IV.ÚS 1234/25 – Ústavní soud

IV.ÚS 1234/25 ze dne 28. 5. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. P., t. č. Vazební věznice Ostrava, zastoupeného Mgr. Martinem Bugajem, advokátem, sídlem Komenského 12/1, Bruntál, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. ledna 2025 č. j. 47 To 533/2024-50 a usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 31. října 2024 č. j. 3 Nt 2002/2024-30, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva ústavně zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odboru obecné kriminality Ostrava (dále jen "policejní orgán"), ze dne 20. 6. 2024 č. j. KRPT-47927-963/TČ-2024-070072 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 3. Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 22. 6. 2024 sp. zn. 3 Nt 2404/2024 vzal stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s tím, že vazba u něj počíná ode dne 20. 6. 2024 v 05:15 hodin, kdy byl poprvé podle protokolu o zadržení omezen na osobní svobodě. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 1. 8. 2024 sp. zn. 47 To 303/2024 stěžovatelovu stížnost proti usnesení okresního soudu podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl. Koluzní vazební důvod [§ 67 písm. b) trestního řádu] u stěžovatele pominul uplynutím času ke dni 20. 9. 2024. 4. Okresní soud napadeným usnesením rozhodl, že stěžovatel se podle § 72 odst. 1 trestního řádu ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu (I. výrok), žádost o propuštění z vazby na svobodu podle § 71a trestního řádu zamítl (II. výrok), k nahrazení vazby podle § 73 odst. 1 písm. a) trestního řádu a contrario nepřijal nabídku převzetí záruky za další chování stěžovatele důvěryhodných osob E. M., M. K. a H. V. (III. výrok) a podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu a contrario nepřijal písemný slib stěžovatele (IV. výrok). 5. Následnou stěžovatelovu stížnost proti usnesení okresního soudu krajský soud napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že usnesení soudů o ponechání ve vazbě jsou nedostatečně odůvodněná. Podle stěžovatele soudy pouze formálně konstatovaly, že vazební důvody podle § 67 písm. a) a c) trestního řádu trvají, aniž by konkrétně a individuálně posoudily jeho osobní situaci a předestřené argumenty. Krajský soud se spokojil s obecným odkazem na možnost útěku a pokračování v trestné činnosti, aniž zohlednil jeho rodinné a pracovní zázemí, nabídky záruk a další alternativy nahrazení vazby, jakož i konkrétní okolnosti věci. Stěžovatel zdůrazňuje, že soudy mají povinnost pečlivě uvážit, zda trvání vazby je skutečně nezbytné, a své závěry musí přesvědčivě odůvodnit. Dovozuje, že krajský soud pouze převzal argumentaci okresního soudu. 7. Dále stěžovatel vytýká nedostatečné posouzení možnosti nahrazení vazby "alternativními" opatřeními podle § 73 trestního řádu. Stěžovatel navrhoval převzetí záruky za jeho další chování třemi důvěryhodnými osobami, složení písemného slibu, dohled probačního úředníka, odevzdání cestovního dokladu, strpění elektronického monitorovacího systému, zákaz vycestování do zahraničí a omezení pobytu na konkrétní adresu. Podle stěžovatele soudy nejenže nevyužily žádnou z těchto možností, ale ani nevysvětlily, proč by jejich využití nebylo dostatečné k zajištění účelu vazby. Krajský soud se spokojil s tvrzením, že účelu vazby nelze dosáhnout jinak než jejím trváním, aniž by konkrétně analyzoval, proč by například kombinace několika opatření nebyla dostačující. Stěžovatel poukazuje na to, že jeho osobní a rodinné zázemí je stabilní - má trvalé bydliště, manželku, dítě, matku a bratra v České republice, pravidelný příjem a zaměstnání. Soudy podle něj tyto skutečnosti ignorovaly nebo bagatelizovaly. 8. Podle stěžovatele se soudy nevypořádaly dostatečně s nabídkou záruk a poučením osob poskytujících záruku. Stěžovatel poukazuje na procesní pochybení spočívající v tom, že osoby nabízející záruku nebyly řádně poučeny o podstatě obvinění a důvodech vazby, jak vyžaduje zákon. Krajský soud sice konstatoval, že státní zástupce tuto povinnost nesplnil, ale namísto toho, aby rozhodnutí zrušil, pouze uzavřel, že záruky jsou nezpůsobilé. Podle stěžovatele je tento postup vadný, neboť v důsledku zmíněného procesního pochybení nemohly být záruky řádně posouzeny. 9. Posléze stěžovatel dovozuje nedostatečné zohlednění zájmů nezletilého dítěte. Stěžovatel namítá, že soudy při rozhodování o ponechání ve vazbě nezohlednily nejlepší zájem jeho nezletilého dítěte, které je na něj silně fixováno. Podle stěžovatele je povinností soudu při rozhodování o omezení osobní svobody rodiče brát v úvahu i dopad na dítě a jeho práva. V jeho případě však soudy tuto otázku neřešily. 10. Podle stěžovatele neprojednání stížnosti v jeho přítomnosti představuje porušení práva být slyšen. Krajský soud rozhodl o jeho stížnosti neveřejně, bez jeho osobní účasti a slyšení, a to více než dva měsíce od posledního slyšení při vazebním zasedání. Stěžovatel poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), například rozsudky ze dne 21. 10. 1986 ve věci Sanchez-Reisse v. Švýcarsko, stížnost č. 9862/82, ze dne 25. 3. 1999 ve věci Nikolova v. Bulharsko, stížnost č. 31195/96, ze dne 10. 10. 2000 ve věci Graužinis v. Litva, stížnost č. 37975/97, ze dne 15. 11. 2005 ve věci Reinprecht v. Rakousko, stížnost č. 67175/01, ze dne 4. 12. 2008 ve věci Husák v. Česká republika, stížnost č. 19970/04, a ze dne 21. 2. 2013 ve věci Vecek v. Česká republika, stížnost č. 3252/09, podle nichž je právo obviněného být osobně slyšen při rozhodování o vazbě základním prvkem spravedlivého procesu. Stěžovatel má za to, že je povinností soudu nařídit vazební zasedání nebo umožnit slyšení obviněného alespoň prostřednictvím videokonference, jestliže od posledního slyšení uplynula delší doba a soud rozhoduje o dalším trvání vazby. Soud nemůže rozhodovat pouze na základě starých informací ze spisu, aniž by dal obviněnému možnost vyjádřit se k aktuální situaci. 11. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy vycházely z neaktuálních a nepravdivých skutkových závěrů, například jde-li o jeho příjmy, rodinné zázemí či vazby na území České republiky. Soudy mylně tvrdily, že jeho rodinné vazby jsou slabé a že jeho manželka má vazby na zahraničí, přestože ve skutečnosti žije s manželkou, dítětem a matkou v rodinném domě v České republice, a má zde i bratra. Stěžovatel rovněž poukazuje, že jeho obvinění je založeno převážně na nepřímých důkazech a výpovědi spoluobviněného, kterou označuje za nepravdivou. Soudy podle něj bezdůvodně presumují vysokou pravděpodobnost jeho odsouzení a neberou v úvahu argumenty obhajoby. 12. Stěžovatel připomíná, že soudy opomenuly zohlednit jeho zdravotní stav, přestože ze zprávy Vězeňské služby České republiky vyplývá, že je ve vazbě nemocný a má nastavenu chronickou medikaci. 13. Stěžovatel nesouhlasí s tvrzením krajského soudu, že od rozhodnutí o vzetí do vazby se v důkazní rovině nic nezměnilo. Podle něj se v průběhu řízení objevily nové skutečnosti, které mohly mít vliv na posouzení důvodnosti trvání vazby, tedy došlo ke změně v důkazní situaci i ve vztahu k dalším spoluobviněným. 14. Závěrem stěžovatel shrnuje, že v důsledku shora uvedených pochybení soudy porušily zejména jeho právo na spravedlivý proces, právo na projednání věci v přítomnosti obviněného a právo na osobní svobodu. Soudy podle něj rozhodovaly formalisticky, bez individuálního posouzení jeho situace, bez řádného vypořádání se s jeho návrhy a bez respektu k procesním zárukám vyplývajícím z Listiny a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i z ju