledávek. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl usnesením ze dne 21. 12. 2015 č. j. 29 Cdo 2318/2014-240 jako zjevně bezdůvodné. Konstatoval, že přípustnost dovolání byla založena tzv. otevřenou diformitou dle předchozí úpravy tohoto mimořádného opravného prostředku [s ohledem na přechodná ustanovení zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)], avšak předkládané otázky Nejvyšší soud již zodpověděl v rozsudku ze dne 29. 11. 2015 sp. zn. 29 Cdo 2066/2013, tj. ve sporu vyvolaném stejným konkursem, a v podrobnostech na něj odkázal. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví konkretizované usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek vrchního soudu s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a navrhla, aby tato rozhodnutí byla zrušena. 6. Porušení uvedených základních práv stěžovatelka spatřuje v tom, že napadenými soudními rozhodnutími nebyla zajištěna ochrana jejího vlastnického práva k předmětným nemovitostem, které nabyla do svého vlastnictví, a to výhradně z tohoto důvodu, že tyto smlouvy nelze se zřetelem k jejich obsahu kvalifikovat jako kupní smlouvy, nýbrž jako smlouvy o poskytnutí náhrady podle § 20 zákona o půdě a o vydání majetkových podílů podle § 13 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "transformační zákon") a mezi podstatné náležitosti takových smluv pak údajně patří vymezení pohledávek, jež mají být tímto způsobem vypořádány. 7. Stěžovatelka se přiklání k závěru učiněnému krajským soudem v rozsudku ze dne 6. 9. 2012, podle něhož předmětné smlouvy jsou smlouvami o převodu vlastnictví k nemovitostem obsahujícími obligatorní náležitosti a započtení ceny převáděných nemovitostí oproti pohledávkám, které stěžovatelka nabyla od oprávněných osob, je pouze dohodou o způsobu úhrady ceny nemovitostí. S přihlédnutím k záměrům a cílům účastníků (zachování a rozvoj zemědělské prvovýroby v dané lokalitě a vypořádání oprávněných osob) nemohou být smlouvy neplatné, když se zákonu nepříčí, neobchází jej a neodporují dobrým mravům. Připomíná, že jednotlivé pohledávky nabyla od oprávněných osob a nic jí nebránilo v tom, aby vůči dlužníkovi - převodci nemovitostí - uplatnila tyto pohledávky ve svém součtu a započítávala je oproti cenám převáděných nemovitostí ve výši, v jaké se vzájemné pohledávky střetnou. Namítá, že absenci odkazu na konkrétní pohledávky lze odstranit pomocí výkladových pravidel, a připomíná, že je dána priorita výkladu, který dovozuje platnost právního úkonu, kdežto neplatnost právního úkonu má být výjimkou, nikoliv zásadou. 8. Proti postupu Nejvyššího soudu v dovolacím řízení stěžovatelka namítá, že se jí nedostalo řádného projednání věci, pokud tento soud bez dalšího odkázal na otázky zodpovězené v předcházejícím řízení sp. zn. 29 Cdo 2066