Ústavní soud IV.ÚS 1262/25

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý (řádný) proces (sc. na soudní ochranu) garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel ve sporu vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 18 C 14/2018 požadoval po své bývalé partnerce zaplacení částky 623 891 Kč z titulu nesplacené půjčky. Po předběžném posouzení soudkyní a sdělení jejího názoru o promlčení vzal vedlejší účastník (tehdy právní zástupce stěžovatele) po poradě se stěžovatelem žalobu zpět. Po výměně právního zástupce stěžovatel výše uvedenou částku požadoval po vedlejším účastníkovi jako náhradu škody z důvodu nesprávného poskytnutí advokátní služby. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") dospěl k závěru, že stěžovatel byl osobně přítomen na jednání, slyšel předběžný právní názor o promlčení a po poradě výslovně souhlasil se zpětvzetím žaloby. Co se týče možného posouzení nároku jako bezdůvodného obohacení, bylo z finančních transakcí i žalobních tvrzení podle obvodního soudu zřejmé, že šlo o půjčku. Nedošlo tedy k pochybení vedlejšího účastníka při výkonu advokacie, a proto obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), ve kterém namítal, že bylo třeba posuzovat jeho nárok na vydání bezdůvodného obohacení optikou skutkových podstat přicházejících v úvahu, a to zda k tvrzenému bezdůvodnému obohacení došlo plněním bez právního důvodu nebo plněním založeném na právním důvodu, který odpadl. Podle stěžovatele nebyl jeho nárok v době podání žaloby (rok 2018) promlčen. Poukázal na rozsudek městského soudu sp. zn. 23 Co 83/2021, kdy na totožném skutkovém i důkazním základě soud dospěl k závěru, že v daném případě šlo o bezdůvodné obohacení. Městský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Za správný shledal závěr, že finanční prostředky byly půjčkou původní partnerce stěžovatele, nemohlo jít o bezdůvodné obohacení a rozvedl, proč vedlejší účastník při poskytování právních služeb nepochybil. Městský soud vzal za prokázané, že stěžovatel a jeho bývalá partnerka se dohodli, že stěžovatel si zajistí hypoteční úvěr, ze kterého jednak uhradí své závazky plynoucí z vypořádání společného jmění s jeho bývalou manželkou, jednak část prostředků půjčí bývalé partnerce na splátku jejího dluhu u obchodní společnosti, která jí poskytla úvěr. Ve smlouvě o hypotéčním úvěru bylo jasně specifikováno, že úvěr je poskytnut za účelem konsolidace úvěru bývalé partnerky, přičemž se stěžovatel s bývalou partnerkou dohodli, že mezi nimi půjde o půjčku, kterou bývalá partnerka bude stěžovateli splácet nepravidelně podle svých možností.

Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, ve kterém uvedl, že ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 190/2019 byl v řízení proti své původní partnerce úspěšný v totožné věci z titulu bezdůvodného obohacení a tento právní závěr byl potvrzen i městským soudem pod sp. zn. 23 Co 83/2021. Proto se měl tímto svým závěrem odvolací soud řídit i v projednávané věci. V takovém případě by musel dospět k závěru, že nárok uplatněný proti bývalé partnerce v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 18 C 14/2018 by mohl úspěšně uplatnit z titulu bezdůvodného obohacení mezi nesezdanými partnery a nemohl být promlčen. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti. Odvolací soud přesvědčivě vysvětlil, proč v projednávané věci nebylo možné původní nárok podřadit pod bezdůvodné obohacení. Stěžovatel ve svém dovolání k tomuto posouzení v podstatě žádné námitky nevznesl a místo toho se omezil na setrvání na svém názoru o bezdůvodném obohacení.

Podle stěžovatele se městský soud odchýlil od právního názoru, který zaujal ve skutkově shodné věci rozhodnuté městským soudem pod sp. zn. 23 Co 83/2021, a to závěrem, že na vztah mezi stěžovatelem a bývalou partnerkou v řízení sp. zn. 18 C 14/2018 se mělo hledět jako na vztah vyplývající ze závazkového vztahu a nikoli z titulu bezdůvodného obohacení, aniž by pro takové odchýlení existoval legitimní důvod. Přitom v řízení sp. zn. 23 Co 83/2021 bylo jednoznačně konstatováno, že šlo o bezdůvodné obohacení, neboť stěžovatel za bývalou partnerku plnil jejím věřitelům bez právního důvodu.

Obecné soudy nesprávně posoudily promlčení nároku, jelikož na daný právní poměr bylo nutné aplikovat právní úpravu bezdůvodného obohacení a promlčení podle občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (zákon č. 40/1964 Sb.), jak plyne i z § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Rozhodující bylo posouzení, kdy došlo k odpadnutí právního důvodu plnění. Ukončení nesezdaného soužití stěžovatele a bývalé partnerky v květnu 2016 představovalo okamžik odpadnutí právního důvodu a tím i počátek běhu promlčecí lhůty. S ohledem na kombinovaný systém subjektivní a objektivní promlčecí lhůty podle § 107 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb. bylo v posuzované věci rozhodné, že nárok nebyl v době podání žaloby promlčen.

Stěžovatel dále namítá, že v řízení před obecnými soudy nebyla respektována judikatura Nejvyššího soudu, zejména rozsudek ze dne 30. 1. 2019 sp. zn. 25 Cdo 2038/2018, který se zabývá odpovědností advokáta vůči klientovi za řádný výkon advokacie. Sám vedlejší účastník připustil, že nebyl sepsán žádný záznam o jednání s klientem, v němž by byly zachyceny podstatné informace, a tím ještě zvýšil míru nejistoty v posouzení skutkového stavu, tj. vedlejší účastník nevynaložil veškerou péči, kterou lze objektivně požadovat.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

V dané věci rozhodoval v poslední instanci Nejvyšší soud, který dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu odmítl jako nepřípustné. Nejvyšší soud již v minulosti přiléhavě vyložil (viz usnesení ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018), že dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku [srov. nález ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 1226/17 (N 28/88 SbNU 411)]. Mimořádnost takového opravného prostředku, představovaná uvážením dovolacího soudu, vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Vůči způsobu, jakým Nejvyšší soud v napadeném usnesení odůvodnil nepřípustnost dovolání, stěžovatel výslovně nic nenamítá a Ústavní soud sám v něm nespatřil nic neústavního, a tudíž konstatuje, že důvody odmítnutí dovolání jsou v odůvodnění napadeného usnesení v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny.

Obsah stěžovatelovy ústavní stížnosti je pokračující polemikou s obecnými soudy. Na předestřené námitky však stěžovateli obecné soudy reagovaly a korektním a přezkoumatelným způsobem mu odpověděly. Rozsah odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je standardní a jejich závěry nepředstavují libovůli ani nepřípustný formalismus. Námitky stěžovatele svědčí spíše o neztotožnění se s právním názorem rozhodujících soudů. V ústavní stížnosti přednesená polemika je nyní vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší.

Skutečnost, že se stěžovatel s právním hodnocením obecných soudů neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod. Pouhý nesouhlas s posouzením věci tak nezakládá jakoukoli ústavněprávní relevanci, přičemž je nutné opětovně zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Právě takový přezkum stěžovatel nyní požaduje po Ústavním soudu.

Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.