Ústavní soud III.ÚS 97/26

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadá v záhlaví uvedené usnesení s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 2 Listiny. Požaduje, aby mu náklady na zastoupení zcela zaplatil stát.

Stěžovatel v probíhajícím řízení u Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 21 C 20/2025, jako žalovaný namítal podjatost soudce rozhodujícím v dané věci, a to s ohledem na rozhodování tohoto soudce ve skutkově obdobných věcech. Napadeným usnesením rozhodl Krajský soud v Brně tak, že daný soudce není vyloučen z projednávání a rozhodování věci. Stěžovatel namítl pouze postup soudce v předchozích věcech, to samotné však pochybnost o jeho nepodjatosti založit nemůže (§ 14 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).

Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního posouzení stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel není právně zastoupen v rozporu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost však není ani přípustná.

Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu odráží zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne princip sebeomezení Ústavního soudu a pravidlo minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím až tehdy, není-li náprava možná před jinými orgány veřejné moci. Proto je-li v určité procesní situaci k rozhodování o právech a povinnostech jednotlivců příslušný obecný soud, nemůže Ústavní soud do jeho rozhodovací činnosti zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve, než tak mohly učinit obecné soudy.

Otázkou přípustnosti ústavní stížnosti proti usnesení o nevyloučení soudce z projednání a rozhodování věci se Ústavní soud zabýval ve stanovisku pléna ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 (57/2023 Sb.). Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost proti usnesení soudu, kterým bylo rozhodnuto, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci, a kterým byl zamítnut opravný prostředek proti takovému usnesení, je nepřípustná. Vydáním rozhodnutí o nepodjatosti (nevyloučení) soudce totiž soudní řízení nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky ochrany jeho práv. Teprve po vyčerpání těchto opravných prostředků, bude-li se stěžovatel i nadále domnívat, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se mu otevřela cesta k podání ústavní stížnosti. Ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná. Výjimkou jsou ta rozhodnutí, u nichž dojde ke kumulativnímu splnění dvou podmínek - rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a námitka porušení základních práv se omezuje jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, a nemůže být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna. Ústavní soud však v odkazovaném stanovisku jasně vyložil, že rozhodnutí o (ne)podjatosti soudce uvedené podmínky nesplňuje.

Ústavní soud pro úplnost dodává, že v tomto případě nelze postupovat cestou aplikace výjimky podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel se v ústavní stížnosti tohoto postupu ostatně nedovolává a ani Ústavní soud samotný nezjistil žádné okolnosti, jež by pro naplnění podmínek tohoto zákonného ustanovení mohly svědčit.

Nad rámec uvedeného Ústavní soud podotýká, že v posuzované věci nedochází k odepření spravedlnosti (denegationis iustitiae). I nadále probíhá řízení a stěžovatel bude moci uplatnit své námitky v rámci případného řízení o ústavní stížnosti proti konečnému rozhodnutí ve věci, rozhodne-li se ji podat. Ústavní soud by se pak eventuálně mohl zabývat i shora uvedenými tvrzeními stěžovatele o porušení jeho základních práv.

Z výše uvedených důvodů byl tudíž soudce zpravodaj nucen ústavní stížnost odmítnout dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost. Za této situace pak již stěžovatele nevyzýval k odstranění vad podání, neboť by to na osudu návrhu nic změnit nemohlo. Za těchto okolností nejsou ani důvody pro přiznání nákladů právního zastoupení, když stížnost byla odmítnuta (§ 83 odst. 1 zákona Ústavním soudu).