IV.ÚS 1231/21

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále jimi mělo být porušeno její právo na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny.

Z ústavní stížnosti i z napadených rozhodnutí se podává, že napadeným usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství hl. města Prahy, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor hospodářské kriminality, 4. oddělení (dále jen "policejní orgán"), bylo podle § 81a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") rozhodnuto o uložení finančních prostředků do soudní úschovy s odůvodněním, že jsou dány důvodné pochybnosti o vlastnickém právu k nim.

Proti usnesení policejního orgánu podaly stěžovatelka a vedlejší účastnice stížnosti, které byly napadeným usnesením státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze zamítnuty jako nedůvodné.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti - stručně řečeno - uvádí, že k uložení finančních prostředků do soudní úschovy nebyly dány důvody, neboť jde o její prostředky, které jsou jí takto nezákonně blokovány.

Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadaného rozhodnutí, je povinen zkoumat, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, která se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech prostředků, které zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že je-li v určité procesní situaci k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) takové souběžné rozhodování nepřipouští.

Ústavní soud proto i v nyní posuzované věci vychází z toho, že stěžovatelka je povinna uplatnit všechny procesní prostředky, které jí k ochraně jejího práva v daném případě zákon poskytuje, včetně oprávnění státního zástupce bdít nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení [srov. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691), usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 3843/15 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Takový procesní prostředek uplatněn nebyl, resp. stěžovatelka jej ústavní stížností nenapadá.

Odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu připomínají právní úpravu dohledu podle § 12c a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"), respektive dozor podle § 174 trestního řádu v souvislosti s právem na účinné vyšetřování typicky osoby, která byla (měla být) poškozená eventuální trestnou činností jiného subjektu. Na druhou stranu i z této modelové situace Ústavní soud vykročil (srov. usnesení ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2166/14), neboť důsledek nepřípustnosti ústavní stížnosti spojil i s případem, kdy mělo být do práv osoby zasaženo samotným orgánem činným v trestním řízení. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1565/14 (srov. bod 30. odůvodnění) je pak výslovně uvedeno, že při dohledu je vyšší státní zastupitelství oprávněno (tzn. zároveň povinno) posoudit správnost postupu nižšího státního zastupitelství v celé jeho šíři.

Není přitom důvodu, aby možnost přezkumu v soustavě státního zastupitelství k ochraně svých práv nevyužila i stěžovatelka, a to alespoň v jednom stupni hierarchie ke státnímu zastupitelství, které rozhodovalo o její stížnosti podle § 141 a násl. trestního řádu. Je-li totiž v souladu se shora citovanou nálezovou judikaturou Ústavního soudu nadřízené státní zastupitelství oprávněno při dohledu posoudit správnost postupu nižšího státního zastupitelství v celé jeho šíři činností, pak nic nebrání tomu, aby tento opravný prostředek nevyužila i stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti (institut dozoru podle § 174 a násl. trestního řádu je koncipován ve srovnání s dohledem podle § 12c a násl. zákona o státním zastupitelství úžeji, nicméně jej lze využít k ochraně práv zejména tam, kde zákon nepřipouští podání stížnosti podle § 141 a násl. trestního řádu).

Z uvedených důvodů soudce zpravodaj podle § 43 odst. l písm. e) zákona o Ústavním soudu, ve spojení s § 75 odst. 1 téhož zákona, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl.