Ústavní soud IV.ÚS 1333/25

Stěžovatel namítá porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a navrhuje zrušení napadených rozhodnutí.

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil výrok I. usnesení Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") o zamítnutí návrhu stěžovatele na nařízení výkonu rozhodnutí o úpravu styku s nezletilými uložením pokuty matce.

Stěžovatel napadl rozhodnutí krajského soudu dovoláním, v němž namítl zejména nesprávnost poučení krajského soudu o opravném prostředku. Uvedl, že z obsahu rozhodnutí odvolacího soudu bylo jednoznačné, že nejde o řízení opatrovnické, ale o vykonávací, přičemž proti rozhodnutím soudů ve věcech exekuce a výkonu rozhodnutí, kromě případů uvedených v § 238 odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), zákonná úprava při splnění podmínek § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání nevylučuje.

Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím dovolání stěžovatele odmítl. Konstatoval, že v posuzované věci jde o řízení ve věci výkonu rozhodnutí o péči o nezletilé děti, upravené v § 500 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."), tedy v části druhé hlavě páté tohoto zákona. Odkázal na § 30 odst. 1 z. ř. s. s tím, že dovolání v těchto věcech není přípustné.

Stěžovatel tvrdí, že napadené usnesení krajského soudu obsahovalo nesprávné poučení o tom, že proti němu nelze podat dovolání. Namítá, že v jeho věci jde o vykonávací řízení, u nějž je při splnění dalších zákonných podmínek dovolání přípustné. V obecné rovině napadá rovněž rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu (např. uvádí, že "chybným postupem soudu a vyhodnocením situace došlo k úplné liberaci matky").

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátkou v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Proti usnesení Nejvyššího soudu je jeho ústavní stížnost přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

Podle jeho vlastních tvrzení bylo stěžovateli napadené rozhodnutí krajského soudu doručeno dne 8. 9. 2023. V něm byl správně poučen o nepřípustnosti dovolání, které však přesto podal. Ústavní stížnost stěžovatel podal až dne 6. 5. 2025. Z toho důvodu je jeho ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí krajského soudu podána opožděně [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. V části, v níž ústavní stížnost směřovala proti rozhodnutí krajského soudu, ji proto Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh opožděný a námitkami směřujícími proti tomuto rozhodnutí se proto podrobněji nezabýval.

Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu je přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo a korigovat případné excesy obecných soudů (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03).

Pochybení, jež by vytvořila prostor pro uplatnění kasační pravomoci, však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Nejvyšší soud při hodnocení přípustnosti dovolání stěžovatele postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními procesních předpisů a se svou ustálenou rozhodovací praxí, na kterou korektně v odůvodnění svého usnesení odkázal (srov. výše). Pouhý nesouhlas stěžovatele s řádně odůvodněným a o zákonnou úpravu opřeným závěrem Nejvyššího soudu nezakládá, resp. logicky ani nemůže založit důvodnost jím předkládané ústavní stížnosti.

Ústavní soud ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele. Mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl dílem (ve vztahu k rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu) jako návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu] a dílem (ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu) jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].