III.ÚS 986/25 – Ústavní soud

III.ÚS 986/25 ze dne 5. 6. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., právně zastoupeného doc. JUDr. Vladimírem Pelcem, Ph.D., advokátem, sídlem Náplavní 2013/1, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. října 2024 č. j. 7 Nt 2215/2024-83 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality ze dne 6. srpna 2024 č. j. KRPU 155376-317/TČ-2022-040080-RP, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatele 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základních práv a svobod, zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, odst. 3, odst. 4, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3, čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadeným usnesením policejní orgán podle § 79g odst. 1 trestního řádu ve spojení s § 79a odst. 1 trestního řádu rozhodl, že se jako náhradní hodnota za výnos z trestné činnosti zajišťují do výše 2 000 000 Kč finanční prostředky na bankovním účtu č. X, vedeném u Moneta Money Bank, a. s., a to včetně finančních prostředků dodatečně došlých, když současně policejní orgán ve výroku konkretizoval zákazy a povinnosti ze zajištění plynoucí. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") jako nedůvodnou zamítl. 3. Napadená rozhodnutí byla vydána ve věci, v níž bylo usnesením policejního orgánu ze dne 5. 10. 2024 č. j. KRPU-155376-265/TČ-2022-040080-RP zahájeno trestní stíhání devatenácti spoluobviněných osob, z nichž konkrétně stěžovatele pro zvlášť závažný zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) trestního zákoníku, zločin zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) trestního zákoníku a přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že orgány činné v trestním řízení neodůvodnily dostatečně svá rozhodnutí o zajištění náhradní hodnoty, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Zajištěná finanční částka výrazně převyšuje údajně zkrácenou daň, což stěžovatel považuje za nepřiměřený zásah do svého majetkového práva. Stěžovatel namítá, že mezi výnosem z údajné trestné činnosti a zajištěnými prostředky neexistuje žádná přímá souvislost. Krajský soud rozhodl se značným zpožděním, čímž podle stěžovatele porušil zásadu rychlosti řízení a jeho právo na projednání věci bez zbytečných průtahů. Navíc podle stěžovatele svévolně interpretoval důvody zajištění, rozšířil jejich působnost, a tím nepřípustně zasáhl do jeho práv. II. Procesní předpoklady řízení 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. 7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do pravomoci ostatních soudů je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do výkonu pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování o dočasném zajištění majetkových hodnot podle § 79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03 ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 331/04 ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. I. ÚS 155/06 ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 105/07 ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. II. ÚS 2475/08 ze dne 28. 11. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1935/09 ze dne 17. 9. 2009 a sp. zn. IV. ÚS 1054/12 ze dne 27. 2. 2013). 8. Majetkové zajišťovací instituty upravené v § 79 a násl. trestního řádu představují významný nástroj napomáhající objasňování, potrestání a eliminaci následků závažné, zejména hospodářské kriminality. Ústavní soud je obecně považuje (srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015) za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol"), jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 zmíněného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království stížnost č. 5493/72 ze dne 7. 12. 1976). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 a usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 ze dne 11. 3. 2004 či sp. zn. III. ÚS 125/04 ze dne 1. 7. 2004). 9. Ústavní soud ve své judikaturní praxi zformuloval určité požadavky, jimž by měly orgány činné v trestním řízení při svém rozhodování o použití majetkových zajišťovacích institutů dostát. Jejich rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydána příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny), nemohou být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) a musí být přezkoumatelným způsobem odůvodněna. Krom toho je vyžadováno, aby zajištění bylo přiměřené cíli sledovanému právní úpravou (trestním řádem), kterým je nejen náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, ale i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat a reparovat škodu způsobenou trestnou činností (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013). 10. V nyní posuzované věci je vedeno trestní řízení proti organizované skupině pachatelů celkem devatenácti osob včetně stěžovatele, kdy fungování této organizované skupiny bylo zaměřeno (zkráceně uvedeno) na soustavné a systematické ovlivňování vybraných zadávacích řízení, kdy stěžovatel ze své pozice primátora Statutárního města Chomutov a současně člena Rady Ústeckého kraje pro oblast dopravy a silničního hospodářství měl udílet pokyny podřízeným zaměstnancům veřejných zadavatelů, aby předem vybrané veřejné zakázky byly zadány subjektům vlastněným a ovládaným spoluobviněným, který byl jediným jednatelem a společníkem obchodních společností A a B, se kterým stěžovatel v úmyslu získat pro sebe majetkový či jiný osobní prospěch vytvořil blízký neformální vztah (klientelismus). Ostatní podnikatelé naplňovali roli dalších účastníků vybraných zadávacích řízení a podle pokynů tohoto spoluobviněného podávali do předem vybraných zadávacích řízení záměrně (předstíraně) vyšší nabídky. Popis jednání, jehož se měl stěžovatel dopustit, je podrobně specifikován v odůvodněn