III.ÚS 911/24 – Ústavní soud

III.ÚS 911/24 ze dne 17. 7. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti JUDr. Ivana Zuckersteina, MBA, zastoupeného Mgr. Lucií Houdkovou, advokátkou, se sídlem Korunní 2569/108a, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2024, č. j. 26 Cdo 2617/2023-384, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2023, č. j. 26 Co 143/2022-286, a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 3. června 2022, č. j. 8 C 363/2020-219, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Společenství vlastníků X, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny čl. 2 odst. 2 a odst. 3, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90, 95 a 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník (dále též "společenství vlastníků") se po stěžovateli domáhal zaplacení částky 588 084 Kč s příslušenstvím. Šlo o dlužné příspěvky na správu domu a pozemku, které stěžovatel jako vlastník několika bytů v domech spravovaných vedlejším účastníkem neplatil za pět svých bytů. Žaloba se týkala období od června 2018 do září 2020 a šlo o 21 003 Kč za každý měsíc. 3. Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem uložil stěžovateli zaplatit žalovanou jistinu se zákonným úrokem z prodlení od 1. 3. 2019 do zaplacení. V části týkající se úroků z dlužných částek do 1. 3. 2019 žalobu zamítl. Soud vycházel z toho, že stěžovatel byl jako vlastník povinen podle stanov vedlejšího účastníka příspěvky na správu domu a pozemku hradit. Stěžovatel se nemůže zprostit své povinnosti odkazem na porušování povinností vedlejšího účastníka. 4. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem vyhovující výrok okresního soudu ohledně jistiny potvrdil. V části týkající se úroků rozsudek okresního soudu změnil tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit zákonný úrok z částek specifikovaných v rozhodnutí též za období od 1. 7. 2018 do 1. 3. 2019, neboť na rozdíl od okresního soudu dovodil, že měsíční předpisy úhrad platné od 1. 1. 2018 byly stěžovateli doručeny již dne 21. 12. 2017. 5. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel rekapituluje průběh sporu, namítá, že společenství vlastníků je ovládáno jednou konkrétní osobou, že členové výboru vykonávají funkce pouze formálně. Výbor nebyl řádně ustaven, uvádí konkrétní výhrady vůči zápisům ze shromáždění společenství vlastníků. Společenství vlastníků neumožňuje členům nahlédnout do dokumentace, nehospodaří řádně, neplní některé zákonné povinnosti a zároveň stěžovateli nedoručuje řádně relevantní dokumenty. 7. Soudy dospěly k nesprávnému závěru ohledně doručování, pokud akceptovaly doručování na adresu trvalého bydliště (resp. adresy dle katastru nemovitostí), ačkoli se tam stěžovatel nezdržuje, na což vedlejšího účastníka upozorňoval. 8. Krajský soud nesprávně změnil výrok o části příslušenství, neboť akceptoval závěr o doručení šesti měsíčních předpisů úhrad dne 19. 12. 2017, ačkoli okresní soud dospěl k závěru, že vzhledem k váze zásilky v obálce šest měsíčních předpisů nebylo. Krajský soud se s argumentem váhy zásilky doručené dne 19. 12. 2017 nevypořádal. 9. Stěžovatel dále vznáší pochyby o věrohodnosti a pravosti důkazů předkládaných vedlejším účastníkem. Nesouhlasí se závěrem soudů o tom, že námitky o neplatnosti rozhodnutí shromáždění společenství vlastníků má uplatňovat postupem podle § 1209 a § 258 občanského zákoníku. Považuje to s ohledem na prekluzivní lhůty za nespravedlivé. Vytýká soudům závěr o výši dlužné jistiny a zpochybňuje, že by usnesení vedlejšího účastníka o výši příspěvku bylo řádně přijato. 10. V rozhodném období nebyl výbor společenství usnášeníschopný, nebyl oprávněn přijímat žádná rozhodnutí, svolávat shromáždění, pořizovat zápisy, připravovat podklady pro shromáždění, jednat za vedlejšího účastníka. V důsledku jsou úkony vedlejšího účastníka neplatné. 11. Stěžovatel dovozuje porušení svých ústavních práv z toho, že soudy postupovaly striktně formálně bez zohledňování veškerých okolností daného případu, navíc na základě nedostatečného a vadného dokazování a při nesprávném hodnocení provedených důkazů. Soudy stěžovatele dostatečně nepoučily, jak má námitku týkající se pochybností o pravosti, správnosti a úplnosti důkazních prostředků vedlejšího účastníka doplnit či rozvést. Porušily právo na řádné odůvodnění a zákazu svévole, pokud se nevypořádaly se všemi relevantními námitkami stěžovatele. Krajský soud při změně výroku o úrocích z prodlení porušil právo stěžovatele na předvídatelnost rozhodnutí. 12. Stěžovatel dále tvrdí vadu opomenutých důkazů, neboť soudy nevysvětlily, proč stěžovatelem navržené důkazy neprovedly. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 14. Ústavní soud úvodem připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavní práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. 15. Argumentace stěžovatele je z velké části založena na polemice se způsobem hodnocení jeho procesní obrany v rovině podústavního hmotného práva. Argumenty uvedené v ústavní stížnosti již stěžovatel opakovaně předestřel obecným soudům, které mu však nepřisvědčily. Soudy vycházely z toho, že většina argumentů stěžovatele uplatňovaná vůči nárokům vedlejšího účastníka je pro účely posouzení existence dluhu stěžovatele (z titulu povinného příspěvku vlastníka bytu na správu domu a pozemku) irelevantní. Tento závěr soudy odůvodnily též s odkazem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Jak plyne z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2275/2021, či ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 287/2018, platnost rozhodnutí přijatého na zasedání shromáždění společenství vlastníků jednotek lze zkoumat jen v řízení podle § 1209 občanského zákoníku. Ze zmíněného rozsudku sp. zn. 26 Cdo 2275/2021 též plyne, že v řízení o zaplacení příspěvků na správu domu a pozemku nejsou pro závěr, že vlastník jednotky je povinen zaplatit příspěvky ve výši stanovené shromážděním, významné otázky hospodaření společenství. Povinnost vlastníka jednotky přispívat na správu domu a pozemku plyne ze zákona a ze stanov. Jedná se o samostatnou povinnost, kterou stěžovatel nemůže účinně zpochybnit jednostranným vznesením pochybností o hospodárném využití takto obdržených prostředků či o řádném plnění všech povinností společenstvím vlastníků. Soudy ve svých rozhodnutích srozumitelně vysvětlily (body 17 - 19 rozsudku krajského soudu, body 20 - 24 rozsudku okresního soudu), že výhrady stěžovatele ve vztahu k činnosti vedlejšího účastníka musel uplatnit ve zvláštním řízení. Ústavní soud k tomu doplňuje, že nejdříve pravomocně přiznaný nárok proti vedlejšímu účastníku by mohl stěžovatel případně žádat započíst vůči nároku, který má naopak uhradit on ve prospěch vedlejšího účastníka. Značná část argumentů, které stěžovatel opakuje v ústavní stížnosti, tak není způsobilá zvrátit závěr obecných soudů, že stěžovatel neplatil povinné příspěvky na správu domu. 16. Stěžovateli jsou ostatně tyto závěry v rovině podústavního práva známy, neboť jak obecné soudy, tak Ústavní soud se již argumentací stěžovatele ve skutkově obdobné věci (týkající se stejných účastníků pouze jiného období neplacení přísp