III.ÚS 975/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 975/17 ze dne 30. 5. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti K + B Expert, s. r. o., sídlem U expertu 91, Klíčany, zastoupené JUDr. Josefem Corradinim, advokátem, sídlem Valova 1106/24, Ostrava - Stará Bělá, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2017 č. j. 21 Cdo 2910/2015-1506, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1) Petra Čihuli, 2) Moniky Kopové, 3) Romana Kulfánka, 4) Jana Mikuleckého, 5) Martina Moravce, 6) Petra Nováka, 7) Aleny Urbanové, 8) Jana Rolleho, 9) Aleše Vorálka, 10) Václava Filipa a 11) Zdeňka Hlinky, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, vyplývá, že stěžovatelka se žalobou po vedlejších účastnících domáhala zaplacení na ně připadajících poměrných částí náhrady škody za schodek vzniklý na svěřených hodnotách v celkové výši 831 282 Kč. Schodek na svěřených hodnotách byl stěžovatelkou zjištěn na základě inventury provedené na její prodejně, kde vedlejší účastníci byli zaměstnáni jako prodavači na základě pracovních smluv; všichni vedlejší účastníci měli rovněž uzavřeny dohody o společné hmotné odpovědnosti. 3. Aniž by bylo třeba podrobněji rekapitulovat průběh celého řízení (kdy se nalézací a odvolací soud věcí zabývaly opakovaně), postačí odkázat na rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 19. 3. 2015 č. j. 20 Co 16/2015-1447, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba proti všem žalovaným je co do základu důvodná a o výši nároků stěžovatelky rozhodne soud prvního stupně v rozsudku konečném. Na rozdíl od soudu prvního stupně totiž městský soud dospěl k závěru, že výši schodku lze určit na základě znaleckého posudku. Charakteristice manka čili schodku jako záporného inventarizačního rozdílu mezi účetními údaji a skutečným stavem zboží odpovídá údaj stanovený znalcem ve variantě, kterou byla minimální výše manka stanovena na 782 345,94 Kč. Vzhledem k nedostatkům v prodejně městský soud dále dovodil, že vedlejší účastníci se odpovědnosti za manko podle § 176 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění do 31. 12. 2006 (dále jen "zákoník práce") zprostili v rozsahu jedné poloviny, neboť na jeho vzniku se nepochybně podílelo nedostatečné technické a personální zajištění prodejny, včetně nedostatečně profesionálního vedení prodejny ze strany jejího vedoucího. 4. K dovolání vedlejších účastníků Nejvyšší soud změnil shora citovaný rozsudek městského soudu tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 4. 11. 2014 č. j. 27 C 184/2002-1379 v zamítavých výrocích a ve výroku o povinnosti stěžovatelky zaplatit náklady státu potvrdil a stěžovatelce uložil povinnost v rozsudku specifikovaným vedlejším účastníkům nahradit náhradu nákladů řízení před nalézacím, odvolacím i Nejvyšším soudem. V odůvodnění svého rozsudku zejména uvedl, že je-li schodek - jako tomu bylo v právě projednávané věci - zjišťován inventarizací jako inventarizační rozdíl mezi stavem majetku a závazků v účetnictví a skutečným (nižším) stavem majetku a závazků, je třeba, aby obě strany této rovnice byly vyčísleny průkazným způsobem. V posuzovaném případě byl vedlejším účastníkům předán k vyúčtování majetek hmotné povahy. Vzhledem k povaze schodků, kdy hodnoty chybí, aniž je možné skutkově zjistit, čím se tak stalo, zákon požaduje, aby listiny - inventurní soupisy, v nichž je zaznamenán skutečný (fyzický) stav hodnot zjištěných inventurou - splňovaly po účetní stránce předepsané formální náležitosti a byly podepsány osobou odpovědnou za provedení inventarizace. Jak však bylo v řízení zjištěno, inventurní seznamy (ručně psané) neobsahovaly v projednávaném případě údaje o finanční hodnotě zboží ani jednotkové ceny zboží, a proto nebylo možno vyčíslit případný inventarizační rozdíl. Nebylo tak možno zkontrolovat, zda údaje v počítačových sestavách odpovídají údajům v inventurních seznamech. Z uvedeného podle Nejvyššího soudu vyplývá, že závěr městského soudu, podle něhož výši schodku jako jednoho z předpokladů zvláštního druhu odpovědnosti podle § 176 zákoníku práce lze určit na základě znaleckého posudku, není správný. Protože s ohledem na dosavadní výsledky řízení bylo možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba stěžovatelky ve věci samé zamítnuta, potvrdil. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud pochybil, shledal-li dovolání vedlejších účastníků přípustným. Stěžovatelka se totiž neztotožnila s tvrzením dovolatelů, že by v řízení byly řešeny právní otázky dovolacím soudem dosud neposuzované, respektive, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Toto její stanovisko je ostatně součástí vyjádření stěžovatelky k dovolání vedlejších účastníků, ale Nejvyšší soud je nezohlednil. Nejvyšší soud naopak podle stěžovatelky nesprávně dospěl k závěru, že dovolání vedlejších účastníků je přípustné. Stěžovatelka dále namítá, že napadené rozhodnutí dovolacího soudu je zcela nekonzistentní k již pravomocnému rozsudku obvodního soudu ze dne 15. 3. 2012 č. j. 27 C 184/2002-1039, a to ve vztahu k vedoucímu provozovny, neboť jemu bylo uloženo zaplatit stěžovatelce žalovanou jistinu, a to na základě obsahu spisového materiálu s relevantními závěry znalců o průkaznosti předmětné inventury, kterou ale Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném rozsudku zpochybnil. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je proto podle stěžovatelky nutno hodnotit jako překvapivé. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. 8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. 9. Argumentace stěžovatelky - jak patrno z uvedené rekapitulace - se ve svém důsledku koncentruje do tvrzení, že dovolání vedlejších účastníků neměl Nejvyšší soud posoudit jako přípustné a tedy věcně projednateln