Ústavní soud IV.ÚS 113/26 – Opravné prostředky

Stěžovatelka podala k Městskému soudu v Praze insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. Městský soud v květnu 2025 usnesením mj. zjistil úpadek stěžovatelky a povolil jeho řešení oddlužením. Později svolal schůzi věřitelů. Na ní věřitelé hlasovali kromě jiného o způsobu řešení úpadku a rozhodli, že úpadek bude řešen konkursem. V návaznosti na schůzi věřitelů vydal městský soud 24. 10. 2025 usnesení, v jehož výroku konstatoval, že schůze věřitelů rozhodla o způsobu řešení úpadku stěžovatelky konkursem. V poučení uvedl, že jde o dohledové usnesení podle § 11 odst. 1 insolvenčního zákona, proti kterému podle § 91 téhož zákona není odvolání přípustné.

Postup městského soudu napadla stěžovatelka ústavní stížností, považuje ho za jiný zásah orgánu veřejné moci spočívající v nevydání řádného rozhodnutí o způsobu řešení oddlužení. Podle stěžovatelky nebyly splněny zákonné podmínky pro svolání schůze věřitelů. Navzdory tomu ji městský soud svolal a v usnesení o jejím svolání vymezil jako program schůze mj. rozhodnutí o způsobu řešení oddlužení, nikoli o způsobu řešení úpadku, schůze tak nemohla schválit konkurs. Nadto je podle insolvenčního zákona nutné, aby věřitelé nejprve podali proti řešení úpadku oddlužením námitky, o kterých má soud rozhodnout. To se však nestalo a městský soud ihned přetavil rozhodnutí schůze věřitelů v usnesení o prohlášení konkursu. Toto usnesení stěžovatelce zvlášť nedoručil, jen ho dne 14. 11. 2025 zveřejnil v insolvenčním rejstříku a v jeho poučení nesprávně uvedl, že proti němu není přípustné odvolání, protože je vydáno v dohledové činnosti insolvenčního soudu. Podle stěžovatelky tak městský soud sérií protiústavních postupů umožnil prohlášení konkursu, znemožnil stěžovatelce se proti tomu bránit a dosud nevydal řádné rozhodnutí o způsobu řešení oddlužení.

Ústavní soud vyzval městský soud, aby se vyjádřil k ústavní stížnosti, zejména k otázce, zda je usnesení, kterým byl ve stěžovatelčině insolvenčním řízení prohlášen konkurs, skutečně usnesením při výkonu dohlédací činnosti, proti kterému není odvolání přípustné.

Městský soud ve vyjádření uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou, případně nepřípustnou. Stěžovatelka se snaží zneužít institutu oddlužení, nesplňuje jeho podmínky. Městský soud připustil, že neměl nechat hlasovat věřitele o přeměně oddlužení v konkurs (podle zákona už ale nemohl toto rozhodnutí zrušit), měl nejprve rozhodnout o námitkách věřitelů proti oddlužení. Usnesení o prohlášení konkursu není dohledovým usnesením, sama stěžovatelka je přesvědčena, že proti němu je přípustné odvolání, měla tak v prodloužené lhůtě podle § 204 odst. 2 občanského soudního řádu odvolání podat. Z opatrnosti městský soud stěžovatelce usnesení zvlášť doručí.

Vyjádření městského soudu zaslal Ústavní soud na vědomí a k případné replice stěžovatelce.

Dříve než Ústavní soud věcně posoudil ústavní stížnost, zkoumal, zda jsou pro to splněny podmínky, a dospěl k závěru, že nejsou - ústavní stížnost je totiž nepřípustná.

Obecně je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ve shodě s městským soudem je Ústavní soud názoru, že stěžovatelka tyto prostředky nevyčerpala, musí nejprve proti usnesení o prohlášení konkursu, navzdory jeho chybnému poučení, podat odvolání. A to podle § 204 odst. 2 občanského soudního řádu do tří měsíců od jeho doručení, jelikož usnesení obsahuje nesprávné poučení, že proti němu není odvolání přípustné.

Odvolání není v insolvenčním řízení přípustné proti rozhodnutím, která insolvenční soud učinil při výkonu dohlédací činnosti (§ 91 insolvenčního zákona). V dohlédací činnosti insolvenční soud rozhoduje o záležitostech, které se týkají průběhu insolvenčního řízení, činí opatření potřebná k zajištění jeho účelu a ukládá povinnosti týkající se činnosti jednotlivých subjektů řízení (§ 11 odst. 1 insolvenčního zákona). Jinými slovy jde o rozhodnutí upravující dílčí otázky řízení a jeho vedení, jako je potvrzení volby členů věřitelského výboru nebo povolení vyplacení zálohy na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce.

Naproti tomu rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, v nynější věci prohlášení konkursu, proti kterému stěžovatelka ústavní stížností fakticky brojí, podstatně ovlivňuje postavení účastníků insolvenčního řízení. Slovy Nejvyššího soudu patří usnesení o prohlášení konkursu mezi tzv. statusová rozhodnutí insolvenčního soudu a dlužník je osobou oprávněnou podat proti němu odvolání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011 sp. zn. 29 NSČR 30/2010, č. 96/2011 Sb. rozh. civ.).

Z popsaných důvodů soudce zpravodaj odmítl ústavní stížnost jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Učinil tak bezodkladně, aby zachoval stěžovatelce fakticky odvolací právo uplatnit ve lhůtě § 204 odst. 2 občanského soudního řádu, tj. do tří měsíců od doručení napadeného usnesení.