III.ÚS 956/21

Ústavní stížností ze dne 11. 4. 2021, doplněnou podáními ze dne 12. 4. 2021, ze dne 14. 4. 2021, ze dne 3. 5. 2021, ze dne 4. 5. 2021 a ze dne 8. 5. 2021, se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), porušení čl. 1 a čl. 29 Všeobecné deklarace lidských práv (dále jen "Deklarace") a porušení čl. 4, čl. 82, čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky domáhal zrušení shora označených rozhodnutí Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") a rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně popsal průběh řízení, obsah a časovou souslednost svých úkonů a kriticky se ohradil proti právním závěrům okresního soudu a krajského soudu.

S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na zrušení části § 29 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve slově "pouze" a § 30 odst. 1 téhož zákona, která podle jeho názoru omezují svobodu volby účastníka řízení a zakládají potíže s výběrem právního zástupce, zvláště způsobí-li neodborným postupem účastníkovi škodu, a jsou tak v rozporu s čl. 1, čl. 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 36 Listiny a čl. 29 Deklarace.

Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že byla vydána v řízení o žalobě stěžovatele proti žalované Obci T. o zaplacení 10 000 Kč, vedené u okresního soudu pod sp. zn. 33 C 223/2018. Žalovaná částka představovala náklady stěžovatele spojené s úpravou původního projektu rekonstrukce části křižovatky X x Y v obci T. v rámci akce Veřejná prostranství zahrnující rekonstrukci chodníků, přilehlých ploch a obnovení dopravních napojení místních komunikací.

Usnesením ze dne 24. 9. 2020 č. j. 33 C 223/2018-392 okresní soud vyzval stěžovatele, aby ve lhůtě soudem stanovené doplnil žalobu, neboť neobsahovala dostatečné vylíčení rozhodujících skutečností. Stěžovatel uvedl, že usnesení mu bylo doručeno dne 29. 9. 2020.

Usnesením ze dne 10. 11. 2020 č. j. 33 C 223/2018-415 okresní soud neprodloužil lhůtu stanovenou k doplnění žaloby, neboť žádosti stěžovatele o prodloužení považoval za nedůvodné. Stěžovatel uvedl, že usnesení mu bylo doručeno dne 12. 11. 2020.

Usnesením ze dne 11. 6. 2020 č. j. 33 C 223/2018-311 okresní soud přiznal znalci Michalu Radimskému, Ph.D. odměnu ve výši 4 200 Kč za podaný znalecký posudek a náhradu cestovních výdajů ve výši 374 Kč, celkem částku 4 574 Kč. K odvolání stěžovatele krajský soud usnesením ze dne 13. srpna 2020 č. j. 13 Co 145/2020-373 usnesení okresního soudu potvrdil. Stěžovatel uvedl, že usnesení mu bylo doručeno dne 29. 9. 2020.

Usnesením ze dne 18. 11. 2020 č. j. 33 C 223/2018-427 okresní soud podle § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítl žalobu stěžovatele (výrok I.) a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované náklady řízení ve výši 11 550 Kč (výrok II.) a České republice náklady řízení ve výši 4 574 Kč (výrok III.). K odvolání stěžovatele krajský soud usnesením ze dne 1. února 2021 č. j. 13 Co 3/2021-815 rozhodnutí okresního soudu potvrdil (výrok I.) a uložil stěžovateli zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 1 050 Kč (výrok II.). Stěžovatel uvedl, že usnesení krajského soudu mu bylo doručeno dne 10. 2. 2021.

Stěžovatelovu ústavní stížnost a návrh s ní spojený nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož obě trpěla formálními i obsahovými nedostatky, zejména však stěžovatel nebyl pro řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem (§ 30, § 31 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud proto vyzval stěžovatele, aby ve lhůtě 20 dnů formální i obsahové vady svého návrhu odstranil, a zároveň ho poučil, že nestane-li se tak, bude jeho návrh odmítnut. Výzva byla stěžovateli doručena dne 16. 4. 2021. Stěžovatel reagoval na výzvu podáním ze dne 3. 5. 2021, ve kterém požádal o prodloužení lhůty o dalších 20 dnů, nicméně podrobně rozvedl, že výzvu odmítá a žádá o nařízení jednání, kde věc vyřídí sám za sebe. Podáním ze dne 4. 5. 2021 stěžovatel informoval Ústavní soud o průběhu zajišťování právního zastoupení a požádal, aby o jeho podání byl informován předseda Ústavního soudu.

Stěžovatelovu návrhu na opětovné prodloužení lhůty k odstranění vad ústavní stížnosti Ústavní soud vyhověl a lhůtu k odstranění vad ústavní stížnosti a doložení plné moci osvědčující právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem prodloužil o 20 dnů. Výzva byla stěžovateli doručena dne 5. 5. 2021 a marně uplynula dnem 25. 5. 2021. V podání ze dne 8. 5. 2021 stěžovatel opakovaně označil výzvu za neplatnou, zaslal Ústavnímu soudu obsah e-mailové korespondence s jedním z brněnských advokátů, která podle jeho názoru svědčí o tom, že napadená ustanovení zákona o Ústavním soudu je třeba zrušit, a požádal o nařízení jednání a možnost vystupovat před Ústavním soudem bez právního zastoupení.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel vady ústavní stížnosti neodstranil, Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Za dané situace bylo nadbytečné zabývat se otázkou přípustnosti ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím uvedeným pod body 4 a 5 či otázkou včasnosti jejího podání ve vztahu k rozhodnutím uvedeným pod bodem 6.

Společně s ústavní stížností stěžovatel podal návrh na zrušení části § 29 zákona o Ústavním soudu ve slově "pouze" a § 30 odst. 1 téhož zákona. Z ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95 ze dne 3. 10. 1995, U 22/4 SbNU 351).